Následující článek je součástí širšího projektu v současné tuzemské i zahraniční publicistice autora,1) který se snaží zmapovat některé z otázek právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, šíře pak uvedená problematika spadá do sféry vzájemného působení sportu a práva.2) Vzhledem k tomu, že se v české literatuře nikdy nevěnovala výraznější pozornost právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, měl by tento příspěvek čtenáře stručně seznámit se základními otázkami v dané oblasti.

Jen pro srovnání lze uvést, že v evropském vývoji se právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy věnuje pozornost již více než sto let, čemuž také odpovídá úroveň a vyspělost literatury a judikatury v této oblasti. Problematika právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy ve svém kontextu navazuje na otázku práva jako nástroje regulujícího sportovní vztahy3) a následně na otázku, zda je vůbec možné hovořit o sportovním právu nebo pouze o sportu a právu.

Výklad o právu jako nástroji regulujícím sportovní vztahy logicky ústí v pojmu sportovního práva, jenž je jakýmsi lingvistickým vrcholem úvah o vzájemných vztazích sportu a práva, který má i funkční aspekt. Stále se zvyšující role práva ve sportu z hlediska své důležitosti je zosobněna právě používáním pojmu "sportovní právo". Naproti tomu u názorů tuto skutečnost popírajících nebo odmítajících se hovoří pouze o "sportu a právu", i když reprezentanti tohoto názorového proudu uznávají praktičnost při používání slovního spojení "sportovní právo" a nejednou je také využívají. Tak jako právo obecně zasahuje (nebo by mělo zasahovat) do všech právních odvětví, i pojem sportovního práva nebývá užíván v jednotném významu a často je jeho použití záležitostí určité konvence, která je již poměrně stabilizovaná (sportovní právo, športové právo, Sportrecht, prawo sportowe, droit sportif, sports law, diritto sportivo). Přestože se pojem sportovního práva v teorii i praxi výrazně etabloval, není jeho postavení jednoznačné. Objevuje se v úvahách o sportovních pravidlech, sportovních úrazech, sportovní justici, ale i v obecné sportovně-právní doktríně, zde všude je jeho aplikace velmi častá.4) Naproti tomu existují autoři, kteří tento pojem nepoužívají, nebo jej používají, ale vyjadřují se k němu kriticky. Pojem sportovního práva je v české literatuře až na nepatrné výjimky neznámý. Byl to v zásadě pouze Jiří Hora, který tento pojem v literatuře zavedl a uplatňoval.

VÝCHODISKA PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI SPORTOVCŮ ZA SPORTOVNÍ ÚRAZY

Na úvahy o roli práva ve sportovních vztazích navazuje ve světovém písemnictví a judikatuře dlouhodobě zkoumaný problém, nakolik má právo zasahovat do úrazů, k nimž dojde při výkonu sportovní činnosti. Stejně jako obecně existují zastánci i odpůrci regulace sportovních vztahů právem, panuje stejná dichotomie i při posouzení role práva ve vztahu ke sportovním úrazům.

Pro další úvahy o odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je vhodné tato názorová východiska a odlišné postoje ukázat na jednom modelovém názorovém střetu současné britské doktríny, která prezentuje své názory na danou oblast problému poměrně dlouhodobě a konstantně, byť názorově někdy odlišně.

Edward Grayson, uznávaný jako "praotec" britského sportovního práva, argumentoval velmi výrazně ve prospěch provázanosti práva s provozováním sportu.5) Vytvoření Britské asociace pro sport a právo v roce 1993 urychlilo uvědomění si, jak odborné a praktické, tak i akademické důležitosti zkoumání sportovního práva. V mezinárodním měřítku, zejména v Severní Americe, bylo sportovní právo rozpoznáno již značně dříve.6) E. Grayson a C. Bond v článku nazvaném "Faul trestným činem" napsali: "Jestliže nějaká osoba úmyslně či z nedbalosti způsobí jiné osobě škodu, aby jí ať už znemožnila dostat se k míči nebo z důvodu prostého výtržnictví a chuligánství, pak jsou tyto skutky porušeními trestního práva. Je jasné, že sportovní funkcionáři neuspěli v pokusu zkrotit v rámci svých sportů toto zlo. Názor, že orgány dohledu nad sportem by měly uzurpovat moc soudů a britského právního řádu, nemůže být podpořen žádným přesvědčivým důkazem. Proč by měli pachatelé, kteří spáchali trestný čin v rámci svého sportu, zůstat nepotrestáni za svou ničemnost."7) Grayson v sérii článků důsledně argumentoval, že "právo země se nemůže zastavit na pomezní čáře".

Toto jeho stanovisko však není přijímáno bezvýhradně a názorové střety jeho odpůrců jsou leckdy dosti razantní. Např. S. Gardiner a A. Felix, zastávající názory od Graysona odlišné, píší: "Je naprosto jasné, že si musíme být vědomi rozdílu mezi kárnou podstatou trestního práva a charakterem práva občanského, který spočívá spíše v poskytování náhrady. Angažovanost trestního práva ve sportu je problematičtější. Grayson tvrdí, že trestní právo by se mělo aktivně uplatňovat při regulaci násilí na sportovištích a měla by mu být přiznána přednost před zásahem toho kterého dohlížecího orgánu toho kterého sportu. Grayson používá podobný argument jako v případě fotbalového výtržnictví, věří, že násilí je na sportovištích mnohem více dnes, než jak tomu bylo v minulosti a věří, že toto podporuje jeho argumentaci ve prospěch právní intervence. My však s takovým rozborem situace jednoznačně nesouhlasíme. Grayson s nostalgií přivolává časy, kdy ti, kdo hráli nějaký kontaktní sport, pouze hráli hru a vítězství bylo okrajovou záležitostí. Tento mytologizovaný pohled je ještě umocněn jeho podporou korintských hodnot, kde, například, je-li proti týmu nařízen pokutový kop, brankář ustoupí z branky, a umožní tak vstřelit soupeři gól bez jakéhokoliv pokusu mu zabránit. Takovéto překrucování minulých skutečností jen potvrzuje, že jeho analýza místa sportu ve společnosti je zjevně analýzou, kterou vytvořil zpátečnický měšťák kapitalistické společnosti. Grayson věří, že zákon zachrání sport před násilím dneška.8)

Gardiner pak dále uvádí, že "Grayson vidí, že základní amatérské korintské hodnoty představují hodnoty ideálního sportovce. Vidí také, že tyto hodnoty představují stále více se vytrácející étos v moderním sportu. Názor, že tyto hodnoty byly fakticky v dějinách sportu dominantní, byl již podroben zkoumání. I v minulosti bylo ve sportu násilí, světskost, soutěživost a stranickost. Vzývání hodnot ideálního sportovce je bezpochyby pozitivní ctností tak dalece, pokud je to pouhá účast ve sportu, o co nám jde."9)

V obecné rovině pak východiska právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy charakterizuje skutečnost, že alespoň v určitém ohledu je právní odpovědnost za sportovní úrazy vyloučena, případně minimalizována. V dějinném vývoji se objevilo velké množství koncepcí a teorií doložených jak v literatuře, tak i v rozhodovací praxi soudů. Zdůrazňuje se přitom, že nadále se vedou spory o to, která z těchto teorií či koncepcí je nejvíce výstižná, správná a vystihující základ případné neodpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Odlišné jsou rovněž hranice neodpovědnosti za sportovní úrazy.

ODPOVĚDNOST SPORTOVCE ZA ZPŮSOBENÝ ÚRAZ?

V zásadě panuje celková jednota v tom ohledu, že nelze beztrestnost vztáhnout na všechny případy sportovních zápasů a her. Odlišnosti však nastupují v okamžiku, kdy je třeba v rámci stanovení podmínek určit hranice mezi sportovními úrazy, které právní postih zakládají, a těmi, které nikoliv. Tyto hranice jsou pak určovány zpravidla prostřednictvím určitých stanovených podmínek, při jejichž splnění se dovozuje absence právní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz.

Jinak řečeno, vyloučení odpovědnosti sportovce za sportovní úraz se odvíjí od posouzení, zda sportovec, jenž zranění druhému sportovci způsobil či zapříčinil, jednal způsobem předvídaným stanovenými podmínkami. Uvádí se, že v případě nesplnění těchto podmínek dotyčný subjekt podléhá obvyklé právní odpovědnosti podle spáchaného jednání. Odlišnosti ve způsobu určení hranic beztrestnosti jsou spojeny s okolnostmi, že jednotliví autoři a jednotlivá soudní rozhodnutí formulují různé podmínky. Jedna skupina přistupuje k uvedenému problému rigorózněji, jiná naopak spíše liberálně a jsou známy případy vymezení dosti širokých hranic beztrestnosti za způsobené sportovní úrazy. Existuje ovšem také linie, podle které vyžaduje privilegovaný přístup pouze nevelká část sportovních úrazů.

Stále narůstající četnost závažných úrazů, ke kterým došlo v průběhu výkonu sportovní činnosti, aktivizuje otázku, jakým způsobem by se mělo přistupovat k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Faktická bezradnost při posuzování tohoto problému pak vychází již z jeho vymezení založeného otázkou, proč by měl sportovec nést odpovědnost za úraz, ke kterému dojde v průběhu sportovní činnosti.

Podle mého názoru se musejí výchozí úvahy o případné absenci odpovědnosti odvíjet od posouzení opačného, tj. proč by sportovec odpovědnost za sportovní úraz nést neměl. Je zřejmé, že spektrum nehod, úrazů a zranění, ke kterým dochází v průběhu sportovní činnosti, je široké a vyžaduje velmi diferencovaný a individuální přístup, který však musí být založen na shodných výchozích právních základech.

REALITA SOUČASNÉ SPORTOVNÍ PRAXE

Současný vývoj nás stále více a více přesvědčuje o tom, že otázky tzv. úrazové zábrany a právního posouzení sportovních úrazů jsou dosud nesporně aktuální. Z (bohužel obrovského) množství případů můžeme pro názornost uvést pouze tři:

- V časopisu Tělovýchovný pracovník bylo v roce 1999 uveřejněno sdělení, že dvacetiletý boxer Michael H. po tréninku zkolaboval a po dvou dnech v nemocnici zemřel; lékařský nález mladého, úspěšného a nadějného boxera hovořil o krvácení do mozku.10)

- V témže roce ČTK uvedla popis dalšího závažného sportovního zranění, kdy mladého amerického oštěpaře Phillipse zasáhl oštěp vržený studentem Bolanosem do hlavy při rozcvičování na místní vysokoškolské atletické soutěži. Zraněný sportovec se krátce po převozu do nemocnice podrobil operaci, avšak jeho stav zůstal i nadále kritický.11)

- V červenci roku 2005 byla uveřejněna informace, že mexický boxer Martin Sánchez zemřel v důsledku zranění, která utrpěl při zápase s Rusem Rustamem Nugajevem. Šestadvacetilý Sánchez zemřel den poté, co ho Nugajev knokautoval v devátém kole zápasu. Dva lékaři, kteří ho po zápase vyšetřili, uvedli, že mladý boxer je v pořádku. Krátce poté začal mít ale problémy s koordinací chůze a byl rychle převezen do nemocnice, kde podstoupil operaci mozku. Při ní mu byl odstraněn velký subdurální hematom, ale chirurgové hlásili také otok mozku. Den po operaci Sánchez zemřel.12)

V těchto případech se z velké části jedná o zranění neúmyslná, lze se však setkat i s úrazy způsobenými úmyslně.13) V daných ohledech lze ale uzavřít, že skutečnou aktuálnost nalezení odpovídajícího řešení dokreslují stále častější případy zaviněných sportovních nehod či nešťastných náhod.14) Dlužno však připomenout, že zahraniční právní praxe nepřistupuje k posuzování sportovních nehod a zranění tak benevolentně jako praxe tuzemská. Lze v této souvislosti např. zmínit, že rok nepodmíněného trestu odnětí svobody a pokutu ve výši 390 000 marek vyměřil zemský soud v Cordobě španělskému fotbalistovi Josému Davidu Largovi z třetiligového týmu FC Seneca za brutální faul. Amatérský fotbalista dne 21. 9. 1997 v zápase s Atlétikem Guadal úmyslně fauloval soupeřova hráče tak brutálně, že ten musel kvůli vážnému zranění kolena ukončit kariéru. V roce 2005 bylo zahájeno soudní řízení proti fotbalistovi Sparty Rotterdam Rachidu Bouaouzanovi, který protihráče Nielse Kokmeijera fauloval tak, že mu nadvakrát zlomil nohu. Podle nizozemských zákonů může být hráč (který dostal fotbalový trest - zákaz startu na 12 zápasů) za ublížení na zdraví odsouzen k nepodmíněnému trestu až osmi let odnětí svobody.

