Úspěšnost takového podnikání totiž předpokládá jednak dostatečně rozvrstvenou společnost, ve které je na jedné straně vysoká nabídka dostupných služeb, spočívajících zejména v širokém sortimentu nabízeného zboží nebo servisu, jehož konzumace je mediálně propagována jako znak společenské skupiny, která je hodnocena jako úspěšná, a na druhé straně, ve které se nachází dosti široká vrstva obyvatelstva, která disponuje sice nějakým příjmem, např. sociálními dávkami či platem, který však překračuje výši nutnou k uspokojování základních potřeb jen v minimálním rozsahu.

Zároveň však musí být společnost dostatečně konsolidovaná tak, aby bylo zabezpečeno poměrně rychlé a efektivní zapojení nástrojů nutných k uplatnění práva a vymožení pohledávek. Tato situace postupně nastává v naší společnosti v druhé polovině tohoto desetiletí.

ROZDÍLY MEZI MINULÝMI A SOUČASNÝMI TRHY

Již jsou pryč doby, kdy bylo poměrně snadné opatřit si od banky úvěr.

Konsumenti těchto úvěrů se rekrutovali z rodící se vyšší střední podnikatelské skupiny, spoléhající se na nedostatečnou efektivitu vymožitelnosti práva a korumpovatelnost osob spravujících anonymní majetek na všech úrovních. Poskytovatelé úvěrů z individualizovaného majetku byli jednak v nevýhodě ve srovnání s převisem levných zdrojů proudících z veřejného či poloveřejného sektoru, jednak v nevýhodě v tom smyslu, že návratnost úvěrů byla velmi riziková, což si nemohli na rozdíl od poskytovatelů z poloveřejných zdrojů dovolit. Klasický model soukromého poskytovatele úvěru poloviny 90. let minulého století tedy spočíval na modelu mimoprávního vymáhání pohledávek, který měl působit svojí odstrašující funkcí k dobrovolnému dodržování práva.

Současný trh, soustřeďující se na poskytování drobných úvěrů, je ve znamení souboje bankovních institucí a soukromých poskytovatelů úvěrů o zákazníka z nižší až nižší střední třídy. Krize ohrožující bankovní sektor nutí podnikatele v bankovnictví k obezřetnosti a zvýšení péče o zajištění úvěrů. Pro polooficiální poskytovatele úvěrů se tak otevírá sektor uživatelů, kteří by od bankovní instituce nebyli schopni obdržet úvěr. Know-how těchto poskytovatelů spočívá v tom, že vysoké riziko porušení úvěrových (lépe řečeno podmínek půjčky) zakalkulovávají do svých předpokladů, ba právě tyto smlouvy jsou předem stavěny tak, aby ztěžovaly řádné dodržení povinností dlužníka.

Mnohdy jsou dlužníci vybíráni z okruhu osob, u nichž se dá předpokládat, že ať již díky svému sociálnímu postavení, způsobu života či jiným okolnostem nebudou schopni dodržet nevýhodně nastavené podmínky půjčky. V příručkách vydávaných pro své obchodní zástupce tyto "kreditní instituce" doporučují, jak získávat klienty ve skupině nezaměstnaných, jaké postupy a argumenty v přemlouvání použít u důchodců či invalidů apod.

Velké množství obchodů, z nichž vyplyne často i desetinásobný zisk, vynahradí i případné ztráty z půjček skutečně nevymožitelných.

Know-how spočívá v tom, že "úvěrové" smlouvy bazírují na těchto principech:

- nízká nominální výše půjčovaného obnosu zmírňuje ztráty v jednotlivých případech,

- půjčka se vrací částečně z půjčené částky. K tomu slouží především institut první splátky, která se platí většinou v období bezprostředně následujícím po poskytnutí půjčky, dále institut poplatku za půjčku a správu smlouvy, tedy poplatek za vedení agendy s půjčkou, který mnohdy činí více než třicet procent nominální částky a je splatný předem,

- kreditní instituce si k zajištění možnosti odčerpání půjčených prostředků zřizují oprávnění k inkasu z dlužníkova účtu, k němuž jim dává dlužník podpisem smlouvy oprávnění a na nějž jsou jedině částky poskytovány,

