Převod pojistného kmene prokázal a prokazuje některé legislativní i faktické nedostatky. Práva a povinnosti pojistníka a pojištěného v procesu převodu pojistného kmene nejsou tak garantována, jak bylo patrně úmyslem zákonodárců při schvalování zákona.

Zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví (dále jen "zákon") umožňuje realizovat převod pojistného kmene dvojím způsobem - na základě jednostranného rozhodnutí dozorčího orgánu (§ 32 odst. 1 zákona), nebo na základě žádosti pojišťovny (§ 32 odst. 2 zákona). Zákon v obou případech stanoví obligatorní zákonný postup, jež je z pohledu pojištěného (pojistníka) nerozlišitelný a jež ho staví do role "diváka" vlastní pojistné smlouvy.

Zákonem upravený postup převodu představuje změnu účastníka pojistné smlouvy na straně pojistitele. Tento převod se děje bez účasti druhé smluvní strany pojistné smlouvy, bez pojistníka. Až po provedení změny dává občanský zákoník možnost pojistníku vypovědět převedenou pojistnou smlouvu v osmidenní výpovědní lhůtě.

Změna účastníka soukromoprávního dvoustranného vztahu bez předchozího souhlasu jedné ze smluvních stran, byť pod dozorem státního orgánu, je v českém právním řádu institutem výjimečné povahy, která se projevuje v následném vztahu pojistníka, předávající a přebírající pojišťovny.

Vymezení pojmu

Zákon definuje pojem pojistný kmen jako soubor uzavřených pojistných smluv. Definice pojistného kmene sama o sobě vybízí k ještě k dalšímu upřesnění a pojišťovny účastné převodu kmene tak skutečně činí. Zákon stanoví, že lze převádět i část pojistného kmene, a tedy zužovat rozsah souboru uvedeného v definici. Protože definice navíc ani nespecifikuje, zda do souboru patří smlouvy účinné ("živé"), či nikoliv (smlouvy "po stornu"), otevírá to prostor pro smluvní, a tím pádem možnou nepřesnou a spornou úpravu.

Tyto teoretické detaily nejsou nepominutelné, byť se jejich význam může zdát nepodstatný. Jednoznačné určení rozsahu pojistného kmene má zcela zásadní význam, protože pojem pojistný kmen, jak jej uvádí zákon, pokračuje ve své definici tak, že příslušenstvím pojistného kmene jsou i práva a povinnosti, které vyplývají z těchto pojistných smluv [§ 2 písm. n)]. Musí být proto jedním z nejdůležitějších nároků kladených na dohodu o převodu pojistného kmene uzavřenou mezi předávající a přebírající pojišťovnu exaktně a nezpochybnitelně stanovit, jakého pojistného kmene (jakého souboru smluv) se převod týká.

V případech převádění části pojistného kmene je pro pojišťovny lákavé vymezovat pojistný kmen tak, že do něj zahrnují pouze ty smlouvy, jež se jeví z pohledu přebírající pojišťovny jako výhodné. Dalším problémem je, při absenci přesné definice, že vymezují předávaný soubor neurčitě.

Problémy přinášejí neshody mezi předávající a přebírající pojišťovnou o rozsahu převáděného pojistného kmene uvedeném v dohodě pojišťoven. V případech, kdy jsou práva a povinnosti plynoucí z takto sporných pojistných smluv předmětem mimosoudního, či soudního sporu pojišťovna - pojištěný, jsou, zcela bez své vůle, do tohoto sporu vtaženi i pojištění, eventuálně i soud. Pozice pojištěného je dokonce pozicí "rozhodce" sporu.

Rozsah převedeného kmene není v dohodách pojišťoven stanovován výčtem jednotlivých individualizovaných pojistných smluv (ne nelogicky, často to z důvodů kvantitativních ani není možné) a v případech, kdy je rozsah definován neurčitě či sporně, není "záchytných" výkladových pomůcek mnoho. Zpravidla se soud "chytá" časové identifikace převodu kmene určené v dohodě většinou stavem ke dni mimořádné účetní závěrky. Toto časové vymezení mate i láká zároveň.