Také zahraniční právní doktrína se v současné době věnuje otázkám spojeným se sportovními úrazy. Z literatury nám dnes již relativně dostupné lze zmínit např. německou doktrínu, která se zabývá právními aspekty sportovních úrazů.15) Ani anglo-americká doktrína nezůstává v daném směru pozadu. V literatuře bývá poukazováno na skutečnost, že trestní právo bylo v minulých letech používáno k rozhodování sporů na poli sportu. Např. ve Skotsku publikoval "Lord Advocate" sérii směrnic, které poskytují návod, kdy a jakým způsobem by měla policie zasáhnout do sportovních aktivit. Uvedený soubor instrukcí byl odrazem analýzy vysokého procenta násilností na sportovním poli včetně pravomocně skončených soudních řízení. Zde lze zmínit např. odsouzení Duncana Fergusona (hráče Glasgow Rangers FC) za napadení - útok na hlavu Johna Mc Staye (Raith Revers FC). Duncan Ferguson byl odsouzen na tři měsíce trestu odnětí svobody a byl mu skotskou fotbalovou asociací vysloven zákaz startu ve dvanácti zápasech.16)

Nedávný mediálně prezentovaný zákrok Stephena Hunta na brankáře Petra Čecha opětovně vyvolal vlnu otázek, nakolik je namístě uvažovat o právní odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy. Zůstaneme-li pro názornost jen na poli kopané, v dějinách je mnoho úrazů, které v řadě případů skončily těžkými zraněními nebo i úmrtími sportovců a které široká veřejnost běžně nezná. Jen pro ilustraci se faktograficky podívejme na některé z nich.

V roce 1931 skotskému brankáři J. Thompsonovi (23 let) prorazil lebku útočník Glasgow Rangers Sam English. Přestože byl brankář, který upadl do bezvědomí, ihned převezen do nemocnice, z bezvědomí už se neprobral. V roce 1935 při skluzu pro míč kopl gólmana rezervního týmu Wolverhmaptonu Wanderers J. Uttersona (21 let) soupeřův útočník do hrudníku. Uttersonovi se zastavilo srdce a zemřel přímo na hřišti. Skvělé fotbalové zákroky se staly osudnými v roce 1977 Libardo Zunigovi (30 let) z kolumbijského týmu Santa Rose de Cabal, kterého jeden z útočníků úmyslně kopl do rozkroku a Zuniga na místě zemřel. Brankář z Malagy J. Gallardo (27 let) se v roce 1987 stal obětí krvácení do mozku. Po utkání druhé španělské ligy s Celtou Vigo, kdy se srazil se soupeřem, lékaři na nic nepřišli. Tragické následky si střet vybral až měsíc po zápase. V roce 2001 se osudnou stala ukrajinskému brankáři S. Perchunovi (23 let) srážka hlavami s dagestánským útočníkem Budunovem. První vyšetření nic neodhalila, deset dnů na to brankář zemřel na krvácení do mozku. V roce 2004 stála život guatemalského brankáře Dannyho Ortize (27 let) z týmu Municipal natržená srdečnice. Při běžné srážce s Mario Rodriguezem z CSD Comunicaciones dostal ránu do hrudi, omdlel a v nemocnici zemřel. V roce 2006 po srážce s hráčem West Hamu Marlonem Harewoodem golman Newcastlu Shey Given sice střídal, ale nic nenasvědčovalo vážnému zranění. Když pak následně za několik minut omdlel, zjistili lékaři, že měl natržený žaludek a byl jen několik minut od smrti.

Také česká historie má v daném směru tragickou vzpomínku. Život Václava Oplta (25 let), talentovaného brankáře Hradce Králové, skončil po drsné srážce s protihráčem Františkem Hruškou. Tehdy, 9. května 1972, hrál Hradec Králové ve slovenském Martině duel druhé ligy. Do konce zápasu scházelo několik desítek vteřin, když došlo k tragické srážce. Brankář byl v bezvědomí odvezen do nemocnice, kde za dva dny zemřel.17)

Setkat se lze ovšem rovněž se zákroky zcela zjevně úmyslnými. V roce 2006 se v jednom utkání záložník fotbalového klubu Manchester City Ben Tchatcher rozběhl přes polovinu hřiště a loktem vrazil do reklamních panelů Pedro Mendese z Portsmouthu, který upadl do bezvědomí. V roce 2001 bývalý záložník Manchesteru United Roy Keane skočil na koleno Alfu Inge Haalandovi v městském derby s Manchesterem City. Norský fotbalista pak kvůli Keanovu zákroku musel předčasně ukončit kariéru. "Byl to úmysl. Plánoval jsem to tři roky." napsal pak Keane v biografii.

VÝVOJOVÉ LINIE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI SPORTOVCŮ OD KONCE 19. STOLETÍ

Dvacáté století muselo reagovat na zcela nové fenomény v oblasti sportu. V souvislosti s nástupem moderních forem sportu a jeho regulací sportovními pravidly, založenými na soukromoprávním základě, která upravovala faktický výkon sportovní činnosti, musela být především vyřešena otázka vztahu sportovních pravidel a právních norem.

VLIV SPORTOVNÍCH PRAVIDEL NA PRÁVNÍ POSOUZENÍ ÚRAZŮ

Vedle linie obecného dopadu práva do sportovní činnosti prolíná celým vývojem 20. století otázka sportovních (neprávních) pravidel a jejich vliv na právní posouzení sportovních úrazů. Je typické, že ve vývoji byla sportovní pravidla, resp. jejich dodržení, obvykle považována za jednu, případně jedinou z podmínek vyloučení právní odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy, přičemž na svou dobu se jednalo o názory poměrně fundované a propracované. Např. německý autor E. Karding již v roce 1902 zastával názor, že trestní odpovědnost sportovce za sportovní úrazy je vyloučena při splnění dvou podmínek. Za prvé, jestliže nebyla porušena sportovní pravidla, která byla přijata k ochraně zdraví a života sportovců a za druhé, jestliže poškozený se sportovního zápolení zúčastnil dobrovolně nebo jeho účast byla realizací programu tělesné výchovy ve škole.18) Další německý autor A. Vollrath naproti tomu tvrdil, že ve sportech typu "Mann gegen Mann" jsou sportovní úrazy zbaveny možnosti postihu tehdy, jestliže nebyla porušena základní typová sportovní pravidla dané disciplíny a čin byl spáchán výlučně v rámci výkonu sportovní činnosti způsobem, jenž není v rozporu se smyslem spravedlnosti shodným se zásadami fair play.19)

Případy, kdy byli sportovci odsouzeni za způsobení zranění v průběhu sportovní činnosti i při dodržení sportovních pravidel, byly ve vývoji hodnoceny velmi opatrně a s jistými výhradami, neboť taková rozhodnutí vnášela do sportovní praxe dost často obtížně uchopitelná a konkrétní hlediska, jestliže po sportovcích požadovala, s ohledem na prevenci před vznikem úrazů, ještě něco více než dodržování sportovních pravidel. Tak např. soud v Bourg v roce 1935 posuzoval trestní odpovědnost sportovce Chevaliera za způsobení smrti člena soupeřícího týmu v průběhu ragbyového zápasu. Disciplinární komise, která zkoumala jednání Chevaliera, je posoudila jako souladné s pravidly ragby a žádnou sankci mu neuložila. Naproti tomu trestní soudci Chevaliera odsoudili za "nedostatek sportovního ducha a nevynaložení nutné v takových případech opatrnosti (obezřetnosti)", která překračuje požadavky zakotvené v minimální podobě ve sportovních pravidlech. Vedle požadavku na dodržování sportovních pravidel se začalo hovořit o kritériu vyšším, kterým byla sportovní kázeň. V některých sportovních rozhodnutích bývá vyjádřen názor, že ochrana zdraví sportovců by nebyla dostačující, pokud by jediným kritériem bylo dodržení sportovního pravidla. Na základě těchto úvah byl v roce 1950 odsouzen v Římě jeden z italských fotbalistů, přičemž nás s uvedeným případem seznamuje J. Sawicki.

Soud I. stupně fotbalistu osvobodil, vycházeje z předpokladu, že v jeho jednání nelze spatřovat rysy protiprávnosti, když negativní následky je nutno považovat za obvyklé, přípustné riziko, s nímž musí počítat každý, řídí-li se účastníci při sportu platnými sportovními pravidly. Jiného názoru byl však odvolací soud, který fotbalistu odsoudil. Tento rozsudek pak byl potvrzen kasačním soudem, jenž vyjádřil názor, že "obyčejná opatrnost a pouhé dodržování předpisů a pravidel" v takových případech nestačí ke zproštění se trestní odpovědnosti. Od sportovce lze totiž i při sebeúpornějším boji vyžadovat, aby v každé situaci kontroloval své pohyby tak, aby nenarušil protivníkovu tělesnou nedotknutelnost. Tento závěr kasačního soudu pak byl v rozsudku formulován takto: "Při sportovních soutěžích je nutno k obvyklé opatrnosti, platící ve styku mezi lidmi, a k obvyklé povinnosti dodržovat bezpečnostní předpisy, připojit navíc zvláštní opatrnost a zvláštní povinnost dodržovat zásady a pravidla hry. Z těchto zvláštních povinností vyplývá nutnost humánní bdělosti sportovce, spočívající v kontrole vlastního chování v každém okamžiku, aby nebyla narušena tělesná nedotknutelnost protivníka a třetích osob. Proto může být trestně odpovědný závodník, který v utkání náležitě nesplnil onu mimořádnou povinnost kontrolovat ve jménu humánní bdělosti vlastní jednání, i když pečlivě dodržoval všechny předpisy a pravidla, stanovená pro dané sportovní odvětví."20)

Uvedené rozhodnutí tak zavedlo další kritérium zákonnosti sportovního chování. Pro soudní praxi tím však byl založen poměrně obtížně řešitelný problém spojený s odpovědí na otázku, jakým způsobem určit obsah a rozsah oné, soudním rozhodnutím požadované humánní bdělosti a jak stanovit meze sportovcovy povinnosti kontrolovat jeho vlastní pohyby? Pozorný čtenář si jistě vzpomene na výše popsané rozhodnutí (Bourg, 1935), týkající se ragbyového sportu, kde se objevil obdobný požadavek na vynaložení opatrnosti přesahující povinnosti zakotvené ve sportovních pravidlech. Z uvedených dvou rozhodnutí pak lze učinit zobecňující závěr, že v jejich pojetí představuje dodržení sportovních pravidel toliko vyjádření minimální míry obezřetnosti a opatrnosti, nedostačující však bez dalšího k závěru o absenci odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy. K tomu, aby odpovědnost sportovce za způsobené zranění nebyla dána, musí přistoupit ještě dodržení vyšší míry obezřetnosti, přesahující kvalitativní hranici promítnutou do sportovních pravidel. Italské rozhodnutí však bylo právní vědou přijato velmi kriticky. Sawicki v této souvislosti píše, že "pohnutky, jimiž se řídili italští soudci, byly jistě pochopitelné. Chtěli předejít dalšímu zhrubnutí sportovních her zavedením dalšího prvku, podmiňujícího právnost jednání sportovců. Jeho neurčitost a pružnost by však bohužel v praxi mohly změnit dodatečnou ochranu lidských hodnot v Damoklův meč, který by zůstal viset nad hlavami sportovců. Náhodné a libovolné použití oné dodatečné zásady - kontrolovat pohyby ve jménu humánní bdělosti - by mohlo ztížit a dokonce znemožnit všechnu sportovní činnost. Proto byl tento požadavek všeobecně zavržen jak teorií, tak soudní praxí."21)