- ve smlouvě jsou "ujednávány" vysoké sankce za porušení povinností dlužníka, jedná se především o vysoké úroky z prodlení, např. 0,5 procenta za každý den prodlení a vysoké smluvní pokuty, např. sedm splátek za první započatý den prodlení se splacením splátky a dalších sedm splátek, trvá-li prodlení déle než deset dnů, přičemž se předpokládá, že dlužník si neuvědomí, že splátka je splatná v den poskytnutí půjčky, a další např. první den měsíce následujícího (který je většinou bezprostředně následující po poskytnutí půjčky) a že věřitel nemusí využít svého práva inkasovat z dlužníkova účtu tak, aby nedošlo k prodlení, nýbrž může inkasovat z účtu, až když nastane prodlení. Umělé vystavování dlužníka do prodlení bylo např. zjištěno i u jiného u nás působícího kreditního podnikatele tím, že jeho výběrčí, který měla pravidelně obcházet dlužníky v den splátky, se prostě v příslušný den nedostavil,

- inkasováním půjčených prostředků z dlužníkova bankovního účtu způsobí kreditní instituce dlužníkovu platební neschopnost, neboť většinou dlužník nedisponuje žádnou další disponibilní hotovostí, dlužníkův závazek pak rychle narůstá v důsledku působení sankčních ujednání. Kreditní instituce naléhá na dlužníka, aby si opatřil další prostředky např. půjčkou od příbuzných nebo přátel, splácením z důchodu či sociálních dávek apod. K tomu jí slouží ujednání o možnosti zveřejnění dlužníkovy platební nekázně ve sdělovacích prostředcích,

- konečně přistupuje kreditní instituce k opatření exekučního titulu pro potřeby obstavení příjmů dlužníka a zpeněžení jeho zbývajícího majetku. K tomu slouží rozhodčí doložka, která zajistí urychlené a levné vydání exekučního titulu - rozhodčího nálezu rozhodčí institucí, která bývá pro tento případ z iniciativy kreditní společnosti zřízena,

- pro případ, že by se ukázal klient dostatečně solventní a splnil uložené povinnosti, obsahuje smlouva i doložku o automatické obnovitelnosti úvěrové smlouvy a je mu poukázána za stejných podmínek další půjčka.

NEDOSTATEČNÁ APLIKACE EVROPSKÉHO PRÁVA

Je to již více než patnáct let, co byla přijata Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Byla převedena do našeho právního řádu až novelou občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. dosti nepřesně a mezerovitě. Jejím hlavním výrazem jsou § 55 a § 56 současného znění občanského zákoníku. První z nich stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Zákonodárce tak vychází pravděpodobně z úvahy, že ustanovení zákona (ať již kogentní, či dispozitivní) zachycují vyváženost vzájemných práv a povinností stran. Podřizuje se tedy generální klauzuli § 56 občanského zákoníku, v níž je vyjádřen zákaz, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Tato klauzule je pak doplněna v odst. 3 téhož ustanovení výčtem smluvních ujednání, která jsou shledávána zejména jako nepřípustná. Zákonodárce zde vycházel z přílohy zmíněné směrnice, která obsahuje též takový příkladný výpočet. Zatímco naše úprava vypočítává jedenáct takových příkladů, příloha směrnice jich obsahuje sedmnáct, tudíž je na první pohled zřejmé, že náš zákonodárce některé vypustil. Jedná se především o ustanovení bodu 1. písm. e) a q) přílohy, která znějí:

- e) "požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné...",

- q) "zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu...".

Právě na těchto zneužívajících klauzulích kreditní společnosti zakládají své smlouvy.

NEPŘIMĚŘENĚ VYSOKÉ SANKCE

Náš právní řád se snažil omezit využívání nepřiměřeně vysokých sankcí ve vztazích mezi podnikateli a nepodnikateli již před zavedením ustanovení uvedené směrnice do našeho právního řádu. Jedná se především o § 517 odst. 2 občanského zákoníku, který připouští, že má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení dle prováděcího předpisu, kterým je nyní nařízení vlády č. 142/1994 Sb., dle něhož se od 28. 4. 2008 odvíjí výpočet sazby od reposazby ČNB a zvyšuje se o sedm procent. V průměru tak činí osm až deset procent ročně, což je zhruba 0,02 až 0,03 procenta denně. Toto ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit dohodou. Týká se však pouze vztahů řídících se jen ustanoveními občanského zákoníku.