Na první pohled by se zdálo, že může spolehlivě identifikovat, zda konkrétní práva a povinnosti byly předmětem převodu, či nikoliv. Problém je v tom, že z účetní závěrky nelze vyčíst o konkrétní pojistné smlouvě nic, čísla jsou sumární a pro potřeby popisovaného rozhodnutí zcela nevypovídající.

Postavení správního orgánu

Protože převod pojistného kmene je předmětem schválení orgánu státního dozoru, logicky se nabízí jako pomůcka v případech sporů o rozsah převedeného kmene použití rozhodnutí dozorčího orgánu. Ona logičnost vychází z prostého argumentu, že účast dozorčího orgánu v procesu převodu je právě chránit zájem spotřebitele a tedy, že státní orgán schválí převod kmene pouze tehdy, kdy (kromě jiného) rozsah převodu je právně i výkladově nesporný. V opačném případě by byl smysl ingerence státního orgánu při převodu zcela zastřen.

Stejně tak, protože návrh postupu předávající pojišťovny (resp. žádost), včetně převodních smluv, musí být obligatorně předloženy dozorčímu orgánu, logicky je předmětem převodu pouze to, co bylo obsahem rozhodnutí správního orgánu.

Ustanovení § 32 odst. 2 správního řádu stanoví, že podkladem pro rozhodnutí jsou mj. podání a návrhy, § 32 odst. 5 zákona, který je ve vztahu ke správnímu řádu v poměru speciality, přímo určuje výčtem, co je přílohou jak žádosti, tak i návrhu postupu převodu pojistného kmene. Mezi tyto doklady patří i dohoda o převodu pojistného kmene uzavřená mezi přebírající a předávající pojišťovnou.

Všechny předkládané doklady tvoří tzv. zjištění stavu věcí ve smyslu § 46 správního řádu, které je podkladem pro rozhodnutí. Pouze na základě tohoto (těchto) podkladů vydá ministerstvo kladné rozhodnutí ve věci.

Zřejmým úmyslem zákona schválit oba typy převodu pojistného kmene mezi pojišťovnami pouze pod podmínkou předchozího souhlasu dozorčího orgánu je chránit práva klientů pojišťoven a garantovat zákonnost stranami navrženého postupu. Dozorčí orgán může splnit tuto svou povinnost pouze za předpokladu, že zná detaily převodu kmene, tedy především znění dohody, kterou strany mezi sebou obligatorně uzavírají. Pouze po přezkoumání této dohody, resp. ještě jiných, zákonem předepsaných skutečností, může správní orgán v rámci procesního postupu stanoveného správním řádem vydat rozhodnutí ve věci.

Výkladovou pomůckou ve sporu o rozsah kmene není ani ono rozhodnutí dozorčího orgánu. Vydané rozhodnutí je svým obsahem obecné a nekonkrétní, často pouze konstatující, že schvaluje převod pojistného kmene, dokonce ani neodkazuje na dohody o převodu pojistného kmene.

Z tohoto důvodu tedy rozhodnutí dozorčího orgánu nijak nepodporuje argumentaci přebírající ani předávající pojišťovny o rozsahu převodu kmene, když dlužno dodat, že nepodporuje argumentaci žádnou a neulehčuje situaci ani jedné z nich, o pojištěném a soudu nemluvě.

Informační povinnost přebírající pojišťovny

Pomůckou při výkladu převodních smluv není ani informační povinnost přebírající pojišťovny. Zákon v § 32 odst. 3 ukládá, že přebírající pojišťovna je povinna sdělit pojistníkům, jejichž pojistných smluv se převod týká, že došlo k převodu.

V praxi je tato povinnost plněna tak, že přebírající pojišťovna obesílá dopisem pojistníky, že převzala práva a povinnosti z jejich smlouvy. Tímto dopisem se - z pohledu pojistníka - třetí subjekt, s nímž pojistník nikdy nejednal a neuzavřel smlouvu, prezentuje do budoucna jako jeho smluvní partner.

V případě, že přebírající pojišťovna nepovažuje některou smlouvu za předmět převodu, pojistníka logicky neobešle. Pojistník se tak opět dostává do situace, kdy je nakládáno se smlouvou, jejíž je smluvní stranou, bez jeho vědomí.