Po celou dobu novodobého vývoje soudy zaujímají trvalý postoj, podle kterého "sport neznamená svolení k brutálnímu chování". Ať už je tedy diskuse o tom, zda např. trestní soudy jsou či nejsou vhodným místem, kde by se mělo rozhodovat o těchto otázkách, jakkoliv složitá, jsou soudy připraveny projednat případy týkající se násilí spáchaného účastníkem sportovní akce, které se před ně dostanou.22)

V oblasti kontinentálního právního systému hrál významnou roli (a hraje ji dodnes) německý vývoj, který do jisté míry odrážel a zobecňoval vývojové trendy. První rozsudky ohledně zranění způsobených při výkonu sportovní činnosti vynesl říšský soud ve 30. letech 20. století v automobilovém a motoristickém sportu,23) házené24) a cyklistice,25) později padly rozsudky ve fotbalu,26) jezdectví27) a lyžování.28) V té době zohledňovala judikatura u sportovních nebezpečí a rizik míru zavinění a pokoušela se najít měřítko skutkové podstaty svědomí ("svědomí při kontaktu"). Sportovní účastník přebíral často riziko při jednání "na vlastní nebezpečí" a s odpovědností buď souhlasil, nebo ji zcela odmítl. Odpovědnost za riziko byla naproti tomu používána bez omezení. Literatura zohledňovala tyto právně odpovědné relevance dogmaticky rozdílně, ale dospělo se ke shodnému výsledku, a to, že ve sportu je nutné zohledňovat zvýšené riziko zranění, snižující nebo dokonce vylučující odpovědnost sportovce.29)

Německo však nebylo jedinou zemí, ve které judikatura v první polovině 20. století věnovala sportovním úrazům a odpovědnosti sportovců za ně pozornost, přičemž některé názory jsou na svou dobu pozoruhodně propracované. Rakouský Nejvyšší soud se k otázce trestní odpovědnosti sportovců vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 23. 10. 1933, kde své právní názory prezentoval právní větou, podle níž: "Zákon prohlašuje v § 335 tr. zák. za trestná ta jednání a zanedbání, skrze která může být zvětšeno stávající nebezpečí. Předpokládá, že existují jednání, která jsou sama o sobě nebezpečná, ale nikoli zakázaná, nýbrž povolená v zájmu obecného blaha. K tomu patří také sportování. Ale i zde platí zákaz zvětšovat riziko, opodstatněné samým provozováním sportu. K omezování rozměru těchto - v samé podstatě sportu spočívajících - rizik jsou určena sportovní pravidla. Ona jsou mírou pro obezřetnost, se kterou je nutno k provozování sportu přistupovat. Pokud se (on) drží pravidel, nedá se říci, že pochybil vzhledem k nařízené opatrnosti. Má se však zodpovídat z ohrožujícího jednání, které není kryto sportovními pravidly, pokud tím vydává právní zájmy chráněné v § 335 trestního zákona většímu nebezpečí, než které je opodstatněno samým provozováním sportu a pokud míra nařízené opatrnosti není dodržena."30)

Poměrně málo známým, a přitom velmi zajímavým, je z téhož období rozhodnutí polského Nejvyššího soudu, který se k otázce odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy vyjádřil již v rozsudku ze dne 27. 4. 1938 (sp. zn. 2K 2010/37), v němž uvedl: "Jestliže bereme zřetel na to, že sportovní hry jsou jevem téměř každodenním, který se těší u společnosti velké oblibě a je podporován zákonodárnými a vládními činiteli, a jestliže uvážíme, že způsob, jak jsou tyto hry vedeny, je normován podrobně promyšlenými a vypracovanými pravidly, jež pamatují jak na sportovní cíl oněch her, tak na bezpečnost osob, které se jich účastní, je nutno mít za to, že účastník, který se řídí platnými pravidly hry, neporušuje zásady, vyplývající z podstaty hry, a řídí se ve svém úsilí výhradně sportovním cílem, jedná právně."31) Z obou uváděných rozhodnutí je pak patrné, jaký vliv byl přikládán sportovním pravidlům a jejich dopadu na právní odpovědnost sportovce.

Je zajímavé, že zájem judikatury o tyto otázky nebyl nahodilý, neboť již v první polovině 20. století se o oblast právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy výrazně zajímala právní doktrína, která se uvedenou problematikou zabývala velmi podrobně a fundovaně. Lze namátkou uvést, že ve francouzské doktríně se těmito otázkami zabýval např. M. P. Garraud,32) J. Loup,33) L. Le Roux,34) M. R. Musset,35) J. Savignac36) nebo I. Azema.37) K reprezentantům německé doktríny patřil zejména W. Becker,38) Hofacker,39) G. Hoffmann,40) S. Nürck,41) H. Burgardsmeier,42) H. Kost,43) G. Mahling44) nebo A. Vollrath.45) Z italské publicistiky stojí za zmínku např. R. Gefter-Wondrich,46) G. Penso47) či G. del Vecchio,48) ze švýcarské pak např. A. Brunner,49) F. Kubli50) nebo J. J. Pache.51)

Pro první polovinu 20. století je pak symptomatické, že se objevily i speciální skutkové podstaty v trestních zákonících, které upravovaly otázky odpovědnosti za sportovní úrazy. V literatuře bývá v této souvislosti tradičně zmiňován trestní kodex Equadoru a kubánský kodex sociální ochrany,52) výjimečně pak trestní zákon Paraquae.53) Souběžně s tím, což ale není příliš známé, existovaly další návrhy, byť neúspěšné, na zákonné úpravy odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.54)

SNAHA O NALEZENÍ JEDNOTNÉHO PŘÍSTUPU K ODPOVĚDNOSTI SPORTOVCŮ

Snaha o nalezení univerzálního přístupu k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy byla ve 20. století obrovská. V této souvislosti lze konstatovat, že se zřejmě jako první objevily teorie upřednostňující prvek subjektivní - s teorií akceptace rizika nebo souhlasu poškozeného byl spojen názor, že sportovec vstupující do sportovního klání přijímá riziko určitého typu škod, a právně relevantním způsobem tak rezignuje na jejich náhradu. Koncepce přijetí rizika v tomto pojetí byla zformulována již v období mezi světovými válkami55) a byla akceptována i v období pozdějším.56) Bez možnosti rozsáhlé analýzy této teorie, která je provedena v literatuře,57) však proti ní bývá namítáno, že všechna závažná poškození zdraví jsou z aplikace této teorie vyloučena jednak ze stránky psychologické, neboť nikdo nesouhlasí s takto závažnými zdravotními následky, jednak ze stránky právní, protože souhlas poškozeného by v takovém případě neměl žádný právní význam.

Větší šance na úspěch měly teorie založené na charakteru objektivním; jednalo se zejména o teorie zájmu společnosti spojeného s rolí sportu ve společnosti, zájmu projevujícího se úmyslem jednání sportovního. Ve zmiňovaném rozhodnutí polského Nejvyššího soudu se také hovoří o sportovním cíli, na který se však nahlíží z objektivního pohledu. Ani tato teorie však nedoznala celkové akceptace.58)

Vývojové zkušenosti však naznačují, že vytvoření jednotné linie, která by vyřešila otázku právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, resp. její hranice, brání řada faktorů, které vstupují do procesu hodnocení. Patří k nim zejména:

- rozdíly mezi pojetím trestní a civilní odpovědnosti aplikované do sportovních vztahů,

- odlišné právní systémy jednotlivých zemí, které jsou svými kořeny a východisky natolik rozdílné, že brání nalezení shody i v základních kategoriích - jedná se např. o pojetí, vymezení a smysl sportovní činnosti,

- odlišnost jednotlivých sportovních odvětví,

- odlišení sportu na profesionální a rekreační, organizovaný a neorganizovaný,

- nevyřešená otázka povahy a významu sportovních pravidel apod.

Je do jisté míry paradoxní, že snaha o nalezení jednotného kritéria vedla naopak k vytvoření obrovského množství odlišných názorů, které mezi sebou v řadě případů neměly žádná pojítka, a ve svém důsledku jednotný přístup zablokovaly. Přesto však lze, při výrazné míře zjednodušení, určitá východiska nalézt.

Nepochybným vývojovým rysem je ústup od snah zakomponovat, zejména do trestních kodexů, speciální ustanovení týkající se odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy; tím ovšem není dotčena obecná linie přijímání speciálních, a leckdy i velmi podrobných zákonů o sportu, v nichž se však také, mohu-li soudit z dostupných pramenů, otázky právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy neřeší. Jejich posuzování je svěřeno v rámci odpovědnostních institutů, při úvahách o hranicích beztrestnosti, okolnostem vylučujícím protiprávnost a v jejich rámci zvláště okolnostem v právní úpravě neuvedeným. Poměrně často se v této souvislosti hovoří o snahách zakotvit do trestních kodexů institut tzv. sportovního rizika jako speciální okolnosti vylučující protiprávnost, jeho přijetí však brání řada okolností (jejichž rozbor by přesáhl možnosti a účel tohoto článku), zejména nerozpracovanost tohoto institutu.

Rovněž otázka sportovních pravidel v tomto pohledu nevytváří samostatnou zvláštní okolnost vylučující protiprávnost, ale bývá vykládána v kontextu okolností vylučujících protiprávnost jiných a otázka dodržení sportovních pravidel pak představuje jednu (někdy jedinou) podmínku pro naplnění tohoto obecného institutu. V právním režimu je ovšem jednota v tom, že při úvaze o odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy je nutno odlišovat charakter sportů a jejich potenciální rizikovost danou jejich vlastní povahou. V této souvislosti pak převažuje kategorizace sportů na paralelní druhy sportů (Parallelsportarten) a bojové druhy sportů (Kampfsportarten), od nichž se odvíjejí názory na odpovědnost sportovců, dojde-li v jejich rámci ke sportovnímu úrazu.59)

ODPOVĚDNOST SPORTOVCE A PORUŠENÍ SPORTOVNÍCH PRAVIDEL V ČESKÉ JUDIKATUŘE

Charakteristickým znakem hledání společného jmenovatele pro teorie, které se snaží vymezit podmínky, při jejichž splnění není dána odpovědnost sportovce za sportovní úrazy, je otázka dodržení sportovního pravidla. Vzhledem k praktickému zaměření časopisu Právní rádce se proto dále podívejme na stanovisko české judikatury k danému problému, neboť ta je založena na velmi silném akcentu sportovních pravidel.

Právně relevantní civilní judikatura je z chronologického hlediska reprezentována zejména těmito rozhodnutími:

- Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. ledna 1954, Cz 486/53, uveřejněné ve Sbírce NS, 1954, č. 5, str. 86-87, pod pořadovým č. 44

Rozhodnutí je zajímavé tím, že se zabývá rozborem charakteru sportovní činnosti ve vztahu ke kritériím zavinění a snaží se podstatu sportovní činnosti vyložit ve vazbě ke stupňům zavinění. Rozhodnutí podtrhuje, že fotbal ze své povahy směřuje ve vztahu k tělesným vlastnostem k rozvoji především obratnosti a rychlosti, přičemž k rozvoji těchto vlastností může dojít jen tehdy, dá-li hráč do hry všechny své síly; na straně druhé morální aspekt vyžaduje, aby se tak dělo při zachování pravidel hry.

