Deníky mají stále větší chuť být vládě opozicí
Média stála u počátků politické krize, jejich zpravodajství a interpretace také ovlivnily postoj občanů k politickým stranám. V chování celostátních deníků se projevily dva moderní trendy. Novináři příliš netají své politické postoje a zároveň se i seriózní zpravodajství více zabývá soukromými záležitostmi.
Takovým způsobem interpretují znalci médií a veřejného mínění tříměsíční výkony celostátních deníků během vládní krize.
Směrem západní Evropy
"Vliv médií existuje a preference stran i politiků mění," hodnotí průběh Grossových afér a vládní krize analytik společnosti Factum Jiří Černý. Roli médií lze podle něho považovat za zásadní, když krize vznikla důsledkem informací, které se objevily v médiích a na které předseda vlády neuměl dost obratně reagovat.
Tisková mluvčí německého velvyslanectví Petra Dachtlerová přitom média chválí: "Fakta, která byla v průběhu krize publikována, byla většinou věrná. Například informace o nových ministrech jsme si ověřovali přímo u politiků ČSSD a potvrdilo se, že média měla pravdu."
Podle jejího názoru noviny fungovaly jako politická opozice, tím se ale neliší od německých médií. "V interpretaci událostí jsou mezi nimi nápadné rozdíly. Ale člověk dopředu ví, že Mladá fronta Dnes píše jinak než Právo," potvrzuje Dachtlerová výsledky společnosti InnoVatio.
"V kontextu západní Evropy by bylo jen přirozené, kdyby se u nás média vyhranila ještě víc," tvrdí expert Fakulty sociálních věd UK Milan Šmíd. Podle jeho názoru pouze vadí, že noviny neříkají názory přímo, ale tím, jak události v článcích interpretují. Podle Šmída by měla média ještě lépe rozplést některé detaily, například mezi Grossovými věřiteli Rodem a Simkaničem. "Dostávám sice od novinářů informace o tom, co je vidět, ale zajímají mě i vztahy, které jsou za tím."
Jiní znalci jsou víc kritičtí a upozorňují, že v drtivé většině příspěvků o vládní krizi převažovalo negativní vyznění zpráv. Novináři si troufali víc, než bývá zvykem a opoziční role médií dostala výraznou přednost před rolí nezávislého nosiče zpráv.
Důvěryhodnost médií ale nemohla podle sociologa Jana Červenky z výzkumné agentury CVVM během krize poklesnout.
Podle CVVM věřily počátkem roku deníkům dva lidé ze tří (televizím dokonce tři ze čtyř) a tyto hodnoty se v čase nemění. Jedinou výjimkou byla krize v České televizi. Média do ní byla aktivně zapojená a důvěra mírně poklesla.
"Ale zatím žádné aféry, o kterých noviny píší, nevyvolaly situaci, že by nedůvěra v média převážila nad důvěrou. Důvěra zatím nikdy neklesla pod padesát procent," říká Červenka. Na rozdíl od Šmída upozorňuje, že čtenáři v denících nehledali názor. Věřili informacím o Grossově bytu, interpretace ale často hodnotili jako kampaň proti ČSSD.
Soukromí rozhoduje
Novinkou je podle znalců důraz, který i seriózní zpravodajská média kladla na soukromý život politiků, především Stanislava Grosse. Podle šetření InnoVatia se aférám s jeho osobním majetkem některé deníky věnovaly víc než jeho roli premiéra a předsedy strany.
Potvrzují se tak sociologické studie ze západní Evropy, podle nichž ubývá v médiích prostoru pro řešení otázek veřejné politiky. "Veřejný prostor je místem veřejných vyznání soukromých tajemství a důvěrností," píše například v knize Individualizovaná společnost britský sociolog Zygmunt Bauman.
