I když se stále nacházíme uprostřed náročné společenské a ekonomické situace, nemělo by zapadnout, že 9. ledna oslaví 30. výročí svého schválení Listina základních práv a svobod. S ohledem na mou dosavadní zkušenost se obávám, že se tak stane. Stříbrné výročí v roce 2016 prošlo prakticky bez povšimnutí, tím spíše k tomu dojde za aktuální situace. Je to škoda už proto, že Listina je nejdůležitější součástí našeho ústavního pořádku. Ústava by mohla projít dosti zásadními změnami a na postavení jednotlivce by se v zásadě nijak nepodepsaly, dokud by byla zachována Listina. Jen na okraj, je-li řeč o Listině, stojí za povšimnutí, jak malá pozornost ve veřejném prostoru jí je věnována v porovnání právě s Ústavou. Periodicky a opakovaně se vedou rozsáhlé diskuze například o tom, zda prezident republiky má právo zasahovat do nominací velvyslanců. (Jistěže má, když mu je svěřena pravomoc jmenovat je.) Přitom pro život jednotlivce je tato záležitost naprosto podružná.

Mám tedy za to, že Listina stojí do jisté míry na vedlejší koleji, srovnáme-li vše s Ústavou a zájmem o ni. To je velká škoda, protože právě Listina naplnila v právní oblasti požadavky 17. listopadu 1989. V prvé řadě tím, že zcela obrátila postavení jednotlivce ve vztahu ke společnosti a potažmo ke státu. Listina vnímá jednotlivce a jeho svobodu jako výchozí bod, kterému se má přizpůsobovat společnost a její právní řád v co největší míře. Je tomu přesně naopak, než tomu bylo v době socialismu, kdy byla práva jednotlivci v zásadě přiznávána tehdy a v tom rozsahu, v jakém to odpovídalo zájmu společnosti vyjádřeném vedením KSČ. Listina nicméně zaručila jednotlivci nebývalou míru svobody i v porovnání s první republikou. Schválení Listiny u nás tedy znamenalo v prvé řadě plné prosazení principů konstitucionalismu.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?