Rozhodnutí zajímavě formuluje, že "kdyby se hráčům ukládalo, aby se opatrně a pomalu pohybovali okolo jedinců, o nichž snad rozhodčí ví, že porušují pravidla hry, ztratila by kopaná z velké části svůj smysl". Podstata právní argumentace rozhodnutí je pak vystižena v názoru, že "rychlý pohyb při této hře není sám o sobě nedbalostí, nýbrž požadavkem a užitečným prvkem tohoto sportu. O nedbalosti by bylo možno mluvit jen tehdy, kdyby se hráč pohyboval nepřiměřeně rychle tam, kde mu hrozí nebezpečí nevyplývající z povahy hry. Nelze pokládat za nedbalost, když hráč nepředpokládá, že spoluhráč [zjevně míněno i protihráč - pozn. autora] úmyslně poruší pravidla hry. Bylo by ovšem nedbalostí, kdyby hráč viděl, že spoluhráč [opětovně míněno protihráč] mu nohu nastavil a přesto na ni prudce naběhl."

- Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 10. 1962, sp. zn. 5 Cz 38/1962, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1963, pod pořadovým č. 15.

Oproti prvnímu rozhodnutí tento judikát překračuje hranice vymezení stupňů zavinění, blíže se pokouší nalézt hranice odpovědnosti sportovce za zranění způsobené sportovci v průběhu sportovního zápolení. Právní věta zní: "Odpovědnost hráče za škodu na zdraví způsobenou protihráči při fotbalovém utkání se vyvozuje z odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že škůdce poškodí úmyslně nebo z nedbalosti poškozeného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti. Vychází ze zjištění o tom, zda ke zranění došlo při hře a zda šlo o zákrok pravidly dovolený nebo nedovolený (zakázaný) a zda tu šlo o nepřiměřenost vědomého či nedbalostního zásahu. Bez významu není ani to, zda jde o zkušeného (např. dlouholetého) hráče této hry."

V rozhodnutí je zdůrazněna velmi často traktovaná zásada souladu jednání sportovce se sportovními pravidly, současně však rozhodnutí zdůrazňuje, že kumulativně musí být splněna i podmínka, že ke zranění došlo při hře, tj. při výkonu samotné sportovní činnosti. Tím je posíleno sepětí souladu jednání se sportovními pravidly s okolností, že tento soulad je posuzován ve vztahu k faktickému průběhu hry a nikoliv k jednání, ke kterému by došlo již mimo sportovní zápolení (např. při odchodu sportovců ze hřiště). Vedle těchto objektivních kritérií však z rozhodnutí plyne správný požadavek na posouzení zaviněného jednání sportovce, tj. na zaviněné porušení právní povinnosti, ať již formou úmyslu nebo nedbalosti.

- Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1980, pod pořadovým č. 16.

Jedná se o rozhodnutí, které reprezentuje stávající judikatorní linii, po níž se v současné době ubírá posouzení civilněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, a které bylo publikováno s následující právní větou: "Nedodržení pravidel sportovní hry (např. kopané), spočívající v použití pravidly nedovoleného (zakázaného) způsobu hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (§ 415 obč. zák.). V důsledku toho jde o porušení právní povinnosti, jež zakládá odpovědnost za škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.)."60)

Ze skutkového hlediska šlo v daném případě o případ, kdy se žalobce domáhal po žalovaném náhrady škody, jež mu vznikla na zdraví při utkání v kopané tím, že ho žalovaný zranil při nedovoleném zákroku ve hře. Z rozhodnutí odvolacího soudu stojí za zmínku zejména následující okolnosti a argumenty:

- Odpovědnost hráče za škodu, která vznikla protihráči na hrací ploše, nelze zásadně vyloučit (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku).

- Pravidla sportovní hry nejsou právními předpisy, avšak jejich nedodržování hráči znamená, že tito nedbají na povinnost předcházet hrozícím škodám, tj. na povinnost, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku a dalších hodnotách uvedených v § 415 občanského zákoníku.

- Zaviněný protiprávní úkon nastal v důsledku nedovoleného zákroku, který byl v rozporu s pravidly hry; z hlediska stupně zavinění je třeba vyloučit i případný nepřímý úmysl, neboť zranění bylo způsobené v zápalu hry, takže protiprávní úkon byl zaviněný z nedbalosti.

- Příčinná souvislost mezi zaviněným jednáním a škodou objektivně existuje, protože pokud by nedošlo k takovému způsobu hry sportovce, který pravidla zakazují, nedošlo by ke vzniku újmy na zdraví (škodě).


- Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1960/2002, právní věta rozhodnutí uveřejněna v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - právní věty a rejstříky, 2004, sešit 28, str. 25, pod pořadovým č. C 2352

"Úder soupeře v rozporu s pravidly karate, při němž zasaženému vznikla škoda na zdraví, je postižitelný nejen v rámci pravidel zápasu karate, nýbrž představuje současně i porušení prevenční povinnosti; při splnění zbývajících předpokladů je dána obecná odpovědnost za škodu na principu presumovaného zavinění." Uvedené sportovní rozhodnutí je zřejmě prvním publikovaným rozhodnutím vyššího soudu (v daném případě Nejvyššího soudu ČR) po roce 1989 a oproti rozhodnutím výše uváděným se z hlediska faktického liší především v tom, že dopadá nikoliv na oblast kopané (jako všechna předchozí rozhodnutí), ale na oblast jiného, tzv. kontaktního sportu: karate. Ze skutkového hlediska se jednalo o případ, kdy se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví s tím, že utrpěl úraz s trvalými následky, když žalovaný při zápase první České ligy karate proti žalobci použil sportovní techniku, která je v rozporu se sportovními pravidly a způsobil mu velmi těžká zranění.

Právě s ohledem na skutečnost, že se jedná o rozhodnutí dopadající do nových společensko-ekonomických a právních podmínek, bylo zajímavé sledovat, zda nějakým způsobem dojde k odklonu od závěrů vyložených v rozhodnutí uveřejněném pod R 16/80 Sbírky soudních rozhodnutí, či nikoliv, nebo zda se v rozhodnutí objeví případně nějaké doktrinální poznatky. Samotné rozhodnutí bohužel fakticky žádnou (novou) právní argumentaci neobsahuje, takže by se mohlo zdát, že závěry v něm obsažené jsou nepříliš významné. S ohledem na rozsah nastoleného dovolacího přezkumu v předmětné věci tomu však není. Nepochybný význam rozhodnutí spočívá zejména v tom, že závěry dosavadní judikatury výslovně považuje za použitelné i v současné době s odkazem na poslední publikované rozhodnutí vztahující se ke sportovnímu úrazu způsobenému během sportovního zápolení hráčem hráči, a tím v daném případě uzavřelo, že nastolená otázka právní odpovědnosti sportovce není otázkou zásadního právního významu.

- Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004.61)

Předmětné rozhodnutí je zajímavé zejména tím, že při posouzení právní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz bylo aplikováno italské právo a bylo uveřejněno s následující právní větou: "Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, nejsou obecně závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod."

Ze skutkového hlediska se jednalo o případ, kdy dne 4. 2. 1998 došlo při lyžování na sjezdovce v Gitschbergu ke střetu žalobce a žalované za situace, kdy jel žalobce jako předposlední ve skupině lyžařského kursu v širokém oblouku a žalovaná, přijíždějící zezadu, ho uviděla před sebou na krátkou vzdálenost (za terénním zlomem) a střetu již nemohla zabránit. Žalobci byly poškozeny lyže a utrpěl luxaci pravého ramene. Soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti stanovené pravidly Mezinárodní lyžařské federace, když nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám, což měla učinit zvláště v místě, kde přes terénní překážku není výhled.

Uvedené rozhodnutí svými závěry a zdůrazněním významu Pravidel chování pro lyžaře, vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), navazuje na ustálený evropský judikatorní vývoj, který také uvedeným sportovním pravidlům přikládá velký význam. Potud lze závěry vyjádřené v rozhodnutí považovat za konstantní.

Při hodnocení závěrů české judikatury je třeba uvést několik doplňujících poznámek.

Uvedená rozhodnutí dopadají na případy, kdy došlo v průběhu sportovního klání k porušení sportovních pravidel a soud takové jednání shledal jako porušující tzv. generální prevenční klauzuli zakotvenou v § 415 občanského zákoníku, tudíž bylo takové jednání charakterizováno jako protiprávní úkon, jenž při splnění dalších zákonných podmínek zakládá odpovědnost za škodu. Česká judikatura se tak dosud výslovně vyjádřila toliko k odpovědnosti sportovce v případě porušení sportovních pravidel, na straně druhé dosud nikdy nevymezila podmínky, za kterých není právní odpovědnost sportovce dána, a z tohoto pohledu je také třeba závěry dosavadní judikatury posuzovat, a nevyjádřila se tak výslovně ani k okolnosti, jaký význam má při úvaze o právní odpovědnosti sportovce dodržení sportovních pravidel. Navíc je nutné zdůraznit, že český judikatorní trend není zcela v souladu s trendem evropským, jak si ukážeme dále, neboť ten připouští absenci odpovědnosti sportovce za určitých okolností i v případě porušení sportovních pravidel. Tuto linii reprezentuje zejména judikatura rakouská a německá.


ODPOVĚDNOST SPORTOVCE V NĚMECKÉ A RAKOUSKÉ JUDIKATUŘE

Podívejme se tedy blíže na nám blízkou judikaturu německou a rakouskou s tou výhradou, že v dalších zemích existují i jiné judikatorní směry posuzování odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy.

Základem německé judikatury v oblasti odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je rozsudek BGH (Bundesgerichtshof, dále jen "BGH") ze dne 5. 11. 1974, sp. zn. VI ZR 100/73, který byl uveřejněn s následující právní větou: "Ten, kdo se účastní fotbalu, počítá zásadně se zraněními, kterým se ani při hře v souladu s pravidly nelze vyhnout. Proto předpokladem nároku na náhradu škody vůči protihráči (spoluhráči) je důkaz toho, že tento se nechoval podle pravidel."62)

Uvedený právní závěr je odrazem argumentace, podle níž hráč svou účastí na uznaném soutěživém sportovním zápolení počítá se zraněními, která za dodržení pravidel hry (sportu) vznikají, přičemž pravidla hry upravují nejen jednotlivé aspekty hry, nýbrž celé její dění. Podle názoru BGH zaviněně způsobené porušení pravidla hry obecně, jež slouží k ochraně sportovce, vede k povinnosti nahradit mu škodu, pokud byl sportovec zraněn. Odlišná je však situace, jestliže se jedná o zranění způsobená druhým hráčem při dodržení pravidel hry, neboť s takovými zraněními každý ze sportovců počítá.

V rozhodnutí bylo zdůrazněno, že fotbal je hra, při které dochází k tělesnému kontaktu, a která kvůli vlastním bojovým elementům vede nezřídka k nevyhnutelným zraněním při společném souboji o míč. S jejich možností pak počítá každý hráč a vychází z toho, že také druhý sportovec počítá s rizikem, které vyplývá z rámce vymezeného sportovními pravidly. Zraněný pak musí přijmout vyvinění se škůdce i tehdy, jestliže je způsobené zranění při dovolené hře těžšího charakteru nebo když se ze zranění vyvinou velmi těžké škody nebo velmi těžké škody v důsledku nepředvídatelných, ale ještě adekvátních komplikací, dokonce s následkem smrti.