Obdobná situace ale může nastat i u smluv "nesporných". Protože předmětem převodu je často kmen čítající několik tisíc kusů pojistných smluv, z důvodu administrativních i finančních je pojistník obesílán dopisem zasílaným jako obyčejná zásilka. I když je tato informační povinnost v zákoně formulována jako následná, s ohledem na závažnost sdělení, jež se primárně dotýká práv a povinností pojištěných, by měla být provedena tak, aby bylo postaveno najisto, že se pojistník o převodu kmene dozvěděl.

Bylo by v zájmu nejen pojišťoven, ale obecně celého pojišťovnictví vyvarovat se takových chyb a nepříjemností, k jakým někdy v praxi dochází, kdy pojistník či pojištěný se teprve po několika dlouhých týdnech či dokonce měsících dozvídá, že jeho smluvním partnerem je jiná pojišťovna, než se kterou uzavřel pojistnou smlouvu.

Pojistník a pojištěný účastníkem správního řízení

Zákon výslovně právně neupravuje, kdo je účastníkem řízení o schválení převodu pojistného kmene. Pouze dvě ustanovení zákona se této problematiky mohou dotýkat.

Ustanovení § 32 odst. 2 zákona totiž říká, že ministerstvo rozhoduje na základě žádosti pojišťovny a nelze jej vykládat tak, že pouze ona pojišťovna (předávající) je současně jediným účastníkem správního řízení. Zákon v § 32 odst. 3 dále ukládá přebírající pojišťovně povinnost sdělit pojistníkům, jejichž pojistných smluv se převod týká, že došlo k převodu. Z tohoto ustanovení by mohlo plynout, že se pojistník o převodu kmene dozvídá až z oznámení nového smluvního partnera a tudíž, že není účastníkem správního řízení.

Je-li toto ustanovení ve smyslu správního řádu ustanovením, které pojistníkovi nepřiznává postavení účastníka v řízení, ale není jednoznačné. Při neexistenci výslovné úpravy lze spíše tvrdit, že tomu tak není.

Je proto potřeba využít subsidiární úpravy správního řádu, jakkoliv se jeho užití v procesu převodu pojistného kmene zdá být nepoužitelné. Ten v § 14 odst. 1 věta před středníkem stanoví, že "účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny."

Podle tohoto výkladu by účastníky správního řízení měli být všichni pojistníci a pojištění, kteří jsou smluvní stranou, či stranou oprávněnou z předávaných pojistných smluv, neboť toto rozhodnutí se jejich práv a povinností dotkne zcela určitě.1) Předmětem řízení, jímž se schvaluje převod kmene, je změna účastníka pojistných smluv, tedy hmotněprávního úkonu, jehož druhým účastníkem je i pojistník, resp. pojištěný. V praxi je účastníkem řízení pouze předávající pojišťovna.

Zákonným důsledkem toho, že pojistníci a pojištění nejsou účastníky správního řízení je, že nemohou využít těch práv ve správním řízení, které jim zákon jako účastníkům přiznává (nemohou se k věci vyjádřit, podávat návrhy na dokazování a opravné prostředky, nahlížet do spisu, nedoručuje se jim rozhodnutí ve věci samé apod.).

Správní řád nestanoví, že by rozhodnutí ve věci bylo automaticky nicotné proto, že nebylo v řízení jednáno s tím, kdo měl být účastníkem řízení. Ponecháme-li stranou jiné zákonné důsledky, jako např. možnost požadovat náhradu škody podle § 7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak se s ohledem na závažnost důsledku, jež převod kmene představuje pro pojistníka, jeví jako naléhavé, postavit jeho postavení ve správním řízení najisto.

Neúčast pojistníka ve správním řízení nemůže zhojit prostý fakt, že v případech převodu kmene by účastníků řízení bylo tolik, že by se takové správní řízení ve svém důsledku nedalo provést. Pokud zákon nestanoví výjimku, je třeba postupovat ve všech správních řízeních stejně, bez ohledu na počet účastníků řízení. Tím spíše, že zákon v § 6 odst. 1 říká, že státní dozor se provádí v zájmu spotřebitelů.