Kreditní organizace však vystupují s argumentací, že jejich smlouvy jsou smlouvami úvěrovými, které jsou dle jejich názoru absolutními obchody, upravenými pouze obchodním zákoníkem, a tudíž se musejí řídit § 497 an. obchodního zákoníku, který též odchylně upravuje povolenou výši úroků z prodlení. Dle jeho § 369 lze smluvit úroky z prodlení neomezeně. Touto konstrukcí se snaží obejít § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, který pod sankcí neplatnosti zakazuje dohody o příslušnosti obchodního zákoníku, pokud by vedly ke zhoršení právního postavení účastníka, který je nepodnikatelem. Dle jejich výkladu jde o působnost danou zákonem, neboť obchodní zákoník sám jmenuje v § 261 odst. 3 písm. d) smlouvu o úvěru jako závazkový vztah, který se řídí vždy obchodním zákoníkem.

Teoretický rozdíl mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce je sice na školách snadno vyložitelný, avšak v praxi jen těžko dokazatelný. Ustanovení § 497 an obchodního zákoníku. Nevylučují, aby úvěrované prostředky byly vyplaceny dlužníkovi jednorázově a to v termínu dohodnutém již ve smlouvě. Navíc bývají do těchto "úvěrových smluv" zakomponovány i "účely úvěru", kterými je např. vybavení bytu nebo i podnikání, častěji však odkazem na další ujednání, ke kterému však nedojde. Obchodní zástupci jsou instruováni, aby klienty informovali, že jde jen o formální záležitost a účel použití prostředků pak není skutečně kontrolován.

Nepomůže ani § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, který odkazuje na ustanovení o spotřebitelských smlouvách a zneužívajících klauzulích občanského zákoníku, kde však explicitně tento zákaz nebyl zapracován. Ještě horší situace nastává, pokud klient vládne nějakým podnikatelským oprávněním, nebo alespoň takto vystupuje. (Zde se mohou dovolávat kreditní instituce § 3a obchodního zákoníku, dle něhož povaha právního úkonu není dotčena tím, že určitá osoba nemá oprávnění podnikat.) Ustanovení § 262 chrání totiž jenom nepodnikatele.

Do ještě horší situace je dlužník uveden v případě "sjednání" vysokých smluvních pokut. Při nezařazení výslovné deklarace nepřiměřených sankcí do výčtu nepovolených klauzulí je klient chráněn pouze § 39, který prohlašuje za absolutně neplatný právní úkon příčící se dobrým mravům. Toto ustanovení ostatně kryje veškeré prohřešky, jichž se dotýká Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Založil-li zákonodárce zvláštní úpravu obsaženou v této směrnici do zákona, chtěl tím zřejmě zdůraznit ochranu v případech týkajících se osob ve slabším postavení a dát vodítko judikatuře. V tomto případě však vodítko nedal, ačkoliv judikatura je rozporná a značně odlišná od zahraničních zvyklostí. Vesměs se v našich podmínkách přistupuje při posuzování vysokých smluvních pokut či jiných sankcí liberalisticky, tedy ve smyslu zásady, že je-li někdo způsobilý k právním úkonům, má vědět co dělá při podpisu smlouvy a porušování smlouvy je též jednání, které se neméně příčí dobrým mravům. Tento postoj vyplynul zejména z ekonomického stavu v počátku 90. let minulého století, kdy na něj působila vysoká inflace a znehodnocování měny a současně masová nekázeň dlužníků v úvěrových vztazích.

Příčí se však ustanovení čl. 3.1 Směrnice 93/13/EHS, který takovou podmínku považuje za nepřiměřenou a odkazuje na přílohu, kde je v bodě 1 písm. e) výslovně uvedeno, že za nepřiměřené podmínky se považuje ujednání, jehož cílem je "požadavek na spotřebiteli, který nesplnil svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné". Pojem "odškodné" je podle obecného výkladu a judikatury v zahraničí vykládán jako nepřiměřeně vysoké sankce, včetně úroků z prodlení v našem pojetí. Srovnej "Pojem odškodnění zahrnuje veškeré peněžní sumy, které spotřebitel musí zaplatit podnikateli a které přinejmenším slouží také k odškodnění podnikatele při neplnění smlouvy. Tím se toto ustanovení vztahuje na především paušalizované náhrady škody a ujednání o smluvních pokutách,"1) přičemž se za nepřiměřeně vysoké počítá u malých sum již překročení o více než padesát procent způsobené škody a u vyšších sum pak odchylka o více než deset procent a v obchodních vztazích úroky z prodlení vyšší než Repo-sazba + 8 %.2) Sazba úroků z prodlení či smluvní pokuty ve výši 0,5 procenta za každý den prodlení činí více než 180 procent ročně a je tedy v rozporu s dobrými mravy, jak jsou chápány v zahraničí. U nás je však taková sazba považována za platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy.3)