Uvedené rozhodnutí je v současné německé doktríně přijímáno v zásadě jako správné. Výslovně na něj odkazuje např. J. Fritzweiler63) nebo M. Fuchs64) nebo zčásti D. Looschelders,65) který však současně tento princip i závěry uvedeného rozhodnutí podrobil určité kritice z hlediska jejich všeobecné aplikace. Ve starší německé literatuře se však uvedený rozsudek BGH setkal i s kritikou (Grunsky).66)

Předmětná judikatorní zásada byla vyložena ovšem již dříve. V rozhodnutí OLG München ze dne 23. 4. 1970, sp. zn. 1U 2985/69, bylo v obecné rovině vyloženo, že "kdo se účastní sportu a hry, přivoluje tím fyzickému zranění pouze do té míry, do jaké existuje nebezpečí i při dodržování pravidel příslušného druhu sportu".67)

Následně bylo výchozí pravidlo o dodržení pravidel hry výslovně vyjádřeno ve vztahu k některým sportovním odvětvím. Např. ve vztahu k fotbalu bylo v rozhodnutí OLG Hamm ze dne 20. 1. 1992, sp. zn. 13 U 166/91 vysloveno, že "fotbalista neodpovídá za zranění, která způsobí v průběhu zápasu jinému hráči, pokud se jeho způsob hry nachází v rámci pravidel, podle kterých obě mužstva nastoupila do hry. Takováto zranění jsou brána každým účastníkem jako riziko hry, takže kvůli ,jednání na vlastní nebezpečí' je buď už vyloučena shoda se skutkovou podstatou nebo alespoň protiprávnost skutkové podstaty deliktu podle § 823 I BGB. Co je třeba považovat za chování podle pravidel a co za chování proti pravidlům, se řídí podle pravidel hry Německého fotbalového svazu, která platí také pro fotbalové zápasy sehrané soukromě."68)

Ve vztahu k judu byl v rozhodnutí OLG Köln ze dne 30. 12. 1993, sp. zn. 1U 66/1993 vyjádřen názor, podle kterého "při provozování sportu, které je v rozporu s pravidly, odpovídá ten, kdo pravidla porušil, tomu, kdo tímto byl poškozen, podle § 823 I BGB. Špatná technika provedení sama o sobě nepředstavuje ještě žádné porušení pravidel, zavazující k náhradě. Příkaz fér hry je nejvyšší zásadou provozování sportu. Tento příkaz mj. zakazuje používat při zápasech juda bez souhlasu techniky, které protivník s nižším stavem výcviku nemusí znát a ovládat".69)

V oblasti lyžování lze zmínit starší rozhodnutí LG ZRS Wien ze dne 29. 1. 1965, sp. zn. 43 R 7/65, publikované s právní větou: "Sportovní pravidla omezují rozsah nebezpečí, které spočívá v podstatě sportu samotného. Zahrnují v sobě míru pro opatrnost, kterou je nutno použít také u lyžaře. Při nastavším způsobení škody při respektování "vlastních pravidel lyžování" chybí zavinění."70)

Německá sportovněprávní judikatura je velmi rozsáhlá a v řadě případů se váže ke konkrétním jedinečným případům, jejichž zobecnění v zásadě ani není možné. V obecné rovině je v německé judikatuře patrný novodobý poměrně silný kontinentální judikatorní trend navazující na výše uvedené rozhodnutí BGH z roku 1974, který absenci odpovědnosti váže nejen na případy jednání v souladu se sportovními pravidly, ale také na jejich určitá porušení.

Reprezentantem tohoto judikatorního proudu je např. rozsudek LAG Köln ze dne 28. 6. 1984, sp. zn. 10 Sa 59/84, který byl uveřejněn s následující právní větou: "Ne každé porušení pravidla hry sloužící ochraně hráče odůvodňuje výtku nedbalosti; záleží pak na tom, zda chování narušitele leží za hranicí mezi tvrdostí, kterou hra vyžaduje a nefér jednáním. Zásada, podle níž je v souladu se zásadou dobré víry vyloučen požadavek náhrady škody proti fotbalovému spoluhráči, který způsobil fyzické zranění, neplatí jen při hře narušitele odpovídající pravidlům, ale také při jen bagatelních porušeních pravidel, která jsou při dění při zápase pro hru typickém právě tak nevyhnutelná, jestliže určení, že by k podobnému poškození s následkem škody stejně tak mohlo dojít u toho, kdo zranění způsobil, je ještě opodstatněné."71)

Naznačený směr akceptace i lehkého porušení sportovních pravidel pak nová německá judikatura připustila např. i ve vztahu ke zraněním, k nimž došlo v rámci tzv. amerického fotbalu. Např. v rozsudku LG Bielefeld ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 4O 156/00 byl vyjádřen názor, že "míra, která se má přikládat náležité péči svědomitého a opatrného hráče, se řídí podle charakteru jednotlivého sportu. Americký fotbal je bojový kontaktní sport, při kterém každý hráč počítá s možností nebezpečí zranění tak, že odpovědnostní nároky vznikají jen při hrubém faulu."72)

Ve vztahu k fotbalu byla uvedená myšlenka rozvedena např. v rozsudku OLG Düsseldorf ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 14U 230/03, podle kterého "pokud se vyskytne při fotbalovém utkání zaviněné porušení vyžadované opatrnosti, má se posuzovat podle konkrétní situace typické pro hru při zohlednění specifik kopané jako sportu, při kterém proti sobě stojí soupeřící strany".73)

V duchu této judikatorní filozofie pak německá rozhodovací praxe již dříve vyložila, kdy ani při porušení pravidel (při nebezpečné hře) nenastupuje odpovědnost sportovce za způsobený sportovní úraz např. ve fotbalu74) nebo v basketbalu.75)

Tento princip ovšem platí nejenom v typických tzv. kontaktních sportech. Např. ve vztahu k automobilovým závodům německá soudní praxe v rozhodnutí BGH z 1. 4. 2003, sp. zn. VI ZR 321/02 vyložila, že "při sportovních utkáních s nikoliv nepatrným rizikovým potenciálem, při nichž existuje typicky i při dodržení pravidel soutěže nebo při bezvýznamném porušení pravidel nebezpečí vzájemného způsobení škody, je vyloučeno uplatňování nároku po účastníku soutěže, který škodu způsobil, za takové škody hráče, které způsobil, aniž by závažně porušil pravidla."76)

Dokonce se německá judikatura vyslovila k náhradě škody i ve vztahu ke zranění způsobenému při tzv. klusáckých závodech. V rozhodnutí OLG Düsseldorf ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 22 U 131/94, byl vyjádřen názor, podle kterého "při účasti na sportu provozovaném účastníky vedle sebe, jakým je klusácký závod, není možné přijmout konkludentní vyloučení odpovědnosti, ani jednání na vlastní nebezpečí. Pro sport provozovaný účastníky vedle sebe platí jako nejvyšší povinnost při dopravě, že se účastník musí chovat tak, aby měl pod kontrolou specifická nebezpečí při sportu; tato zásada je konkretizována pravidly chování vytvořenými sportovními svazy. Odpovědnost dostihového jezdce vůči jiným účastníků klusáckého závodu je omezena na případ úmyslného porušení pravidel a porušení z hrubé nedbalost."77)

Německá soudní praxe se pak vyslovila také k některým dalším důležitým otázkám spojeným s právní odpovědností sportovce za sportovní úrazy. Vyslovila se především k presumpci závěru o porušení sportovního pravidla učiněného v průběhu hry rozhodčím a dopadu tohoto závěru do řízení o náhradě škody. V rozhodnutí AG Ettenheim ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. C 44/91, byl vysloven názor, podle kterého "v řízení o náhradě škody je třeba vycházet ze správnosti rozhodnutí rozhodčího do té míry, do které nebylo prokázáno jako nesprávné. Pokud rozhodčí v utkání svazu mezi záložními družstvy nižší divize udělil kvůli sražení skluzem zezadu žlutou kartu, je třeba vycházet z chování proti pravidlům hry."78)

Judikatura se zabývala také rozložením důkazního břemene a otázkou jednání na vlastní nebezpečí, resp. spoluzaviněním poškozeného. V rozhodnutí OLG Bamberg ze dne 19. 4. 1972, sp. zn. 1U 168/71, bylo v daném směru vyloženo, že "při sportovním úrazu musí poškozený dokázat zaviněné porušení sportovních pravidel odpovědnou osobou, pokud mu nesvědčí ,důkaz zřejmý na první pohled'. Odpovědná osoba není povinna dokazovat zákonnost svého jednání. Úmyslné ohrožení vlastní osoby účastí na nebezpečné hře má zpravidla význam jen pro zaplacení škody. Jeho zohlednění předpokládá, že odpovědnost škůdce za sportovní úraz je již zjištěna."79) Naproti tomu v rozhodnutí OLG München z 23. 4. 1970, sp. zn. 1U 2985/69, byl vyjádřen názor, že "při sportovním úrazu nese odpovědná osoba důkazní břemeno pro uplatněný důvod vylučující protiprávnost, i když by se úraz stal přes zachování sportovních pravidel".80)

Rakouská judikatura odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je velmi četná a propracovaná a do jisté míry vyjadřuje názorové směry akceptované i německou judikaturou. Podívejme se na ni nyní ve stručnosti blíže.

Také rakouská judikatura, stejně jako německá, klade základ odpovědnosti sportovce za sportovní úrazy do sféry vlivu a dopadu sportovních pravidel. Za názory nejlépe vystihující právní praxi považuji rozhodnutí rakouského OGH (Oberste Gerichtshof, dále jen "OGH") z 24. 9. 1981, sp. zn. 7 Ob 656/81, jehož závěry vystihuje právní věta: "Obvyklá lehká porušení pravidel, která při provozování kontaktního sportu způsobují tělesná zranění, nejsou zpravidla protizákonná a nepředstavují porušení zákona."81)

Uvedený závěr je odrazem argumentace, podle níž je pro povinnost náhrady škody hráče, který škodu způsobil, nutné, aby ji svému spoluhráči způsobil tak, že se provinil protiprávním chováním. Je ovšem zapotřebí vzít v úvahu, že při provozování různých druhů sportu, kde je více účastníků, (především sporty jako fotbal, ale i při dalších sportech provozovaných v kolektivu) a je u nich nevyhnutelný vzájemný blízký kontakt mezi účastníky nebo nutným sportovním náčiním, dochází k ohrožení nebo zranění sportovců. To je typické zejména při fotbalu. Ohrožení či zranění jsou brána v úvahu podle pravidelnosti jejich výskytu, která je pro daný sport přirozená. S ohledem na vysokou hodnotu odpovídající rozvoji sportu v lidském společenství existuje totiž souhlas s rizikem, které je nutně s provozováním sportu spojeno - s rizikem tělesného poškození účastníků. Pokud porušení tělesné bezpečnosti při provozování sportu nejsou způsobena zvětšením rizika, které tkví v samé přirozenosti druhu sportu, nemůže se na jednání a zanedbání, která je způsobují, nahlížet jako na porušení práva.

Účastní-li se tedy někdo nějakého soutěžního (kontaktního) sportu, vydává se jemu známým, nebo alespoň jím rozpoznatelným, nebezpečenstvím, která s sebou daný sport nese. To platí zpravidla při běžném lehkém porušení objektivní povinnosti být opatrný ze strany ohrožujícího. Při takovém sportu se musí vycházet z toho, že zranění spoluhráče nejsou protizákonná, pokud jsou důsledkem typických, pro daný sport nevyhnutelných, porušení pravidel.

Je zajímavé, že zmiňované rozhodnutí vedle odkazu na závěry civilněprávní doktríny při výkladu o odpovědnosti za škodu odkazuje také na již dnes více než 50 let starou trestněprávní stať, jejímž autorem je F. Bydlinski.82)

Zdůraznění významu dodržování sportovních pravidel, obdobně jako v německé judikatuře, bylo vysloveno v rozhodnutí RS U OGH z 11. 4. 2001, sp. zn. 9 Ob 60/01s: "Ohrožení spojenému s provozováním sportu chybí protiprávnost, když jsou dodržována pravidla vlastní danému druhu sportu."

Komplementární doplnění tohoto názoru je pak vyjádřeno v rozhodnutí RS U OGH z 22. 9. 1994, sp. zn. 2 Ob 571/94, podle kterého "protiprávnost jednání, které vede ke zranění při kontaktním sportu je naopak dána tehdy, když jednání škůdce vybočuje z rámce typických porušení pravidel, ke kterým opakovaně dochází při souboji o míč".

Dále pak bylo judikováno, že "tyto zásady nejsou aplikovány jen na kontaktní sporty, nýbrž na všechny kolektivní sporty, při kterých může dojít k blízkému kontaktu hráčů anebo ke kontaktu hráče a sportovního náčiní" (rozhodnutí RS U OGH ze dne 6. 12. 1990, sp. zn. 7 Ob 674/90).

