V oblasti správního práva existuje několik neuralgických otázek, které se pravidelně dostávají do rozhodovací pozornosti Nejvyššího správního soudu. Jednou z takových je i problematika aktivní věcné legitimace žalobce v případě žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který na podnět oznamovatele nezahájil řízení z moci úřední. Právě k této otázce zaujal zcela nový postoj šestý senát Nejvyššího správního soudu, který se hodlá podstatně odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe.

Věc byla proto příslušným senátem postoupena1 💬 rozšířenému senátu k posouzení a rozhodnutí. Pokud by se nová tendence náhledu Nejvyššího správního soudu na danou problematiku prosadila, představovalo by to významný posun v ochraně práv osob dotčených nepovolenou stavbou. Rozhodnutí by zároveň mohlo mít dopad i do jiných druhů správních řízení zahajovaných z moci úřední.

V čem tkví podstata věci

Představme si situaci, kdy na našem pozemku začne stavět cizí stavebník bez patřičného povolení dle stavebního zákona. Vznikne tak nechtěná a nepovolená stavba (nemovitá věc), proti jejíž existenci se vlastník pozemku může veřejnoprávně bránit jedině podnětem2 💬, kterým příslušnému stavebnímu úřadu navrhne, aby zahájil řízení o odstranění stavby.3 💬

Může se však stát (a nezřídka se tak v praxi bohužel stává), že stavební úřad i přes podaný a dodejme oprávněný podnět řízení nezahájí, a to s lakonickým konstatováním, že dle jeho názoru k tomu nejsou naplněny zákonné důvody.4 💬 V takovém případě má sice dotčený vlastník pozemku možnost obrátit se k nadřízenému správnímu orgánu formou podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti5 💬, nicméně tím jeho veřejnoprávní možnosti obrany dle stávající rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu končí.

Nejvyšší správní soud totiž doposud zastával vcelku formalistický přístup založený na tom, že "[o]soba, která by byla účastníkem řízení zahajovaného toliko z moci úřední dle § 46 správního řádu, nemá veřejné subjektivní právo na to, aby toto správní řízení bylo zahájeno. Proto se nemůže zahájení takového správního řízení na základě svého podnětu dle § 42 správního řádu úspěšně domáhat ani cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením dle § 82 s. ř. s."6 💬

Legalizace mlčením

O co v aktuálně projednávané věci jde a na čem stojí odchylné tendence šestého senátu Nejvyššího správního soudu? Žalobkyně v daném případu podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, který se odmítl zabývat její správní žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Nezákonný zásah měl spočívat v tom, že na pozemcích žalobkyně byla umístěna část golfového hřiště, pro jehož realizaci a provoz nebylo vydáno stavební povolení. Ačkoli se Krajský soud v Praze v rozsudku okrajově dotknul i otázky nezbytnosti příslušného veřejnoprávního povolení, nebyla tato rovina stěžejní pro meritum věci řešené šestým senátem. Ten se totiž detailně zabýval zejména otázkou takzvaného přístupu k soudu.

Krajský soud v Praze v tomto ohledu s odkazem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že osoba, která by byla účastníkem řízení zahajovaného z moci úřední, nemá veřejné subjektivní právo na to, aby bylo správní řízení zahájeno, potažmo nemá právo na podání žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Šestý senát k tomu předně konstatoval, že jistě není žádoucí poskytovat ochranu všem, kteří se, ať už z jakýchkoli pohnutek, domáhají zahájení řízení o odstranění stavby z moci úřední. Je však dle jeho přesvědčení potřeba poskytnout ochranu těm z nich, jejichž hmotných práv se protiprávní stav přímo týká, tedy těm, kterým je v důsledku existence nepovolené stavby znemožněno užívat nemovitost, a vykonávat tak své soukromé subjektivní právo.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?