Kombinace vysokých úroků z prodlení a vysokých smluvních pokut pak způsobuje, že kreditní společnost účtuje např. za první den prodlení pokutu ve výši 300 procent až 700 procent částky, s níž je dlužník v prodlení a po deseti dnech 600 procent až 1400 procent. K tomu se kumuluje nelegálně vysoká částka úroků z prodlení a právo na odstoupení se splatností celé půjčky, přičemž se nevrací částka, kterou "zaplatil" spotřebitel za poskytnutí úvěru a "správu smlouvy", která činí i více než 60 procent úvěru.

V případě kreditní společnosti F si paní. T (invalidní důchodkyně) v roce 2006 půjčila 20 000,- Kč, ve skutečnosti jí však byla od úvěru odečtena částka 1800,- Kč v den jeho poskytnutí (!) jako první splátka, dále 3000,- Kč jako poplatek za půjčku a dále 9400,- Kč za správu smlouvy. Ve skutečnosti tedy dostala 5800,- Kč. Zaplatila osm splátek ve výši 14 400,- Kč a poté jí byla nárokována částka ve výši 25 200,- Kč jako smluvní pokuta a doplatek zůstatku úvěru ( tedy souhrn nezaplacených deseti splátek!) ve výši 18 000,- Kč, tedy 43 200,- Kč. V rozhodčím řízení byla rozhodcem dr. H. tato částka žalobci přiznána a byly jí přiřčeny náklady řízení ve výši 20 527,5 Kč. Část dluhu zaplatil její otec (než zemřel) a část jí je strhávána z invalidního důchodu, který pobírá v psychiatrické léčebně, kam byla po pokusu o sebevraždu umístěna.4)

ROZHODČÍ DOLOŽKA

Ustanovení bodu 1 písm. q), Směrnice č. 93/13/EHS zní celkově v oficiálním překladu5) takto:

"q) zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli."

Smysl znění tohoto vyjádření Směrnice není jednoznačný, což je zřejmě důsledkem ne příliš zdařilého překladu a možná i ne příliš zdařilé předlohy překladu. Pro srovnání uvádíme i slovenské znění, které se částečně od českého liší:

"q) neposkytnúť spotrebitel'ovi právo alebo mu brániť v uplatňovaní práva podať žalobu alebo podať akýkol'vek iný opravný prostriedok, najmä vyžadovať od spotrebitel'a, aby riešil spory neupravené právnymi ustanoveniami výhradne arbitrážou, nevhodne obmedzovať prístup k dôkazom alebo ukladať mu povinnosť dôkazného bremena, ktoré by podl'a práva, ktorým sa riadi zmluvný vzťah, malo spočívať na inej zmluvnej strane."

Při výkladu ustanovení je nutno vycházet z cíle tohoto ustanovení. V bodu 1 písm. q) Směrnice č. 93/13/EHS sleduje ochranu procesního postavení spotřebitele. Spotřebitel nesmí být jako strana a subjekt řízení znevýhodňován oproti pozici, kterou by měl, pokud by k oktrojované dohodě nedošlo.

Odborná literatura se kloní ke dvěma způsobům interpretace tohoto ustanovení:

- Ve výše uvedené judikatuře Evropského soudního dvora lze vyčíst názor, který by spíše směřoval ke slovenskému překladu, a sice, že rozhodčí doložky jsou obecně a bez výjimky považovány za klauzule znevýhodňující spotřebitele a tudíž zakázány. K tomu vede argumentace v obou výše uvedených nálezech Evropského soudního dvora (zejména případ C-168/05,Mostaza Claro), kde soud dochází k závěru, že by měl soud, objeví-li ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložku, prohlásit ji z úřední moci za neplatnou a z toho vyvodit i další důsledky, např. prohlásit rozhodčí nález za neplatný či nicotný. V následujícím textu za zákazem rozhodčí doložky pak vidí na něm nezávislé další příklady nevhodných omezení přístupu spotřebitele ke spravedlnosti. Dle našeho práva tento výklad naplňuje skutkovou podstatu § 55 odst. 1 občanského zákoníku tím, že se považuje taková odchylka od běžného způsobu projednávání sporů za případ, kdy se spotřebitel "vzdává práv, která mu zákon poskytuje".

