Soudcem Ústavního soudu byl Jaromír Jirsa jmenován před pěti lety. O své práci mluví jako o snu každého soudce, přesto by nabídku na další funkční období nepřijal. Je totiž přesvědčen, že mandát ústavního soudce by neměl být opakovatelný. "Ke konci svého funkčního období může mít ústavní soudce tendenci, zejména v rámci přezkumu zákonů, kdy nejčastěji podávají návrhy senátoři, se nějakým způsobem zavděčit tomu, kdo jej bude znovu schvalovat," vysvětluje.

Na podzim jste byl přesně v polovině svého funkčního období u Ústavního soudu. Když se za těmi pěti lety ohlédnete, jak byste je zhodnotil?

Zhodnotil bych je tak, že se mi přihodilo to neuvěřitelné štěstí, že jsem se ocitl u Ústavního soudu. Řekl bych, že je to sen každého soudce. Každému bych přál, aby si jej zkusil prožít, protože ten servis, co tu máme, ať už jde o práci analytického oddělení, tým, který mám k dispozici, a veškeré zázemí, je zcela nesrovnatelný s tím, co je u běžného soudu. Jak říká můj kolega David Uhlíř, je to vlastně takové soudcovské nebe. Právě proto, že máte dokonalé zázemí, máte čas si s kauzami pohrát, zabývat se ústavněprávními lahůdkami a čas od času vydat nález, když kauza stojí za to. Práce mě neuvěřitelně baví a vážím si jí zejména jakožto obyčejný soudce, který si prošel všemi patry justice s výjimkou Nejvyššího soudu.

Srovnáte-li své působení v nižších patrech justice s prací u Ústavního soudu, v čem spatřujete největší rozdíly?

To vůbec nejde srovnávat. Práce u Ústavního soudu je poklidnější, v naprosté většině případů se rozhoduje takzvaně od stolu. Soudce má k dispozici takzvanou žiletku, což je spis, ve kterém jsou pouze napadená rozhodnutí a ústavní stížnosti. Ústavní soudce se dívá na kauzu úplně jinou optikou než soudce nalézací, odvolací či dovolací. Hlídá, zda byla dodržena ústavní práva, bavíme-li se o přezkumu individuálních stížností. Největší rozdíl je v tom, že práce není tolik hektická. Nemusíte chodit několikrát týdně do jednací síně soudit, vyslýchat svědky, provádět důkazy. To se u Ústavního soudu neděje a je pravda, že mi to občas chybí.

Jaromír Jirsa

Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. Roku 1993 nastoupil jako civilní soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V roce 1999 se stal místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1. Od roku 2007 vykonával funkci místopředsedy Městského soudu v Praze na pracovišti Slezská. V letech 2002 až 2008 byl prezidentem Soudcovské unie. Věnuje se zejména civilnímu procesnímu právu. Zabývá se přednáškovou, pedagogickou a publikační činností. Je vedoucím autorského kolektivu pětidílného soudcovského komentáře k občanskému soudnímu řádu. Dne 7. října 2015 byl jmenován soudcem Ústavního soudu.

Ústavní soudce Jaromír Jirsa

Překvapilo vás v té funkci něco?

Zatím jsem hovořil spíše o pracovní náplni, která se týká individuálních ústavních stížností. Nicméně Ústavní soud přezkoumává i zákony a jiné právní předpisy. To se děje v plénu 15 soudců, v němž sedí kolegové, kteří mají neuvěřitelné akademické znalosti, zkušenosti z různých oborů, a poslouchat je je velmi inspirativní. Překvapilo mě, nakolik je práce u Ústavního soudu jiná než u soudu obecného a co vše o právu nevím. Snad se mi ale za pět let podařilo částečně dohnat, co jsem nevěděl, a snad se mi ještě něco dohnat povede.

Jak to probíhá, když řešíte případ v senátu nebo plénu? Vedou se bouřlivé diskuse? Stává se, že byste během debaty změnil svůj původní názor?

Bouřlivé diskuze jsou velmi časté. Když jsem působil jako předseda odvolacího senátu před příchodem na Ústavní soud, rozhodoval jsem také v tříčlenném senátu, stejně jako tomu je ve většině případů u Ústavního soudu. Zatímco u odvolacího soudu jsme na takzvaných předporadách vždy dospěli k nějakému kompromisu a nebylo nutné takříkajíc natvrdo hlasovat, u Ústavního soudu je diskuse mnohem bouřlivější. Je to dáno i tím, že je senát většinou složen nejen z rutinních soudců, ale jsou v něm také právníci z jiných oborů, akademici. Ti mají na věc většinou úplně jiný náhled než obyčejný soudcovský, advokátský nebo náhled státního zástupce. Stalo se mi několikrát, že mi senát "hodil na hlavu" koncept nálezu a já ho musel přepracovat na odmítavé usnesení, nebo naopak. Pravdou je, že podstatné penzum práce pro mě odvede asistent, který mi připraví koncept rozhodnutí. Když zjistí, že je v kauze něco podezřelého, pak na poradě se všemi asistenty řešíme, zda nepřipravit koncept nálezu. Máme takový systém, že vždy jeden asistent připraví koncept, poté jej přečtu já, následně všichni asistenti, aby odhalili případné chyby a řekli svůj názor na věc, a teprve poté se jde s konceptem do senátu. Ale nikdy není dopředu jasné, jak věc bude rozhodnuta. Nejde tedy o formální postup a vyžaduje to někdy i jistou taktiku, vyjednávání, přesvědčování, vyjasňování si argumentů a podobně.

Od roku 2016 platí na Ústavním soudu pravidlo, podle něhož se vždy po dvou letech přesouvá jeden z členů senátu do senátu jiného. Myslíte, že tento systém napomáhá tomu, aby byla rozhodovací praxe jednotná?

Nevím, zda to má něco společného s jednotou při rozhodování. Myslím ale, že je dobré, když do rozhodování v určitém týmu vnese občas někdo jiný pohled, aby nedošlo k zapouzdření názorů. Právníci jsou poměrně konzervativní a mají relativně silné tendence si takzvaně uvěřit. Bývají přesvědčeni, že když jednou vyjevili nějakou pravdu, tak je to pravda navždy. Ale to je něco podobného jako výhody a nevýhody specializací u obecných soudů. Někdo by mohl být naopak toho názoru, že je dobré, aby rozhodovací těleso rozhodovalo ve stejném složení, protože si soudci vyhovují, zvyknou si na sebe a práce lépe odsýpá. Z mého pohledu je ale vhodné, aby někdo přinesl jiný názor, aby nedošlo k rutinnímu rozhodování. Předminulý a minulý rok jsem byl v senátu s dvěma profesory z brněnské Masarykovy univerzity, což pro mě byla velká škola života.

V jakém smyslu?

Občas jsem si připadal jako student u státnic a dozvěděl jsem se spoustu věcí, od formulačních záležitostí přes užívání právních pojmů v rozhodnutí, které jsem měl zažité. Byl jsem vyveden z omylu, že prý jsou chybné, že by mě za to vyhodili od zkoušky a podobně.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?