Nemůže být lepšího završení dlouholetého sporu pro kvalitního soudce, než když protivné strany (pro soudce v obou významech, jež toto slovo v češtině má) uzavřou smír. Odpadá sice možnost "geniálního" odůvodnění rozsudku soudcem, je zapotřebí kolikrát v rámci kompromisu "přimhouřit oči" nad čistotou práva, ale smír je tím nejlepším lékem na pochroumané vztahy.

Smír v rámci mezinárodního práva veřejného je pak ještě mnohonásobně podstatnějším instrumentem než ve vztazích soukromoprávních. Natož když pole válečné je vystřídáno mezinárodní smlouvou.

Období husitství popravdě řečeno nemělo s právem společného téměř nic a pohltilo velmi krutě nemalou část českých, ale i evropských dějin v první polovině patnáctého století. Nic však není zdaleka černobílé. Čtyři pražské artikuly vzniklé v husitském táboře v době obležení Prahy vojsky krále Zikmunda v roce 1420 nebyly "jenom" husitským církevním programem, ale i návrhem budoucího uspořádání státní správy, tedy dokumentem z oblasti práva veřejného. Připomeňme si to, co jsme memorovali ve škole, ale trochu jinak. Přijímání pod obojí z kalicha předznamenává myšlenku náboženské svobody, trestání všech těžkých hříchů bez výjimky není nic jiného než volání po rovnosti před zákonem, svoboda kázání slova božího − to je ochrana svobody projevu jak vyšitá a konečně zákaz světského panování kněží, inu toť středověká reforma státní správy.

Když husitská vojska více jak jedno desetiletí porážela kohokoli, kdo se proti nim postavil, katolická církev, ale i král Zikmund (v té době ještě nebyl císařem) počali hledat cestu ke smíru. Jak jinak. To se ve válkách stávalo a stává velice často. V daném případě ale nešlo jen o klid zbraní či výši reparací, jak bývá obvyklé. Na prvním místě se ocitlo budoucí uspořádání státní správy v zemích českých a moravských, tedy ony artikuly hrály první housle.

Kardinál Giuliano Cesarini po totálním výprasku křižáckých vojsk, se kterými v roce 1431 od Domažlic utíkal, došel k závěru, že s husity se musí jednat, a ne válčit. Bylo jeho zásluhou, že na koncil, jemuž předsedal, svolaný v témže roce do Basileje, byla o dva roky později pozvaná husitská delegace. Králi Zikmundovi se už také nechtělo válčit, ale skutečně vládnout Čechám a Moravě, a proto Cesariniho snahu velmi vřele podpořil.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?