- V literatuře se však objevuje také názor, vycházející z německého či anglického textu a konec konců i nejasného českého, který spojuje zákaz arbitrážních doložek s následujícím textem a hledá v něm podmínku tohoto zákazu. Zákaz chápou za nikoliv bezvýjimečný a hledají případy, kdy je rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech přípustné. Domnívají se, že je tomu tak, pokud rozhodčí řízení neomezuje a neztěžuje přístup spotřebitele k právu, nebo pokud se spotřebitel nedostává do horšího postavení, než které by vyplývalo z dispozitivních ustanovení zákona, pokud by nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.

Přijmeme-li tento výklad, pak sama Směrnice v ustanovení přílohy č. 1 písm. q) dává návod na test přijatelnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách:

- v první řadě se jedná o legalitu rozhodčího soudu,

- dále je to otázka, zda v případném rozhodčím řízení zbavuje spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek,

- dále pak, zda je ztěžováno nebo bráněno spotřebiteli v uplatňování práva, např. omezováním možnosti uplatnění důkazů,

- otázka, který rozhodčí soud by eventuálně mohl provádět rozhodčí řízení.

Směrnice i naše právo pak dávají (při akceptaci tohoto výkladu) další testy přípustnosti rozhodčí doložky:

- zda by se v takovém řízení nevzdal spotřebitel práv, která by mu jinak (bez rozhodčí doložky) zákon poskytoval,

- zda sjednání rozhodčí doložky jinak není odchylkou od zákona v neprospěch spotřebitele.

K OTÁZCE LEGALITY "SOUKROMÉHO" ROZHODČÍHO SOUDU

Dle anglického či německého znění směrnic, se zakázaným rozhodčím řízením rozumí řízení před rozhodčím soudem, který nespadá pod zákonné předpisy. Dle komentáře k evropskému právu6) je tím zejména třeba rozumět případ, kdy rozhodčí soud nebyl zřízen zákonným způsobem, tedy především rozhodování "ad hoc", či rozhodování nelegálními rozhodčími institucemi. Naše právo ulehčuje tento výklad, neboť zákonodárce v zákoně o rozhodčím řízení č. 216/1994 Sb. rozlišuje tzv. stálé rozhodčí soudy (§ 14), které jsou zřizovány zákonem a rozhodování mimo tyto soudy, tzv. rozhodování "ad hoc". To, že je rozhodčí soud zřízen zákonem, předpokládá skutečnost, že kvalita jeho rozhodování je určitým způsobem garantována státem, byť takové rozhodčí soudy nejsou orgány veřejné moci. Jen tyto soudy mohou vydávat své statuty a řády, na které bez dalšího tvoří součást rozhodčí smlouvy, zatímco v ostatních případech by způsob rozhodovacího procesu musel být stranami výslovně dojednán. Řády a statuty stálých rozhodčích soudů jsou publikovány oficiálně v Obchodním věstníku, takže, mimo jiné, též nemohou být v průběhu řízení libovolně měněny, jak je to možné v případě, že se s nimi může spotřebitel seznámit pouze na soukromé internetové stránce.

ZHORŠENÍ PROCESNÍHO POSTAVENÍ

K tomu, aby byla rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, nestačí, aby byl rozhodčí soud platně zřízen podle zákona, ale též, aby řízení před ním dávalo záruku, že bude zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo obligátní v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Směrnice sama vyjmenovává jako předpoklad, že mu nebude odepřena možnost odvolací instance, nebo že mu nebude jinak bráněno v uplatnění práva.

Řízení, ke kterému je nucen spotřebitel podle zmíněných "úvěrových smluv" však takovou záruku nedává.

- Již sama instituce, která "rozhodčí řízení" většinou provádí, nebyla zřízena zákonem (zákonem byl zřízen pouze jediný stálý rozhodčí soud, kterým je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky), avšak činnost rozhodčího soudu imituje. Např. tím, že organizuje rozhodování, vydává řády, vybírá poplatky, ustanovuje a honoruje rozhodce, apod. Jedná se tedy o obcházení citovaného zákonného § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Již v tomto případě je spotřebitel staven do horšího postavení, než ve kterém by se nacházel, pokud by řízení probíhalo podle zákona o rozhodčím řízení bez dalších dohod, které jej omezují, neboť je nucen podřídit se rozhodování takové instituce.

