Neutichající pandemie silně zasahuje každodenní životy občanů a celé národní hospodářství. To přitom není ničím jiným než agregovaným systémem podnikatelů, investorů a dalších ekonomicky aktivních subjektů, kteří v optimálním případě přinášejí společnosti přidanou hodnotu svou prací, kapitálem či know-how. Podstatou podnikání je přitom především dosažení zisku.

Pokud je podnikatel ve své snaze úspěšný, měl by v souvislosti s placením daní figurovat na příjmové stránce veřejných rozpočtů. Celá řada podnikatelů v těch nejvíce zasažených odvětvích se však dnes bez své viny přesunula na výdajovou stránku veřejných rozpočtů. Namísto přinášení přidané hodnoty společnosti museli zastavit své provozy a zůstali odkázáni na pomoc ve formě státních subvencí či dotací. Taková situace však samozřejmě není trvale udržitelná.

V tom horším případě bude státní podpora omezena příliš brzy a velké množství podnikatelů nebude mít dostatečné cash-flow na splacení závazků. I přes mimořádná opatření v insolvenčním zákoně by existovalo velké nebezpečí, že se tito podnikatelé ocitnou ve stavu úpadku a budou povinni na sebe podat insolvenční návrh bez existence jiné alternativy. V tom lepším (a pravděpodobnějším) případě pro podnikatele bude státní podpora trvat minimálně tak dlouho, jak dlouho budou v platnosti mimořádná protiepidemická opatření. Nicméně i v tomto případě je zřejmé, že zasažený podnikatel bude i v postpandemické době čelit řadě výzev. Dlužno podotknout, že podpora nekryje veškeré výdaje.

Zastavení provozu podniku (ať již restaurace či hotelu) s sebou totiž nenese jen finanční ztrátu v podobě nutně hrazených fixních nákladů, ale rovněž i řadu negativních externalit. Ty dopadají ex post a spočívají například ve ztrátě významných zaměstnanců či ztrátě povědomí u zákazníků.

Lze tak očekávat, že velké množství podnikatelů bude teprve po skončení pandemie a politiky subvencí skutečně "sčítat ztráty" a může se ocitnout ve vážných finančních problémech. Je tedy zřejmé, že se proto nyní více než kdy jindy hodí mít nástroj, kterým by bylo možné efektivně řešit finanční potíže podnikatelů i mimoinsolvenční cestou. Takovým nástrojem by měla být právě preventivní restrukturalizace.

Insolvenční řízení, nebo restrukturalizace?

Evropská směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, jejíž implementace do českého právního řádu se nyní připravuje, se zaobírá třemi základními okruhy. Jsou jimi samotné zavedení pravidel preventivní restrukturalizace, osvobození od neuhrazených dluhů pro podnikatele v oddlužení a zakotvení takzvaných nástrojů včasného varování umožňující podnikatelům identifikovat možný hrozící úpadek. V tomto článku se podíváme bližší optikou zejména na obecná pravidla samotné preventivní (neformální) restrukturalizace.

Tu lze s mírnou nadsázkou označit jako alternativu k insolvenčnímu řízení. Tam, kde problémy podnikatele nejsou ještě natolik vážné, aby u něj byla založena povinnost podat na sebe insolvenční návrh, by měla nastoupit neformální (přesto právním řádem upravená) možnost vyjednat s věřiteli řešení stávající situace a dosáhnout dohody zajišťující pokračující going concern podniku. Obdobná dohoda je přitom v současné době přinejmenším problematická, když by podnikatel mohl narážet na omezení pravidel odporovatelnosti podle insolvenčního zákona nebo nutnosti nalézt shodu se všemi věřiteli.

Dosáhnout plného konsenzu s oslovenými věřiteli přitom není vůbec jednoduché. V současné době totiž neexistuje dostatečně efektivní nástroj, jak se v průběhu jednaní bránit snahám věřitelů vynutit si individuálně své nároky (ponecháme-li stranou řádné moratorium, pro které nicméně podnikatel potřebuje nadpoloviční většinu všech nezajištěných a zajištěných věřitelů).

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?