Dopad převodu pojistného kmene na řízení sporné

Zákon považuje přebírající pojišťovnu za účastníka pojistných smluv tvořících pojistný kmen, a to k datu právní moci rozhodnutí ministerstva. Přebírající pojišťovna současně k tomuto datu vstupuje do všech práv a závazků předávající pojišťovny (§ 32 odst. 6 zákona).

Z pohledu procesního právního předpisu, obč. soudního řádu, má převod pojistného kmene po-dle § 32 zákona důsledky singulární sukcese práv a povinností (§ 107a o. s. ř.). Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají i v těchto případech zachovány.

Ustanovení § 107a obč. soudního řádu upravuje singulární sukcesi tak, že do sporu vstupuje ten, kdo vstoupil do práv a povinností původní strany sporu. Návrh změny ponechává zákon na žalobci (většinou je to pojištěný dožadující se pojistného plnění), a to zcela v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Informačním sdělením přebírající pojišťovny učiněné vůči pojistníku či soudu o právním nástupnictví tedy automaticky nedochází ke změně v osobách účastníků sporů.

Je proto nezbytné, aby žalobce - pojistník či pojištěný - byl o převodu kmene spraven a přesvědčen. Žalobce-pojištěný, soudící se několik let o značnou výši pojistného plnění, není ochoten učinit návrh změny ze "své" pojišťovny, na jiný, jemu neznámý subjekt, když nemá dostatečně prokázáno, že k převodu povinností z jeho smlouvy skutečně došlo. Mezi takové případy patří ty, kdy pojištěný nebyl o převodu pojistného kmene řádně vyrozuměn, i případy, kdy z obecné dohody o převodu pojistného kmene a rozhodnutí ministerstva, kterým se tento převod schvaluje, nelze o "jeho" smlouvě nic vyčíst a usoudit.

Situace žalobce je tak nezáviděníhodná - na jednu stranu má jako ten, kdo disponuje sporem, právo a povinnost určit stranu povinnou, na druhou stranu má tak učinit na základě smluv, které jsou pro laika velmi složité a o jejichž významu se přou i pojišťovny a jejich právníci. Ve stejném postavení je ale i soud, který o případném vstupu nového účastníka na místo dosavadního, rozhoduje. I on musí být o převodu konkrétních práv a povinností přesvědčen, i když jeho pozice je, na rozdíl od žalobce, jednodušší.

Soud vyhověním návrhu na vstup nového účastníka podle § 107a obč. soudního řádu neurčuje osobu povinnou, ale pouze vyhoví vstupu jiné osoby do řízení, má-li za prokázané, že k převodu povinností došlo. Důsledky toho, že označení žalovaného bude nesprávné a že to nakonec povede až k zamítnutí nároku pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, nese žalobce.

Stěžejní povinnost prostudovat dohody o převodu pojistného kmene a určit osobu povinnou zůstává paradoxně na pojištěném. Nic mu není platné to, že úmyslem zákona bylo patrně ulehčit jeho postavení v komplikovaném procesu a garantovat jeho práva prostřednictvím správního orgánu.

Bylo by žádoucí doplnit či minimálně upřesnit právní úpravu převodu pojistného kmene. Původní zámysl zákonodárců - ochránit práva spotřebitelů - se díky ne zcela dokonalé právní úpravě leckde vymstil právě spotřebitelům.

Zákon o pojišťovnictví byl nedávno novelizován zákonem č. 39/2004 Sb. Ani ten však neprovedl v části týkající se převodu kmene žádnou zásadní úpravu. A protože institut převodu pojistného kmene našel v praxi své uplatnění a byl již na českém pojistném trhu několikrát použit, nemusí být tato problematika ani do budoucna výjimečnou.

Poznámka:

1) Tuto úvahu podporuje i komentář ke správnímu řádu Matrasová a spol:. Správní řád, komentář, Linde, Praha 2001, který hovoří, že znakem účastníka řízení je obvykle hmotněprávní vztah konkrétní fyzické nebo právnické osoby k věci, která je předmětem řízení.


advokátka, Praha
Související