- "Rozhodčí řád", který může vydávat pouze zákonem zřízený stálý rozhodčí soud, je nelegálně vydán, a je pak uveřejňován pouze na internetové stránce. Lze jej tedy libovolně měnit, aniž by spotřebitel měl možnost kontroly jeho původního znění. Řada spotřebitelů, právě těch, na něž se činnost kreditních institucí soustřeďuje, pak nemá možnost se s "Řádem" seznámit, neboť jim jejich sociální stav nedovoluje přístup k internetu, ani nejsou s řádem seznamováni při podpisu smlouvy.

- Spotřebitel si nemůže rozhodce volit, jak by tomu jinak svědčil postup podle § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Oktrojovanou "dohodou" je nucen přistoupit k souhlasu s rozhodováním jedním rozhodcem jmenovaným jednatelem rozhodcovské společnosti. Seznam rozhodců nebývá zveřejněn. Dlouhodobá obchodní závislost rozhodcovské společnosti, jako podnikatelského subjektu zřízeného za účelem dosahování zisku, na kreditní společnosti, která je jedinou organizací používající jejich služeb, musí nutně vzbudit ekonomickou závislost. Tento stav není zárukou nepodjatosti při výběru rozhodců statutárním orgánem této společnosti a jejich rozhodování.7)

- Rozhodčí řízení probíhá většinou pouze v sídle rozhodčí společnosti, jinde jen za souhlasu žalobce. Taková ujednání se v zahraničí považují za typický příklad ztěžování přístupu ke spravedlnosti.8)

- Rozhodce tedy rozhoduje většinou bez ústního jednání jen na základě písemných podkladů ve velmi krátké lhůtě. Spotřebiteli je tedy bráněno v možnosti bránit se účinně, neboť řada z postižených spotřebitelů není schopna relevantně písemně reagovat na žalobu v tak krátkém čase. Spotřebiteli je ztěžováno domoci se spravedlnosti i tím, že i kdyby rozhodce svolal ústní jednání, je vyměřena jen velice krátká lhůta pro doručení, přitom ani ta nemusí být dodržena, pokud se toho spotřebitel nedovolá. V případě rozhodování bez jednání se považuje nedoručení písemného stanoviska žalovaného za uznání žalovaného nároku. Není zde tedy dodržena zásada zjištění materiální pravdy. Dochází tak ke stavu zakázanému výslovně Směrnicí (příloha 1 písm. q) "bránění v uplatnění práva, nepřiměřené omezování důkazů".

- Rozhodčí nález není nutno odůvodňovat. Záleží tedy zcela na benevolenci rozhodce, jak rozhodne. V kombinaci s jednoinstančností řízení není tedy žádná kontrola nad spravedlností rozhodnutí.

- Rozhodčí řízení je jednoinstanční. Je tedy porušen jeden z výslovně vyjmenovaných zákazů v příloze 1. q), Směrnice, dle níž má být spotřebiteli dána možnost použít opravný prostředek.

- Nejnižší hranice poplatku většinou podstatně převyšuje hranici vyžadovanou v řízení před soudy, což znevýhodňuje sociálně slabé spotřebitele. Poplatek bývá stanoven i za žádost o odročení jednání.

V první řadě je nutno si odpovědět na otázku, zda je Směrnice č. 93/13/EHS převedena do našeho právního řádu dostatečně a správně.

Při porovnání jejího textu se zněním občanského zákoníku je očividný rozpor mezi § 55 odst. 2 občanského zákoníku, který zakládá relativní neplatnost zneužívajících klauzulí ve smlouvách a způsobem ochrany spotřebitele, který vyplývá ze smyslu publikovaného textu.

Dle čl. 6 odst. 1 měly členské státy zajistit, aby nepřiměřené podmínky použít ve smlouvách mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nebyly podle vnitrostátních předpisů pro spotřebitele závazné. Ve výše citovaném rozsudku Evropského soudního dvora9) bylo toto ustanovení shledáno jako příkaz jednotlivým národním soudům, aby se touto otázkou zabývaly i bez návrhu. Rozhodování o neplatnosti nepřiměřených podmínek zařazených do konkrétní smlouvy přísluší národním soudům členských států (viz judikát Evropského soudního dvora č. C - 237/02). Případy, kdy se tak stalo nedostatečně, řešil již v několika případech Evropský soudní dvůr. V případu C-240 až C-244/98 rozhodl, že pokud není znění právního předpisu významově shodné se zněním Směrnice č. 93/13/EHS, má národní soud rozhodnout ve smyslu Směrnice. V bodě č. 14 rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že příloha směrnice je jen minimem, které vyjadřuje nejmenší rozsah případů, které mohou být posuzovány jako nepřiměřené. Jinými slovy nelze tento okruh zužovat. Národní soudy mají co nejvíce interpretovat domácí předpisy ve smyslu Směrnice, přičemž se má dávat přednost té interpretaci, která dává přednost popření zneužívající klauzule. To je obsahově konformní s § 55 odst. 3 občanského zákoníku.

