K napsání tohoto článku mě přiměla osobní zkušenost, se kterou jsem se setkal při řešení záležitostí klientů. Komunikace s dotčenými úředníky Evropské komise byla poměrně příjemná a vstřícná. To se však změnilo v okamžiku, kdy jsme po delší odmlce z jejich strany telefonicky prověřovali stav řízení. Na základě našeho telefonátu nám bylo sděleno, že předběžné rozhodnutí ve věci bylo již doručeno, a to e-mailem. Úředník Evropské komise doložil odeslaný e-mail včetně dokladů potvrzujících doručení e-mailu a jeho přečtení. Tyto doklady vygeneroval jejich IT systém, nejednalo se o aktivní potvrzení adresáta.

Na straně adresáta ovšem server e-mail odmítl a vrátil zpět v rámci prevence proti DDoS útoku. Oproti běžným zvyklostem se však server odesílatele nepokusil o opětovné doručení. Navíc doklady spojené s doručením poskytnuté úředníky Evropské komise měly jednu vadu − doklad o přečtení byl datován dříve než doklad o doručení.

Chyba mohla nastat na straně Evropské komise, na straně adresáta, ale mohla nastat i v důsledku chyby v IT systémech.

Nicméně chyba se stala a její důsledky jsou závažné. Příslušný úředník Evropské komise svůj postup zarputile obhajuje. Odvolává se na zásady neformálnosti, dovolává se zvyklostí. Rozhodnutí má za řádně doručené a není ochoten řešit argumenty klienta o nesprávnosti doručení.

Povinností úřadu je doručit

Právo na řádné doručení rozhodnutí úřadu je jedním ze základních práv. Povinnost doručit má úřad, neboť jeho rozhodování je považováno za výkon veřejné moci. Tato povinnost mimo jiné "vyvažuje" sílu stran, protože občan obvykle tahá za kratší konec. Úřad je ten silnější, disponuje mocí, aparátem a prostředky.

Úřad má tedy povinnost své rozhodnutí doručit, účastník řízení má právo se s rozhodnutím seznámit a zařídit se podle toho. Toto pravidlo zahrnují právní řády všech demokratických zemí, jedná se o jeden z pilířů právního státu.

Současně je třeba konstatovat, že v minulosti bylo doručování často využíváno až zneužíváno k různým procesním obstrukcím. Když autor článku v advokacii začínal, bylo možné na zpochybňování doručování vyhrávat či minimálně výrazně protahovat spory. Počet takto řešených případů se výrazně snížil, byť dodnes není nulový. Pojďme se blíže podívat na to, jak legislativa problematiku doručování ošetřuje. 21. století totiž nahrává pohodlnější a zdánlivě rychlejší on-line komunikaci s úřady, která má však i svá skrytá negativa.

Přelom přinesly datové schránky

Velkým zlomem v otázce doručování v Česku bylo zřízení datových schránek zákonem č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů ze dne 17. července 2008. Po počátečním "usazování" a precizaci pravidel − například se řešilo, kdy je zpráva doručená, zda-li v okamžiku, kdy do datové schránky dojde, nebo kdy si ji dotčený úřad přečte − lze konstatovat, že datové schránky fungují dobře. Kvitovat lze i skutečnost, že pro občany nejsou povinné, ale stále alternativní možností.

Vedle oficiální a kodifikované komunikace skrze datové schránky však občané i firmy s úřady často komunikují prostřednictvím e-mailu. Ten slouží k běžné neformální komunikaci, i když zákon upravuje i možnost doručování prostým e-mailem.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?