Na konci srpna letošního roku předložila vláda Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek.1 💬 Podle názvu by se na první pohled mohlo zdát, že se nebude jednat o nijak zásadní zákon, opak je však pravdou. Obsahově se totiž nový zákon dotkne prakticky všech, kteří sledují nebo nahrávají videa na internet, nejvíce pak těch, kteří platformy pro sdílení videí provozují.

Platformy pro sdílení videonahrávek zažily v posledních letech prudký nárůst popularity. Zvlášť patrný je nárůst popularity těchto platforem v posledních měsících v souvislosti s opatřeními v rámci boje proti epidemii nemoci covid-19. Například výuka ve školách leckdy přechází do on-line prostorou prostřednictvím platforem jako je YouTube. V souvislosti s karanténními opatřeními pak obecně vzrostl zájem o používání sociálních sítí streamujících videa jako Facebook, Instagram a zejména pak nový fenomén TikTok.

Důvody přijetí nového zákona však sahají daleko před nástup stávající epidemie. Nový zákon zapracovává právní předpisy Evropské unie, konkrétně směrnici o audiovizuálních mediálních službách.2 💬 Tato směrnice mění podstatným způsobem původní směrnici o poskytování audiovizuálních mediálních služeb.

Současná právní úprava

Dosavadní právní úprava mediálních služeb na internetu je zakotvena především v zákoně o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.3 💬 Ten je zaměřen na služby, jejichž hlavním cílem je poskytování pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání, a které umožňují sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem dané služby. Jedná se tedy o úpravu oblasti služeb, které doplňují a v určitých oblastech konkurují tradičnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání.

Zákonodárcem zvolené kritérium regulace je míra, s níž může příjemce ovlivňovat sledovaný obsah: má-li poskytovatel služby redakční odpovědnost, tedy rozhodující vliv na výběr pořadů a jejich uspořádání v katalogu pořadů, uplatní se na něj zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.4 💬 V něm je zakotveno mnoho povinností, například regulace obchodních sdělení,5 💬 podpora evropské tvorby v podobě povinnosti alespoň desetinu obsahu vyhradit pro evropská díla,6 💬 či informační povinnost, zákaz zveřejňování obsahu, který by mohl podněcovat fyzické osoby k nenávisti a povinnost ochrany mladistvých.7 💬 Této regulaci dopadající na služby poskytovatelů s redakční odpovědností, mezi které patří například Netflix či HBO GO, se naopak zcela vyhnuly platformy pro sdílení uživateli vytvářených videonahrávek jako YouTube.

Rovněž zákon o regulaci reklamy8 💬 se aktuálně vztahuje na audiovizuální služby na vyžádání, avšak nikoliv na platformy pro sdílení videonahrávek. Zákon o některých službách informační společnosti9 💬 sice zakotvil odpovědnost za protiprávní obsah i ve vztahu k platformám pro sdílení videonahrávek, avšak tato odpovědnost se v souladu s konceptem takzvaného bezpečného přístavu uplatňuje pouze, mohl-li poskytovatel o protiprávním obsahu vědět či byl-li na něj upozorněn. Aktivní přístup poskytovatelů k zajištění nezávadnosti obsahu zákon tedy nevyžaduje. Daleko striktnější pravidla odpovědnosti za obsah přitom svazují tradiční média regulovaná především zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání.10 💬

Důvody přijetí nové regulace

Právě snaha narovnat nerovné podmínky byla podstatným impulzem pro přijetí nové směrnice. Platformy pro sdílení videonahrávek dosud byly regulovány pouze minimálně, zatímco na audiovizuální služby na vyžádání a tradiční média se vztahovala přísnější právní úprava. Koncepce nové, na trendy digitálního trhu reagující směrnice má výrazně zmenšit rozdíly v přístupu k různým druhům médií. Zachovány by měly zůstat pouze takové rozdíly, jež jsou odůvodněny fakticky odlišnou povahou a fungováním jednotlivých kategorií mediálních služeb.

Dalším motivem pro přijetí nové úpravy je snaha o větší ochranu uživatelů (spotřebitelů), zejména nezletilých či jinak znevýhodněných skupin. Regulace platforem pro sdílení videonahrávek má též původ v mezinárodní spolupráci při prevenci trestných činů, v prostředí internetu pak hovoříme zejména o podněcování k terorismu či nenávisti. S ohledem na přístupnost těchto platforem ve všech členských státech EU je společná evropská regulace logickým vyústěním, a to i s ohledem na volný pohyb služeb dle smlouvy o fungování Evropské unie.

Vládní návrh nového zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek a s ním spojenou změnu souvisejících zákonů nakonec motivuje i samotná povinnost transponovat směrnici. Vláda tak činí v minimalistické podobě, bez stanovení přísnějších pravidel nad její rámec. Nutno dodat, že tak činí pozdě − implementační lhůta uplynula letos 19. září.