Taktéž v rozhodnutí RS U OGH z 23. 9. 2004, sp. zn. 2 Ob 109/03y, bylo ve vztahu k judu vyloženo, že "co se týče bojových sportů, ke kterým judo jistě patří, bylo vyřčeno, že zranění spoluhráče není protiprávní, pokud k němu došlo při porušení pravidel tak, jak je při daném sportu nevyhnutelné, resp. že běžná lehká - nebo v zápase často nevyhnutelná typická porušení pravidel zpravidla nedokazují porušení svědomitosti". S tím je v souladu i rozhodnutí, podle kterého "protiprávnost jednání, které vede ke zranění při kontaktním sportu je naopak dána tehdy, kdy jednání škůdce vybočuje nad rámec typických porušení pravidel, ke kterým opakovaně dochází při souboji o míč" (rozhodnutí RS U OGH z 22. 9. 1994, sp. zn. 2 Ob 571/1994).

Obecný názor na odpovědnost v případě porušení sportovních pravidel byl obsažen v rozhodnutí RS U OGH ze dne 24. 8. 1995, sp. zn. 2 Ob 42/95, podle jehož právní věty platí, že "běžné lehké nebo při souboji nevyhnutelné typické porušení pravidel nezakládají zpravidla porušení povinnosti být opatrný". K tomuto východisku pak judikatura doplnila, že "pokud je s chováním odporujícím pravidlům spojeno zvětšení rizika svázaného se samou podstatou sportu, bude protiprávnost chování přisouzena" (rozhodnutí RS U OGH ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 2 Ob 12/89).

S lehkými zraněními rakouská soudní praxe výslovně počítá: "S lehkými zraněními se musí při provozování nějakého sportu anebo při hře s tímto sportem srovnatelné počítat a jako taková se musejí vzít v úvahu jako vlastní riziko, když by mohlo být takové riziko [Restriziko - zbytkové riziko - pozn. aut.] zmírněno jen opatřeními, která by sport a hru v nabízené formě vůbec vyloučila" (rozhodnutí OGH ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 5 Ob 29/97v).

Ve vztahu k celkovým východiskům výkonu sportovní činnosti pak rakouská soudní praxe stanovila, že "tyto zásady nejsou dále aplikovatelné, když se poškozený v okamžiku svého zranění, způsobeného škůdcem, neúčastnil zápasu nebo zápasu podobné hře nebo sportu prováděného s protivníkem nebo jen společně v kolektivu" (rozhodnutí RS U OGH ze 14. 7. 2005, sp. zn. 6 Ob 76/05b). Obdobně pak platí princip, podle kterého "o sportovní činnosti v tomto smyslu může být ale řeč jen tehdy, když je prováděna podle sportovních pravidel a když všichni účastníci jasně rozpoznají (přijmou) záměr provést sportovní soutěž" (rozhodnutí RS U OGH ze dne 15. 3. 1979, sp. zn. 7 Ob 577/79).

Podívejme se nyní pro názornost na dva případy, ve kterých uvidíme pohled rakouské judikatury na to, co je považováno za běžné a dále nikoliv typické porušení sportovních pravidel.

V rozhodnutí RS U OGH z 28. 10. 1994, sp. zn. 9 Ob 1604/94, které se vztahovalo k fotbalu, bylo vyloženo, že "když fotbalista kopne do protivníka nataženou nohou proto, aby se míč oddělil od protihráče, je to - nezávisle na ohodnocení, že se jedná o porušení pravidel - třeba označit jako něco, co je v povaze kontaktního sportu. Je třeba to založit nejen na jednotlivém případu a na tom, zda (z hlediska teorie pohybu) existovala možnost hrát míč, ale také na tom, zda ten, kdo ohrožuje, si uvědomil situaci - na rozhodnutí, zda provede či neprovede atak měl jen zlomek sekundy. Nesprávné zhodnocení situace a následné chování je tedy ještě v povaze kontaktního sportu a nezvyšuje riziko, které je s ním spojeno." V tomto konkrétním případě pak bylo vyloženo, že ani jednání v rozporu se sportovními pravidly nezakládá nárok na náhradu škody.

Basketbalu se pak týkalo rozhodnutí RS U OGH ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. 2 Ob 2255/96y, v němž byl vysloven právní názor, podle kterého "jednání vylučující protiprávnost (,na vlastní nebezpečí zraněného') tu bude jen při běžných lehkých porušeních opatrnosti, při typických lehkých nevyhnutelných porušeních sportovních pravidel, ale nikoli při hrubě nesportovním, zvláště nebezpečném, chování. Porušení, kterého se dopustil žalovaný, který oběma rukama strčil zezadu do žalujícího, který právě prováděl výskok, a přitom neměl v úmyslu hrát míč (dosáhnout míče, zahnat protivníka), nýbrž zabránit úspěšnému (výhozu), to bylo prvoinstančním soudem beze sporu posouzeno jako hrubé, v basketbalu, jako bezkontaktním sportu, neobvyklé a vyhnutelné porušení pravidel, a tedy jako protiprávní. Ani při zohlednění okolnosti, že byl žalovaný v okamžiku příhody šestnáctiletým žákem a stalo se to při hodině tělocviku, není namístě posouzení nižší instance zpochybňovat."

Závěrem k rakouské judikatuře uveďme některá rozhodnutí, která obsahují důležité principy pro rozhodování sporů o náhradu škody vzniklé v rámci sportovních úrazů.

První z těchto rozhodnutí formuluje pravidlo, jímž se má poměřovat zjištění, zda konkrétní sportovní úraz, jenž byl způsoben jednáním v rozporu se sportovními pravidly, zakládá nárok na náhradu škody či nikoliv. V rozhodnutí RS U OGH ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Ob 169/04b bylo zdůrazněno, že "zda konkrétní průběh nehody vybočuje z rámce stále se opakujících typických porušení pravidel, záleží na okolnostech konkrétního případu".

Otázku důkazního břemene ve sportovněprávních sporech řeší rozhodnutí OGH z 22. 9. 1987, sp. zn. 5 Ob 578/87, podle kterého "hráč poškozený při kontaktním sportu musí tvrdit a dokázat skutečnosti, které jsou podkladem pro rozsudek, že bylo porušeno právo, a to i tehdy, pokud bylo zranění způsobeno porušením herních pravidel. Při tělesných zraněních při kontaktním sportu je věcí sportovce doložit skutečnosti, jež podle panujícího pojetí teprve vedou k odsouhlasení protiprávnosti jednání, které přivodilo zranění".

Na případu úrazu, k němuž došlo v rámci tenisového sportu, byl pak vyložen samotný základ sportovního rizika a jeho vlivu na protiprávnost jednání ve sportu. V rozhodnutí OGH ze dne 13. 6. 1978, sp. zn. 5 Ob 540/78 bylo v této souvislosti argumentováno, že "pokud nejsou ohrožení tělesné bezpečnosti a tělesná zranění při provozování sportu přivozena zvětšením rizika spočívajícího v samé podstatě sportu, nemůže na jednání či nejednání, která to způsobují, být pohlíženo jako na protiprávní (vzhledem k SOZIALADEQUANZ). Všeobecné předpoklady pro protiprávnost, jak jsou (běžně) vyžadovány při ohrožení tělesnou újmou nebo při tělesných zraněních, jsou v oblasti sportu redukovány".

Rizikovosti sportovních činností jako takových se rakouská judikatura věnuje poměrně podrobně. Vychází ze základního postulátu, podle kterého "při sportovních akcích se musí dbát na to, že jejich pořádání s sebou nese působení rizika zranění, které je pro daný sport typické nebo alespoň nikoli neobvyklé" (rozhodnutí OGH z 16. 12. 2003, sp. zn. 5 Ob 273/03p). Současně však platí, že "jestliže je s chováním odporujícím pravidlům spojeno zvětšení rizika spojeného se samou podstatou sportu, bude protiprávnost chování přisouzena" (rozhodnutí RS U OGH ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 2 Ob 12/89). Obdobně pak bylo vyloženo, že "kdo svým chováním zvětšuje riziko spočívající v samé podstatě daného sportu, jedná protiprávně" (rozhodnutí RS U OGH z 27. 8. 1997, sp. zn. 1 Ob 157/97b).

Zajímavým doplňkem těchto úvah je rozhodnutí RS U OGH z 20. 4. 2005, sp. zn. 7 Ob 233/04x, podle kterého "pro kvalifikování rvačky na lávce jako ,sportu se podobající činnosti' nezáleží na tom, zda se má boji přiřadit sportovní nebo sociální hodnota, anebo zda zde existuje jen hrubá nedbalost. Otázka povoleného sportovního rizika, respektive rizika hry, se má rozhodnout podle toho, zda existuje souhlas zúčastněných u činnosti podobné sportu s jistou minimální mírou pravidel a znalosti s tím spojeného rizika."

Závěrem je nutno zdůraznit, že v tomto článku čtenáře pouze seznamuji s principy a vývojovými trendy, které se v historii a v současné době v judikatuře týkající se právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy objevily. Případného zájemce o uvedenou problematiku proto odkazuji na prameny zpracované autorem k uvedené problematice83) a prameny uvedené v odkazech poznámek pod čarou i s vědomím, že se jedná o literaturu a judikaturu běžně českému čtenáři prakticky nedostupnou. V případě čtenářského zájmu o oblast právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy by jistě bylo možné navázat na tento úvodní příspěvek zpracováním dalšího, již konkrétně zaměřeného článku z této zajímavé oblasti, která ke škodě věci českému čtenáři prakticky nikdy nebyla v české právní doktríně blíže zpřístupněna.

Vzpomeneme-li si na některé, v tomto článku zmiňované, úmyslné sportovní úrazy a zranění, a na mnoho dalších zde neuvedených, a na celkové konsekvence dnešního zejména profesionálního sportu, a porovnáme-li jejich rozsáhlé důsledky s minimální vůli po jejich postihu, vracíme se tím určitou paralelou k myšlence vyjádřené v latinském rčení na počátku, jehož obsah je v této souvislosti více než symptomatický: "Chybí-li zákon a zvyk, je třeba se vrátit ke zdravému rozumu."


Poznámky:

1) Z projektu právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy srovnej z autorovy publikační činnosti zejména materiály uvedené v poznámce č. 83.

2) K širšímu kontextu vzájemných vztahů sportu a práva srovnej v tuzemské publicistice z autorových prací zejména: Králík, M.: Právo ve sportu, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, 304 stran; Králík, M.: Sport a právo - Několik teoretických poznámek k vzájemným vztahům sportu a práva (úvod do problematiky), Tělovýchovný pracovník, 9/1998, str. 4-5 a 10/1998, str. 4; Králík, M.: Zamyšlení nad tzv. sportovním právem, Právní rozhledy, 10/1998. str. 485-495; Králík, M.: Právní aspekty sportovní činnosti (má právo ve sportu své místo?), Masarykova univerzita (disertační práce), Brno, 2000, 597 stran; Králík, M.: Sportovní legislativa a její význam v současném právním světě, Právní rozhledy, 1/2001, str. 23-32; Králík, M.: Sport, právo a Evropská unie, Sborník příspěvků národní konference "Sport v České republice na začátku třetího tisíciletí", FTVS UK, Praha, 2001, 2. díl. str. 46-50; Králík, M.: Sportovní legislativa na prahu třetího tisíciletí, Sborník příspěvků národní konference "Sport v České republice na začátku třetího tisíciletí", FTVS UK, Praha, 2001, 1. díl. str. 467-468; Králík, M.: Právo ve sportu - iluze nebo nutnost? Sborník příspěvků národní konference "Sport v České republice na začátku třetího tisíciletí", FTVS UK, Praha, 2001, 2. díl, str. 290-295; Králík, M.: Sportovní legislativa na prahu třetího tisíciletí, Telesná výchova & šport, 11/2001, č. 2, str. 46-48; Králík, M.: Analýza právního postavení "amatérského" a "profesionálního" sportovce v kolektivních a individuálních sportech de lege lata a de lege ferenda (vybrané otázky), Zlín, 2003, vlastním nákladem; Králík, M.: Právní aspekty sportovní činnosti v České republice po vstupu do Evropské unie, Sport a EU - Evropská unie a její vliv na sportovní prostředí, MŠMT - odbor sportu a tělovýchovy, Praha, 2004, str. 45-52.

