Střídající se vlny pandemie jistě netěší jak běžné občany, tak ani většinu společností, které mnohdy zažívají nejtěžší okamžiky. O nic lépe na tom nejsou ani nájemci prostor sloužících k podnikání, kteří byli nuceni v průběhu roku uzavřít své provozovny po dobu téměř tří měsíců. Stát na to reagoval na konci loňského jara dotačním programem Covid nájemné a následně druhou vlnou tohoto programu v průběhu podzimu. Připomeňme si, že na jaře − na rozdíl od druhé vlny dotačního programu − nájemce k získání dotace potřeboval součinnost pronajímatele, a to v podobě slevy z nájemného ve výši 30 procent. Tato skutečnost se v praxi přenášela do nutnosti uzavření dodatků k nájemním smlouvám obsahujících mimo jiné právě příslušnou dočasnou slevu z nájemného.

Problematická situace nastala v okamžiku, kdy si pronajímatelé uvědomili, že tento stav mohou využít ke svému prospěchu. Nájemci totiž neměli jakýkoliv právní nárok na poskytnutí slevy a s tím související uzavření dodatku, bylo tak zcela na pronajímateli, zdali nájemci vyhoví. Nájemci tak byli pronajímatelům ponecháni takříkajíc napospas, přičemž ti nelenili a této příležitosti často využívali nebo se o to alespoň pokusili.

Jak pronajímatelé využili situace

Nájemci se tak na první pohled poněkud nešťastně vzdali často poslední právní páky na pronajímatele, díky které měli poměrně slušnou šanci domoci se například slevy z nájemného či jiných úlev. Pojďme se ale podívat, jak je to s úpravou vzdání se práv doopravdy.

Původní občanský zákoník z roku 1964 obsahoval základní pravidlo ve svém § 574 odst. 2, kdy v podstatě zakázal možnost vzdání se práv na náhradu škody, které mělo vzniknout až v budoucnu. Obchodní zákoník naopak v rámci svého § 368 takové vzdání se práv, a to i do budoucna, povolil. Současná právní úprava, i vzhledem k principu autonomie vůle, je samozřejmě volnější, když přímý zákaz vzdání se práv neobsahuje, s výjimkou několika výslovných případů, například náhrady újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech1 💬, náhrady škody, které se vzdal spotřebitel2 💬, nebo náhrady škody, které se vzdala slabší smluvní strana.

Občanský zákoník v již zmíněném § 2898 výslovně stanoví: "Nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát."

Mohl by se nájemce v tomto případě považovat za slabší smluvní stranu? Občanský zákoník v tomto ohledu poskytuje návod, jak takovou osobu poznat, přičemž požaduje splnění tří podmínek. Předmětné ustanovení pak zní následovně3 💬: "Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran."

Co se týče první podmínky, asi nemusíme diskutovat, zdali pronajímatel splní podmínku odbornosti. S druhou podmínkou (hospodářské) síly to již bude složitější. Dále, i pokud jsou obě podmínky splněny, je ještě nutné, aby došlo ke splnění třetí − a tím je zneužití silnějšího postavení.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?