Jak se mohou stát z nedaňových výdajů výdaje daňové? Zákon o daních z příjmů takovou proměnu v některých případech umožňuje. Podle paragrafu 24 odst. 2 písm. zc) se jako daňové mohou uznat náklady, které nejsou podle paragrafu 25 daňově uznatelné, ale jen do výše výnosů s nimi přímo souvisejících a za podmínky, že tyto výnosy ovlivnily hospodářský výsledek společnosti ve stejném zdaňovacím období nebo ve zdaňovacích obdobích předcházejících.
Jako příklad nám může posloužit akciová společnost, ve které v roce 2004 byla provedena daňová kontrola. Na základě této kontroly jí bylo vyměřeno i penále ve výši 50 tisíc korun. Společnost toto penále zaplatila a zaúčtovala v analytické evidenci nákladů jako náklad nedaňový (podle paragrafu 25 odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů).
Protože však chyba při zpracování daňového přiznání byla způsobená daňovým poradcem, tak uplatnila vůči němu náhradu škody. Do konce roku 2004 ještě následovala úhrada náhrady škody od pojišťovny, u které je daňový poradce pojištěn, a od poradce úhrada částky ve výši jeho spoluúčasti na náhradě škody. Celkem společnost obdržela v roce 2004 50 tisíc korun.
Naše akciová společnost tedy zjistila, že: a) má výnosy související s daňově neuznatelným nákladem podle paragrafu 25, b) výnosy s tímto nákladem souvisejí přímo, c) tyto výnosy ovlivnily výsledek hospodaření ve stejném zdaňovacím období.
Za této situace si může tedy za rok 2004 uplatnit zaplacené penále jako daňový náklad, a to až do výše 50 tisíc korun. V konečném důsledku tak u společnosti půjde o daňově neutrální situaci.
Kromě ustanovení paragrafu 24 odst. 2 písm. zc) nezapomeňte také na další možnost, jak základ daně optimalizovat. Některé výnosy totiž nemusíte do daňově účinných zahrnovat.
Podle paragrafu 23 odst. 4 zákona o daních z příjmů platí, že částky zaúčtované do výnosů, pokud souvisejí s náklady neuznanými v předchozích zdaňovacích obdobích jako daňové, se nezahrnují do základu daně, a to maximálně do výše těchto neuznaných nákladů v předchozích zdaňovacích obdobích.
Jako příklad nám zase poslouží obchodní společnost, která se rozhodla v roce 2003 účetně odepsat pohledávku za dlouhodobým dlužníkem ve výši 100 tisíc korun. Pohledávka byla zaúčtována na příslušný nákladový účet s tím, že společnost zvýšila v daňovém přiznání za rok 2003 základ daně o částku 100 tisíc korun, protože odpis pohledávky nesplňoval podmínky pro jeho daňovou znatelnost stanovené v § 24 odst. 2 písm. y) zákona o daních z příjmů. V roce 2004 však dlužník společnosti uhradil alespoň 50 tisíc korun, které společnost zaúčtovala na příslušný výnosový účet, čímž si zvýšila výsledek hospodaření, ze kterého se vychází pro zjištění základu daně. Společnost však může v daňovém přiznání za rok 2004 částku ve výši 50 tisíc korun vyloučit ze základu daně.
Firmy by si měly výše uvedené ustanovení zapamatovat a v praxi ho i účinně aplikovat. Bezmyšlenkovitým zahrnutím té či oné částky do výnosů by se poplatník mohl poškodit.
Autor je daňovým poradcem
Autoři: