Pokaždé, když se rozhoří konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, uvědomím si, že se jedná o důsledek věrolomnosti sovětského režimu v první polovině 20. let minulého století při určování hranice. Ta byla stanovena bez přihlédnutí k aspektům historicko-geografickým.

Sovětská národnostní politika byla necitlivá nejen v tomto případě. V socialistickém Československu se o národech žijících v Sovětském svazu moc nemluvilo, v cenzurovaných médiích se psalo a mluvilo o Sovětech, v mém okolí pak o "Rusácích".

Krátké kalhoty jako důvod k opovržení

K cestě do nenáviděného Sovětského svazu s partou přátel v rámci zájezdu cestovní kanceláře Sportturist jsme se s rodiči v roce 1983 rozhodli jen díky tomu, že jsme měli v knihovně jedinou česky psanou knihu, z níž bylo možné nastudovat arménské dějiny, tedy překlad knihy Burkharda Brentjese Arménie: Tři tisíce let dějin a kultury, vydaný v roce 1976 v Praze a tehdy již téměř vyprodaný.

Mohu říci, že tato cesta, která předčila všechna naše očekávání, nám v mnoha směrech otevřela oči.

Letadlo z moskevského letiště Vnukovo bylo 21. září 1983 plné Arménů, kteří žili v diaspoře mimo svoji vlast a cestovali na svátek svěcení křestního oleje myrhy, který připadl právě na onen rok. Arméni, jejichž předkové přijali křesťanství jako státní náboženství již v roce 301, zůstali pobožní dodnes. Přesvědčili jsme se o tom o dva dny později v Ečmiadzinu, kde sídlí hlava jejich autochtonní církve, katholikos. Ještě tentýž den jsme v Jerevanu navštívili památník národního písemnictví Matenadaran, před jehož budovou stojí v řadě sochy významných představitelů arménského písemnictví a kultury v čele s Mestropem Maštocem, autorem arménského písma. Jako právní historiky nás s tatínkem zcela pochopitelně nadchl vystavený rukopis Suděbniku Mchitara Goše, arménské právní památky z 12. století.

Jen co skončila poznávací část programu zájezdu a byli jsme ubytováni u jezera Sevan, rozhodli jsme se sami, byť bez patřičné bumážky, navštívit klášter v Gošavanu, kde Mchitar Goš působil. Cesta místním autobusem byla zajímavým poznáním tehdejších reálií. Tatínka se starší Armén, jenž se dlouze zahleděl na jeho krátké kalhoty, zeptal na věk a poté odvětil slovy: "Je ti pětapadesát, a to se nestydíš?" Pod zanedbanými budovami kláštera se na louce volně pásla prasata, vstup byl volný, bez průvodce…

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?