Rozsah působnosti nového zákona

V rámci terminologie zavádí nový zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek pojem služba platformy pro sdílení videonahrávek. Jedná se o takovou službu, jejímž hlavním účelem nebo hlavním účelem její oddělitelné části, anebo jejíž zásadní funkcí je poskytování pořadů nebo videonahrávek vytvořených uživateli, za které poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek nenese redakční odpovědnost.11 💬 Na rozdíl od audiovizuální mediální služby na vyžádání tak není redakční odpovědnost definičním znakem platformy pro sdílení videonahrávek. To však nevylučuje redakční odpovědnost poskytovatele platformy za obsah, který na platformě pro sdílení videonahrávek sám nabízí veřejnosti.

Z výše uvedené definice a jejich znaků je patrné, že nové regulaci nebudou nutně podléhat pouze platformy primárně určené pro sdílení videonahrávek typu YouTube nebo TikTok, ale také sociální sítě jako Facebook nebo Instagram, na nichž sdílení videonahrávek představuje hlavní funkci oddělitelné části platformy či jednu ze zásadních funkcí.

Při posuzování, zda jde o zásadní funkci, je dle sdělení Evropské komise12 💬 třeba vzít v úvahu čtyři ukazatele:

  • vztah mezi audiovizuálním obsahem a hlavní ekonomickou činností,
  • význam audiovizuálního obsahu,
  • příjmy z něj a 
  • nástroje zvýšení jeho viditelnosti či atraktivity.

Regulaci by tak neměla podléhat například videa vytvořená za účelem prezentace zboží prodávaného v rámci hlavní ekonomické činnosti platformy. Na regulaci by se naopak raději měly začít připravovat platformy s větším množstvím, četnějším využíváním a vyšším dosahem audiovizuálního obsahu, platformy čerpající příjmy z audiovizuálního obsahu i platformy nabízející uživatelům chat, možnosti komentovat a sdílet videa a platformy užívající algoritmus nabízející videa dle preferencí uživatele.

Naproti tomu se nová regulace nevztahuje na videoklipy, které jsou součástí redakčního obsahu elektronických verzí novin a časopisů, a na pohyblivé obrazy, jako jsou například grafické soubory GIF. Regulaci nelze vztahovat ani na činnosti nehospodářské povahy, jako je poskytování audiovizuálního obsahu na soukromých internetových stránkách a nekomerčních zájmových společenství.

Povinnosti a kompetence

Hlavní povinností poskytovatelů služby platformy pro sdílení videonahrávek bude přijetí opatření k ochraně, jejichž cílem je zejména chránit nezletilé osoby a zamezit šíření nenávistného a trestného obsahu. Konkrétní podoba opatření k ochraně bude ponechána na poskytovateli, kterému bude uložena povinnost provádět balancování dotčených legitimních zájmů, včetně vlastního zájmu poskytovatele, zájmů uživatelů platformy, ale i zájmu veřejného.

Tato opatření musí být slovy vládního návrhu zákona "proveditelná a přiměřená rozsahu a povaze poskytované služby … a nesmějí vést k filtrování nahrávaného obsahu nebo k předběžným kontrolním opatřením."13 💬 Tímto zákazem zákonodárce v souladu s vůlí evropského normotvůrce znemožňuje poskytovatelům provést zásah do práva na svobodu projevu a šíření informací, který by zřejmě nesplnil požadavek přiměřenosti a nezbytnosti omezení tohoto práva. Navíc tím reflektuje fakt, že účinně a důkladně kontrolovat na platformu umísťovaný obsah při jeho zveřejňování v zásadě nelze − kupříkladu jen na YouTube je každou minutu nahráváno více než 400 videí.

Striktněji nová úprava reguluje umísťování obchodních sdělení,14 💬 jejichž regulace se zásadně neliší od regulace obchodních sdělení v tradičních médiích. Nakonec návrh zákona zavádí několik specifičtějších opatření − od reformulace podmínek poskytování služby přes zavedení uživatelských funkcí a mechanismů umožňujících označování (potenciálně) závadného obsahu a ověřování věku uživatelů až po systém rodičovské kontroly a opatření zvyšujících mediální gramotnost uživatelů − tato opatření se mají uplatnit "tam, kde je to vhodné".15 💬 Na služby platformy pro sdílení videonahrávek se navíc nově bude vztahovat také zákon o regulaci reklamy.

Zásadní roli v nové úpravě dostává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je orgánem příslušným k výkonu dozoru nad dodržováním předmětného zákona. Rada povede seznam v Česku usazených poskytovatelů, kteří budou povinni se jí sami nahlásit alespoň 15 dní před zahájením poskytování služby. Bude rovněž vykonávat dozor nad plněním výše zmíněných povinností poskytovatelů služby platformy pro sdílení videonahrávek, posuzovat konkrétní podobu opatření k ochraně, ukládat opatření k nápravě, projednávat přestupky a ukládat sankce.

Směrnice akcentuje požadavek na nezávislost audiovizuálních regulačních orgánů, od níž si slibuje pozitivní vliv na podnikatelské prostředí. Vládní návrh tento požadavek reflektuje explicitním zakotvením nezávislosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání do zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dále mění způsob ustavování členů rady do funkce − nově již členy nebude jmenovat a odvolávat předseda vlády, ale bude je volit a odvolávat samotná Poslanecká sněmovna. Nakonec dojde k dílčím zpřesněním zákonem stanovených důvodů odvolání a na Poslaneckou sněmovnu dopadne požadavek řádně odůvodňovat případná usnesení o odvolání člena rady.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?