Je tedy zřejmé, že směrnice chápe ujednání, která mají zneužívající charakter vůči spotřebiteli, jako absolutně neplatná a dokonce v případě, že by vnitrostátní úprava toto neakceptovala, mají národní soudy rozhodovat podle smyslu směrnice, a to i tehdy, pokud by tomu bránilo nedodržení procesních lhůt či jiných podmínek daných vnitrostátním právem. Takové rozhodčí nálezy vydané soukromými rozhodčími institucemi na základě zneužívajících rozhodčích doložek, jichž ostatně nevyužívají jen pochybné kreditní organizace, ale i vážené finanční instituce a řada bank, jsou nicotné a lze je uznat za neplatné i za předpokladu, že nebyly napadnuty v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.

Konečně je otázkou, zda je poskytována ochrana spotřebiteli ve stejné míře podle obchodního zákoníku, jako podle občanského zákoníku.

Jak již bylo naznačeno výše, občanský zákoník dle jeho § 55 odst. 3 poskytuje ochranu osobám, které při uzavírání a plnění smlouvy nejednají v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Poskytuje tedy ochranu i právnickým osobám i podnikatelům, pokud nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Obchodní zákoník však osobám, které jsou podnikateli a uzavřou spotřebitelskou smlouvu, která se řídí na základě dohody podle § 262 odst. 1, nebo proto, že se jedná o absolutní obchod, obchodním zákoníkem, ochranu neposkytuje.

PRAKTICKÝ DOPAD

Pokud určité ustanovení směrnice není provedeno, nebo je provedeno špatně, lze se dovolávat odpovědnosti za škodu vůči státu.10) Taková škoda může vzniknout i tím, že soud dá přivolení k výkonu rozhodčího nálezu vydaného na základě rozhodčího řízení provedeného na podkladě rozhodčí doložky, která byla znevýhodňující pro spotřebitele, a soud jeho platnost nezkoumal, protože spotřebitel takové zkoumání neinicioval. Teoreticky by z této skutečnosti mohlo vyplývat i oprávnění na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který by věřitel takto získal.

Obráceně pak, v případě, že se kreditní organizaci podaří prokázat, že spotřebitelem byla osoba, která má nějaké oprávnění podnikat, nebo že tak při uzavírání smlouvy vystupovala, výše uvedená ochranářská ustanovení by nebylo možné aplikovat.


Poznámky:

1) Grabitz/Hilf: Das Recht der Europäischen Union, A 5. Richtlinie 93/13/EWG des Rates über miβbräuchliche Klauseln in Verbraucherverträgen, Rn 47, http://beck-online.beck.de/

2) Tamtéž Rn 48.

3) Srovnej 33 Odo 438/2005, 33 Odo 236/2005 a další.

4) Spis 21 C 151/2007-160 ze sporu vedeného před OS Praha 1

5) Publikovaném na str.: http://EUR-lex .europa.eu/cs/index.htm pod č. 31993L0013.

6) Grabitz/Hilf: Das Recht der Europäischen Union, A 5. Richtlinie 93/13/EWG des Rates über miβbräuchliche Klauseln in Verbraucherverträgen.

7) Blíže viz Raban,P.: Podnikání při rozhodování o právech a majetku osob? Právní rádce, 02/2007 str. 55 an.

8) Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Océano Grupo Editoria proti Roió Murciano Quintero C-240 až C-244/98 ze 7. 6. 2000.

9) Océano Grupo Editoria proti Roió Murciano Quintero.

10) Rozhodnutí ESD C-6 a C-9/90 ve věci Franchovich a Bonifaci proti Italii a rozhodnutí ESD č. C-224/01 ve věci Gerhard Köbler proti Rakousku.


Přemysl Raban
profesor na Právnické fakultě ZČU

Autoři: Přemysl Raban