3) K tomu srovnej např. Králík, M.: Právo ve sportu, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 105-139.

4) Z velkého množství autorů srovnej např. Loup, J.: Les sports et le droit, Paříž, 1930, str. 90, 121; Zauli, B.: Essenza di diritto sportivo, Perugia, 1962, str. 12; Nürck, S.: Sport und Recht, SA Berlin, 1936, str. 5; Gualazzini, U.: Premesse storiche al diritto sportivo, Milano, 1965; Reichert, B.: Grundiss des Sportrechts und des Sporthaftungsrecht, Neuwied, 1968; J#234#druch, S.: Odpowiedzialność za szkody wyrzdzone w zwizku z uprawianiem sportu, Varšava, 1972, str. 25; Szwarc, A. J.: Karnoprawne funkcje regu#179# sportowych, Poznań, 1972, str. 95 n.; Schroeder, F. Ch. - Kaufmann, H.: Sport und Recht, Berlin, Walter de Gruyter, 1972, str. 1; Bonavitacola, R.: Manuale di diritto sportivo. Milan, 1986; Reuter, D.: Einbindung des nationales Sportrechts in internationale Bezüge, C. F. Müller, Heidelberg, 1987; Helmig, A.: Sport and the Law - an overview of the issue in: Sport and the Law. Proceedings of the Eighteenth Colloquy on European Law. Maastricht 12.-14. October 1988. Council of Europe, Strasbourg, 1989, str. 39; Scherrer, U.: Sportrecht, Fälle aus der Praxis, Wetzikon, 1984; Will, M. R.: Auf dem Wege zu einem europäischen Sportrecht? Europa-Institut Universität des Saarlandes, 1989, str. 5; Autexier, Ch. Le droit du sport en France et son environnement international et europeen in: tamtéž, str. 8; de Christofaro, M.: Problemi attuali di diritto sportivo in: tamtéž, str. 59; Evans, A. C.: English Law of sport in: tamtéž, str. 73; Jolidon, P.: Le droit du sport in Suisse, c. d., str. 389-393; Greenberg, M.: Sports Law Practice, c. d.; Börelli, E.: Alla ricerca di un inquadromento del diritto sportivo instituzioni, regole e guidici nelÍ analisi dellé esperienza francese (Note in margine ad un libro recende), Rivista di diritto sportivo, 1994, str. 633 n.; Yasser, R. a kol.: Sports Law, Cases and Materials, Cincinnati: Anderson, 1994; Agozino, B.: Football and the Civilising Process: Penal Discourse and the Ethic of Collective Responsibility in Sports Law, International Journal of the sociology of Law, 1996, č. 24, str. 163-188 apod.

5) K tomu srovnej např. Grayson, E.: (1969) Police Review, 19. 11.; On the Field of Play (1971), New Law Journal, 413, 10. 6.; The Day Sport Died (1988) New Law Journal 9, 8. 1.; The Sport and the Law, London, Butterworths, 1987, druhé vydání, 1994; Krepiny Sport Alive, 1990, New Law Journal 12, 12. 1.; Foul Play, 1991, New Law Journal 742, 31. 5.; (s Bond, C.) Making Foul Play a Crime, 1993, Solicitors Journal 693, 16. 7.; a Drake#234#s Drum Beat for Sporting Remdies/Injurie, 1994, New Law Journal 1094, 5. 8.

6) K tomu srovnej např.: Weiller, P. - Roberts, G.: Cases and Materiále and Problems and the Law, 1995, St. Paul#234#s: West Publishing; Yasser, R. - Mc Curdy, J. - Gopleruid, C.: Sports Law: Cases and Materiále, 2. vydání, 1994, Cincinnati: Anderson; Greenberg, M.: Sports Law Practice, 1993, Charlottsville: Mitchie Co.

7) K tomu srovnej: Grayson, E. - Bond, C.: Making Foul Play a Crime, 1993, Solicitors Journal 693, 16 July.

8) K tomu srovnej: Gardiner, S. - Felix, A.: Juridification of the Football Field: Strategie for Giving Law the Elbow, 1995, 5 (2), Marquette Sports Law Journal, 189.

9) K tomu srovnej: Gardider, S.: Sport, Society and the Law, in: Gardiner, S. - Felix, A. - O'Leary, J. - James, M. - Welch, R.: Sports Law, Cavendish Publishing Limited, The Glass House, Wharton Street, London, 1998, str. 43.

10) Tělovýchovný pracovník, 1999, č. 5, str. 23.

11) Právo ze dne 31. 5. 1999.

12) K tomu srovnej ze dne 26. 7. 2005. Ve zprávě bylo současně uvedeno, že Sánchezova smrt byla již pátým úmrtím boxera při zápasech v Nevadě od roku 1994. Posledním případem byl Pedro Alcazar, který se zhroutil při zápase a zemřel o dva dny později v červnu roku 2002.

13) Z široké škály takových případů uveďme pro ilustraci jediný. V říjnu 1978 v utkání severoamerické NHL mezi týmy Colorado Rockies a Detroit Red Wings udeřil hráč Colorada Wilt Paiement soupeře Dona Poloniche hokejkou do obličeje způsobem, po kterém byl postižený odnesen z hřiště v bezvědomí s přeraženou nosní kostí a otřesem mozku. Vzdor několika operacím ztratil částečně čich a chuť a byl postižen trvalým ztížením dýchání. Příslušný disciplinární orgán NHL uložil Paiementovi pokutu 500 dolarů a zákaz startu v patnácti utkáních. Naproti tomu byl detroitský odvolací soud mnohem přísnější a Polonichovi přiznal odškodnění ve výši 850 tisíc dolarů. V literatuře se uvádí, že právě toto rozhodnutí odstartovalo lavinu sportovních žalob, kde nebyla výjimkou ani mnohamilionová požadovaná odškodnění. Blíže Borodina, L.: Pasynok ďadi Sema, Moskva, 1984, str. 37-38.

14) Jedna z posledních, bohužel se smrtelným následkem, se odehrála v květnu 2000 při atletických závodech v Turnově, kde mladá nadějná česká atletka Zuzana Krejčová zemřela na následky vážných zranění způsobených zásahem vrženého sportovního kladiva. K nehodě došlo tak, že nejlepšímu českému kladiváři posledních let Vladimíru Maškovi "uletělo" v prvním sezónním závodě více než sedmikilové kladivo pět metrů mimo výseč, kde v té době poškozená i přes několikeré upozornění seděla v blízkosti kladivářského sektoru.

Nehody v kladivářském sektoru nejsou ovšem nijak výjimečné. V roce 1983 usmrtil přímý zásah kladiva tehdejšího juniorského reprezentanta Milana Novotného, v dubnu 2000 byl zabit mistr Francie v hodu diskem z roku 1987 Sergej Avedissian při tréninku, když ho zasáhlo kladivo tréninkového kolegy. Obdobné nehody se ovšem nevyhýbají ani jiným sportovním odvětvím. Jen namátkou uveďme, že v roce 2000 byl v severoamerické NHL těžce zraněn jeden z hokejistů, kterému prudce vystřelený kotouč přerazil hrtan a jen díky okamžité pomoci nepřišel o život. Přes uzdravení však o necelý rok později svou aktivní hráčskou kariéru ukončil.

15) K tomu srovnej např.: Fritzweiler, J.: Gefährliches Boxen und staatliches Verbot? Spurt, 1995, č. 4, str. 156 a násl., Reinhart, M.: #213#ffentliches Strafverfolgungsinteresse bei Sportverletzungen und -unfällen, Spurt, 1997, č. 1, str. 1 a násl., Fritzweiler, J. - Pichler, J.: Tödliche Unfälle bei Risikosportarten, Spurt, 1997, č. 4, str. 124 a násl. Jen málokdo již dnes ví, že i v Československu v 60. letech minulého století byl v důsledku dvou smrtelných zranění dočasně zakázán box jako sportovní odvětví.

16) K tomu srovnej blíže: Beloff, M., J. - Kerr, T. - Demetriou, M.: Sports Law, Oxford - Portland Oregon, 1999, str. 130-131. Autoři pak poukazují na zvyšující se počet trestních aspektů ve sportu v celém Spojeném království.

17) Pohřeb tehdy prožíval celý Hradec Králové. Místní list Pochodeň napsal: "Hlavy se skláněly, chlapská slza kanula po nejedné tváři."

18) K tomu srovnej: Karding, E.: Straflosevorsätzliche Körperverletzungen bei Bewegungsspielen, Freiburg, 1902, str. 53, 67-68, 72.

19) K tomu srovnej: Vollrath, A.: Sportkampfverletzungen im Strafrecht, Lipsko, 1931, str. 47-49, 62-63.

20) K tomu srovnej: Sawicki, J.: Tajemství paragrafů, Orbis, Praha, 1970, str. 259-260.

21) Tamtéž, str. 260.

22) K tomu srovnej: James, M.: Sports participation and the Criminal Law in: Lewis, A. - Taylor, J.: Sport: Law and Practice, Butterworths, LexisNexis, 2003, str. 1072.

23) RGZ 127, 313; 130, 162; 150, 73.

24) RG in DR 39, 770.

25) RG in JW 38, 2737.

26) OLG Neustadt in MDR, 1956, 548u. 550.

27) LG München in VersR 1953, 168.

28) OLG München in HRR 1942, 552.

29) K německé linii srovnej: Fritzweiler, J.: Praxishandbuch Sportrecht, Mnichov, 1998, str. 335 a násl.

30) K tomu srovnej: Bydlinski, F.: Die strafrechtliche Beurteilung von Sportverletzungen, Österreichische Juristen-Zeitung, 1955, č. 6, str. 159 a násl.

31) K tomu srovnej: Sawicki, J.: Tajemství paragrafů, Orbis, Praha, 1970, str. 258.

32) Garraud, M. P.: Les sport et le droit pénal, Revue international de droit pénal, 1924, č. 1, str. 212 a násl.

33) Loup, J.: Les sports et le droit, Paris, Librairie Dalloz, 1930.

34) Le Roux, L.: La responsabilité en matiere sportive, Rennes, 1935.

35) Musset, M. R.: La responsabilité sportive et reglement du jeu, Lyon, 1928.

36) Savignac, J.: La responsabilité contractuele en matiére de spectacles sportifs, Paříž, 1943.

37) Azema, I.: La résponsabilité en matiére de Sports, Lyon, 1934.

38) Becker, W.: Sportverletzung und Strafrecht, Deutsche Justiz, 1938, str. 1720 a násl.

39) Hofacker: Sport und Körperverletzungen, Deutsche Justiz, 1927, č. 6, str. 454-455.

40) Hoffmann, G.: Zuwieweit sind beim Sport vernsachte Verletzungen Straffrei? Juristische Wochenschrift, 1933, schriftum 7, str. 417.

41) Nürck, S.: Sport und Recht, Berlin, 1936.

42) Burgardsmeier, H.: Der Ringkampf im Strafrecht, Rostock, 1913.

43) Kost, H.: Die Straflosigkeit des sportlichen Eingiffes in die körperliche Unversehrheit, Greiswald, 1928.

44) Mahling, G.: Die strafrechtliche Behandlung von Sportverletzungen, Borna-Leipzig, 1940.

45) Vollrath, A.: Sportkampfverletzungen im Strafrecht, Lipsko, 1931.

46) Gefter-Wondrich, R.: Imputabilita nella lessioni cagionate in giuochi sportivi, Rivista Penale, 1927, 106.

47) Penso, G.: Sul delito sportivo, Il Pensiero Giuridico Penale, Mesyna, 1929, týž: Sport e delito, Rivista di Diritto sportivo, 1929.

48) del Vecchio, G.: La criminalitá negli sports, Turín, 1927; týž: Il delito sportivo, Il Pensiero Giuridico Penale, Mesyna, 1929.

49) Brunner, A.: Die Sportverletzung im schweizerischen Strafrecht, Zürich, 1949.

