Zřejmě prvý článek, striktně zaměřený na problematiku České advokátní komory (dále též ČAK, komora či advokacie), její současnost a budoucnost se objevil v březnovém čísle Právního rádce pod názvem „Otevřená advokacie přichází se změnou“. Obsah by se mohl zdát úzce předvolební, což asi dost čtenářů Právního rádce nezajímá, protože nejsou advokáty. Článek je ale i připomínkou faktu existence Advokátní komory jako poněkud neobvyklého útvaru s dost rozličnými funkcemi, a to již stojí za hlubší zamyšlení a mohlo by to zajímat i „neadvokáty“. Minimálně proto, že ČAK je největší právnická entita v Česku, organizovaná na profesní bázi, nadto s povinným členstvím, které je jedinou legitimací k výkonu advokacie. Nebo přesněji, k poskytování právních služeb.

Samosprávnost a veřejná správa

Asi není sporu o tom, že Advokátní komora je v podstatě hybrid. Na jedné právní bázi funguje jako samosprávná stavovská organizace a současně jako orgán vykonávající veřejnou správu na úseku advokacie. Podle pořadí, jak jsou tyto funkce uvedeny v zákonu o advokacii, by prioritou měla být samosprávnost, když výkon veřejné správy zařadil zákonodárce až za ni. Já si ale myslím, že tomu je přesně naopak.

Je asi nesporné, že advokát by měl být co nejvíce nezávislý a zejména neovlivnitelný jinak, než pokyny klienta a zákonným prostorem, v němž tyto pokyny může plnit. Pak ovšem musí být nezávislá advokacie, která dle současné právní úpravy může výkon činnosti advokáta velmi zásadně ovlivnit. Advokacie nesmí podléhat přímé kontrole státu a řízená může být toliko cestou zákony ukládaných povinností. Rozsah těchto povinností bývá občasně i předmětem sporů. O tom níže. V každém případě je podmínkou nezávislosti především bezmála svrchované právo komory rozhodovat o přístupu k výkonu advokátního povolání. Též je nutné, aby advokacie měla jen minimálně omezený dohled nad způsobem, jak je právní služba vykonávána. Pokud by tyto základní funkce nezvládla, zákonitě by je musel převzít stát. Což by byl konec nezávislosti.

Výkon veřejné správy začíná v ČAK zmíněným udělováním oprávnění k výkonu advokacie a též jeho odnímání. Mimochodem, i jen ve vztahu k trestně stíhaným či odsouzeným advokátům jde o časově dost náročnou agentu, protože takto „postižených“, je překvapivě hodně. Měsíc co měsíc tato agenda zabírá několik hodin jednání představenstva1 💬 komory.

Další aktivita ze spektra funkcí ČAK, jako orgánu veřejné správy je povinný dohled nad plněním zákonných povinností advokátů. Počínaje vedením podpisové knihy přes dodržování GDPR, případně zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v platném znění (zákon AML). Patří sem též výkon kárné pravomoci v případech některých porušení povinností advokátů či koncipientů.

Kdesi na pomezí povinností veřejné správy a dobrovolné aktivity stavovské organizace je jednak připomínková činnost advokacie ve vztahu k návrhům zákonů, které se advokátů nějak dotýkají, nebo je komora o stanovisko požádána. Dále péče o vzdělávání koncipientů a další vzdělávání advokátů, které garantuje odbornost advokacie jako celku. Do stejné kategorie je nutno řadit mezinárodní styky. Jednak proto, že by o ČAK a jejích advokátech mělo existovat jakési, minimálně evropské povědomí. Ale též i proto, že díky mezinárodní spolupráci advokátních komor lze dosahovat zajímavého synergického efektu.2 💬 A ještě zbývá řada dalších funkcí, které řadím do kategorie sine qua non veřejné správy advokacie.

Volby jako výběrové řízení

Nic proti požadavku na ještě transparentnější advokacii, případně advokacii přátelštější. Ale po dni stráveném sestavováním argumentů proti návrhu zákona, který by kontrolu nad tím, jak advokáti radí svým klientům v některých specifických záležitostech přenášel na stát, se požadavek na proklikávací rozpočet ČAK jeví jistě akceptovatelný, ovšem s mnohem menší prioritou. Což je problém i některých dalších námětů, zmíněných v článku o změně, kterou přináší Otevřená advokacie.

Prvotní otázkou u každého kandidáta do orgánů advokacie tedy není otázka, jak zvládne prosadit témata, která si v rámci předvolební argumentace přidělil, ale jak zvládne tu agendu, která je Advokátní komoře objektivně dána. Z mého pohledu jsou volby do orgánů ČAK spíše výběrovým řízením, jehož smyslem je získat ty nejschopnější administrátory k řízení komory a vyřizování její agendy.

Teprve po zvládnutí těchto úkolů pak lze řešit to další, které jistě nemusí být nedůležité, ale chceme-li mít advokacii skutečně silnou a nezávislou, pak, jak už jsem zmínil, nemůže být zásadní prio­ritou. Třeba tlak na omezení práva na důvěrnost informací, které klient svěřuje advokátovi, je zcela jistě konstantní, ne-li stále rostoucí.

V nedávné minulosti svedli zástupci advokacie zvenku nesledovaný, zato dost úporný diskusní souboj o způsobu kontroly výkonu advokacie dle již zmíněného zákona AML. Výsledkem je, že tuto kontrolu bude i nadále vykonávat v převážné míře sama advokacie. Včetně případného správního řízení, což mimochodem zřejmě zvýší režijní náklady. Bude-li advokacie chtít šetřit, stát tuto kontrolu velmi rád převezme. Ostatně i povinnost zpracovat a posléze i oznámit údaje o klientovi s výslovným zákazem ho o svém postupu informovat připadá již poněkud za hranicí toho, co může klient od advokáta v rámci důvěrnosti jejich vztahu očekávat. To, že případné oznámení musí advokát učinit „pouze“ orgánům komory je asi potěšující kompromis, ale cosi z pocitu povinného udávání klienta tu zůstává.3 💬 Best practise zřejmě půjde cestou primárního poučení klienta o povinnostech advokáta dle zákona AML a teprve poté bude možné jednat o poskytnutí právní služby. To už je ale jiný problém.

Nezmínit nelze nedávný pokus vlámat se do skutečností, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, cestou novely zákona o svobodném přístupu k informacím. Zatím pouze vládní návrh stanoví komoře povinnost poskytovat informace, byť jen pokud jde o výkon veřejné správy.

Bude-li návrh schválen, lze očekávat zajímavé právní otázky. Například, do jaké míry se to třeba týká kárných řízení a jejich předmětu, včetně klienta a právní služby, která mu byla poskytnuta. Anonymizovaná rozhodnutí kárných senátů již advokacie v minulosti vydala v samostatné publikaci, otázkou pouze je, zda tato forma bude stačit. V některých případech i přes anonymizaci lze poměrně snadno ztotožnit aktéry, a prolomit tak advokátní tajemství.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?