50) Kubli, F.: Haftungsverhältnisse bei Sportveranstaltungen, Zürich-Ulster, 1952.

51) Pache, J. J.: La responsabilité civile en matiére de sports, Lozanna, 1951.

52) Originální verze těchto předpisů cituje např. de Asúa, L. J.: Tratado de derecho penal, tom IV, El delito (sekunda Parte), Buenos Aires, 1952, 727-731 nebo Szwarc, A. J.: Sport a prawo karne - wprowadzenie do problematyki karnoprawnej oceny tzw. naruszeń sportowych, Poznań, 1971, str. 26-29. V německé jazykové verzi je kubánský kodex sociální ochrany citován v: Das Cubanische Gesetzbuch der Sozialen Verteidigung vom 4. 4. 1936, Berlin, 1957, Walter de Gruyter and Co, str. 127, v polské verzi v: J#234#druch, S.: Odpowiedzialność za szkody wyrzdzone w zwizku z uprawianiem sportu, Wydawnictwo prawnicze, Warszawa, 1972, str. 34. Text příslušného ustanovení trestního zákona Equadoru ve slovenštině uvádí např. Prusák, J. v: Šport a právo, Šport a právo (Úvod do dejín, teórie a praxe právnej zodpovednosti v športe), Šport, slovenské telovýchovné vydavateľstvo Bratislava, 1984, str. 161.

V trestním zákoníku Equadoru byly zásady trestní odpovědnosti za sportovní delikty zformulovány ve dvou článcích, konkrétně v článku 438 a 449. Článek 438 trestního zákona Equadoru zní:

"Jestliže sportovec usmrtí jiného během hry, bude potrestán podle tohoto zákona a podle ustanovení upravujících trestný čin vraždy. Prokáže-li se však, že sportovec nezpůsobil smrt úmyslně a ani porušením pravidel hry, není trestně odpovědný."

Trestní zákoník Equadoru se pak vztahuje nejen na případy úmrtí ve sportu, ale také zranění smrtí nekončící, neboť článek 449 je ustanovením, které v případě zranění odkazuje na úpravu obsaženou v čl. 438. Z uvedeného vyplývá, že i v případě úmrtí i v případě zranění není sportovec trestně odpovědný, jestliže došlo k úmrtí (zranění) jednáním neúmyslným, v průběhu provozování dovoleného sportovního zápolení a v podmínkách dodržení sportovních pravidel. V případě nedodržení těchto podmínek pak nastupuje plná trestní odpovědnost diferencovaná podle následku, tj. podle toho, zda došlo k usmrcení nebo "jen" ke zranění.

Článek 449 kubánského kodexu pak zní:

"A) Ten, kdo, využívaje své účasti v dovoleném odvětví sportu, záměrně a konaje v rozporu s platnými pravidly způsobí zranění jiné osoby, je odpovědný za způsobenou škodu a podléhá sankcím vyplývajícím z příslušných článků pro tyto stavy.

B) Jestliže škoda nebyla způsobena úmyslně, ale vznikla při porušení pravidel hry následkem emocionálního vypětí a herního rozrušení, nastupuje pro dotyčnou osobu trest, používaje čl. 72 (neúmyslné provinění - mimořádné snížení trestu).

C) Jestliže ke způsobení škody došlo neúmyslným jednáním a nedošlo k porušení sportovních pravidel, nepodléhá pachatel trestní odpovědnosti."

Z uvedeného článku pak vyplývá několik interpretačních pravidel:

- sportovec podléhá trestní odpovědnosti v režimu trestního zákona, jestliže při účasti v legálním sportovním odvětví nedodržel stanovená sportovní pravidla a úmyslně způsobil jiné osobě škodu,

- z titulu nedbalosti naopak odpovídá sportovec tehdy, jestliže škodu nezpůsobil úmyslně a škoda byla způsobena v důsledku porušení pravidel, k němuž došlo při emocionálním vypětí a v zápalu hry,

- žádné trestní odpovědnosti pak sportovec nepodléhá, jestliže škodu způsobil neúmyslně při dodržení sportovních pravidel.

Pro úplnost pak lze dodat, že zmiňovaný předpis upravuje i otázku trestní odpovědnosti rozhodčích a jiných osob, jestliže jsou činní v rámci provozování sportu v rozporu se sportovními pravidly a kdy v důsledku toho dochází k nehodám.

53) K tomu srovnej: J#234#druch, S.: Odpowiedzialność za skody wyrzšdzone w zwišzku z uprawianiem sportu, Sport Wyczynowy, 1973, č. 4, str. 30.

54) K tomu srovnej: Gefter-Wondrich, R.: Imputabilita nella, lessioni caginonat in giuochi sportivi, Rivista penale, 1927, str. 371 a násl.; Penso, G.: Sul delito sportivo, Il Pensiero Giuridico Penale, Mesyna, 1929, str. 306-312, týž: Sport e delitto, Rivista Italiana di Diritto Penale, 1929, str. 724 a násl.

55) K tomu srovnej: Esmein, P.: De l#234#influence de l#234#acceptation de risques par la victime éventuelle d#234#un accident, Rev. Trim. Dr. Civ., 1938, str. 387.

56) K tomu srovnej: Chassériaux, J.: Droti sportif et responsabilité, Bordeaux, 1965, zejména str. 104.

57) Z rozsáhlé literatury k tomu srovnej např.: Sośniak, M: Znaczenie zgody uprawnionego w zakresie cywilnej odpowiedzialności odszkodowawczej, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego, Prace Prawnicze. Z. 6, č. 27, Krakow, 1959 nebo Szwarc, A. J.: Zgoda pokrzywdzonego jako podstawa wy#179#azenia odpowiedzialności karnej za wypadki sportowe, Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, Poznań, 1975.

58) K jejímu podrobnému rozboru srovnej: Sośniak, M.: Wokó#179# prawnej problematiky szkód sportowych, Palestra, č. 2, 1972, str. 22 a násl.

59) K tomu srovnej z velkého množství literatury např.: Fritzweiler, J.: Praxishandbuch Sportrecht, München, 1998, str. 335 a násl. nebo Fuchs, M.: Deliktsrecht, 4. vydání, 2003, str. 74.

60) Nejedná se sice o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikace rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek však dává jasný návod pro posuzování obdobných případů.

61) Usnesení bylo uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, svazek 32, pod pořadovým č. C 3268.

62) BGHZ 63, 140 = NJW 75, 109.

63) K tomu srovnej: Fritzweiler, J.: Praxishandbuch Sportrecht, München, 1998, str. 335.

64) K tomu srovnej: Fuchs, M.: Deliktsrecht, 4. vydání, 2003, str. 74.

65) K tomu srovnej: Looschelders, D.: Die Haftungsrechtliche Relevanz aussergesetzlicher Verhaltensregel im Sport, Juristische Rundschau, 2000, č. 7, str. 265 a násl.

66) K tomu srovnej: Grunsky: Zur Haftung von Sportunfällen, JZ 75, str. 109 a násl.

67) NJW, 1970, str. 2297-2298.

68) NJW-RR, 1992, sešit 14, str. 856.

69) NJW-RR, 1994, sešit 22, str. 1372.

70) NJW, 1966, sešit 7, str. 305.

71) Blíže srovnej: LAG Köln: Schadenshaftung eines Fussballspielers, NJW, 1985, sešit 17, str. 991.

72) Blíže srovnej: LG Bielefeld: American Football, keine Haftung bei leichtem Regelverstoss, R + S, 2002, sešit 5, str. 198.

73) Blíže srovnej: OLG Düsseldorf, LSK, 2005, R + S, 2005, str. 435.

74) K tomu srovnej např.: BGH: Zum Verschulden eines Fussballspielers bei "gefährlichem Spiel", NJW, 1976, sešit 21-22, str. 957.

75) K tomu srovnej: BGH: Zur Haftung wegen eines Foulspiels beim Basketball, NJW, 1976, sešit 47, str. 2161.

76) LMK, 2003, sešit 8, str. 141.

77) NJWE-VHR, 1996, sešit 2, str. 47.

78) NJW-RR, 1992, sešit 6, str. 353.

79) NJW, 1972, sešit 40, str. 1820.

80) NJW, 1970, str. 2297-2298.

81) Tam, kde jsou zmiňována rozhodnutí rakouských soudů, a není-li uvedeno nic bližšího, jedná se o rozhodnutí, která lze nalézt na internetových stránkách www.ris.bka.gv.at/jus/ Z hlediska struktury uvedených internetových stránek doporučuji se s nimi seznámit, neboť např. ve srovnání s internetovými stránkami Nejvyššího soudu České republiky jsou uživatelsky mnohem přehlednější, příjemnější a komfortnější.

82) Bydlinski, F.: Die strafrechtliche Beurteilung von Sportverletzungen, Österreichische Juristen-Zeitung, 1955, č. 6, str. 159 a násl.

83) K tomu srovnej zejména: Králík, M.: K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti, Jurisprudence, 2005, č. 5, str. 56-68; Králík, M.: Právní odpovědnost sportovce za sportovní úrazy (historická východiska a přístupy legislativy - úvod do problematiky), Jurisprudence, 2006, č. 5, str. 24-36; Králík, M.: Právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy z pohledu zahraniční a tuzemské soudní praxe (úvod do problematiky), Jurisprudence, 2006, č. 6, str. 29-39; Králík, M.: Úvod k otázkám právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, v tisku pro časopis Právník; Králík, M.: Několik poznámek k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, Právní rozhledy, 2006, č. 15, str. 539-548; Králík, M.: Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky), Trestní právo, 2006, č. 7-8, str. 61-72 (I. část), č. 10, str. 20-24 (II. část), č. 11, str. 18-24 (III. část), č. 12, str. 15-22 (IV. část); Králík, M.: Legislativní a judikatorní východiska trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy (úvod do problematiky), Trestněprávní revue, 2006, č. 8, str. 228-236; Králík, M.: Sport a právo - několik reflexí k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy z pohledu moderní civilněprávní dogmatiky, Právní forum, 2006, č. 7, str. 238-249; Králík, M.: Právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy v současné judikatuře Nejvyššího soudu České republiky a české právní doktríně, Justičná revue, 2006, č. 8-9/2006, str. 1291-1312; 25); Králík, M.: Právní význam sportovních pravidel pro právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle doktrinálního vývoje, Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, II., str. 122-131; Králík, M.: Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle evropské a světové judikatury 20. století, Soudní rozhledy, 2006, č. 8, str. 285-296; Králík, M.: Právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy v tzv. kontaktních a bojových sportech, Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, III., str. 224-233; Králík, M.: Komparativní pohled soudobé právní doktríny a soudní praxe na právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (vybrané otázky), Bulletin advokacie, 2006, č. 9, str. 25-33; Králík, M.: K právní odpovědnosti lyžařů za úrazy na lyžařských drahách, v tisku pro časopis Bulletin advokacie; Králík, M.: Právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle současného světového vývoje (komparativní pohled soudobé právní doktríny a judikatury na právní odpovědnost sportovců za úrazy způsobené při výkonu sportovní činnosti), Justičná revue, 2006, č. 10, str. 1511-1533; Králík, M.: Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle evropské a světové judikatury 20. století, Soudní rozhledy, 2006, č. 10, str. 365-373; Králík, M.: K právní odpovědnosti sportovce za úraz způsobený během amerického fotbalu - pro časopis Jurisprudence, Jurisprudence, 2006, č. 8, str. 52-61; Králík, M.: Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy v německé a rakouské judikatuře, zpracováván pro časopis Bulletin slovenskej advokacie; Králík, M.: Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy - pro časopis Bulletin slovenskej advokacie. Uvedené zpracovávané příspěvky jsou koncipovány tak, aby udržely jednotu výkladu dané problematiky, ale aby neobsahovaly pouze totožné informace. Snaží se uvádět informace, které vzhledem k rozsáhlosti problematiky nebylo vždy možno uvést i v ostatních článcích, a dohromady tak mají vytvářet ucelenější pohled na oblast právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.

Michal Králík
soudce Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně
Autoři: Michal Králík