Letošní rok je po právní stránce rokem neskonale plodným. Koronavirová krize zapříčinila, že nezůstal kámen na kameni. První housle hraje ochrana veřejného zdraví a přijatá protiepidemická opatření, kterým alternuje vyhlášený nouzový stav a z hlediště se závistivě dívá jindy nezkrotná svoboda podnikání a svoboda volného pohybu osob. Za této situace na oskarový titul "Rozsudek roku" aspiruje průlomové dubnové rozhodnutí Městského soudu v Praze1 💬, které vrací do hry kontrolní mechanismy a základní znaky právního státu a šmahem ruky ruší hned několik mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví.

Zrušení mimořádných opatření

Po jarním vyhlášení nouzového stavu, který trval od 12. března do 17. května, následovala série krizových usnesení vlády, přijatých postupem podle § 5 písm. a) až e) a § 6 krizového zákona. Tato usnesení obsahovala významná omezení a zákazy v oblasti pohybu, cestování či výkonu podnikatelské činnosti. V mezidobí od 23. března do 23. dubna se vládní strategie odklonila od nastaveného kurzu, vláda přestala vydávat usnesení podle krizového zákona a vládní restrikce a zákazy byly obsaženy v mimořádných opatřeních ministerstva zdravotnictví. Tedy přesněji vláda vzala na vědomí mimořádná opatření vydávaná resortem zdravotnictví podle § 80 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Tato cesta se neukázala jako schůdná a intermezzo trvalo pouhý měsíc. Dne 23. dubna Městský soud v Praze zrušil čtyři mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví upravující zákazy volného pohybu osob, maloobchodu a služeb. Ve světle uvedeného rozsudku bylo judikováno, že je to vláda, kdo má ústavněprávní pravomoc při vyhlášeném nouzovém stavu přijímat celoplošná opatření v režimu krizového zákona, prostřednictvím kterých pregnantně omezuje základní práva a svobody občanů:

"Vyhlášením nouzového stavu vláda 'přepnula' právní režim do speciální podoby, přičemž bylo povinností všech orgánů výkonné moci tuto okolnost zohlednit ve svém rozhodování. Jakkoli totiž obecně ministerstvo zdravotnictví disponovalo a disponuje pravomocí přijímat mimořádná opatření pro zvládnutí epidemie, v případě vyhlášení nouzového stavu vláda demonstruje, že nastalý problém dosahuje takové úrovně, že k jeho řešení nepostačí standardní procedury předvídané obecnými zákony. A za této situace nastupuje speciální pravomoc vlády prostřednictvím krizových opatření omezit základní lidská práva a svobody, neboť se předpokládá, že pouze nikoli nevýznamné omezení těchto práv může vést ke zvládnutí krizové situace… V opačném případě by zmizel rozdíl mezi výjimečným a normálním stavem, neboť způsob odpovědi na výjimečnou situaci by byl zcela standardní. Opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou jednoho správního orgánu, čímž by potenciálně mohl být narušen princip fungování právního a demokratického státu, včetně dělby moci ve státě."2 💬

Podle Městského soudu v Praze je ministerstvo zdravotnictví nadále oprávněno vydávat mimořádná opatření, ale výhradně v nezbytně nutném rozsahu a v mezích přísně stanovených v ustanovení § 69 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. Jakékoliv rozšiřování pravomocí ministerstva je nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí podalo ministerstvo zdravotnictví kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.3 💬 Ironií je, že pokud Nejvyšší správní soud této stížnosti nevyhoví, není de facto právně schůdné, aby se věc dostala před Ústavní soud. Hravě se tak může stát, že právní názor Ústavního soudu bude v tak závažné věci navždy chybět.

Dne 20. října vydal Městský soud v Praze další zajímavé rozhodnutí.4 💬 Zrušil nařízení Hygienické stanice hlavního města Prahy, na základě kterého byla zakázána prezenční výuka na vysokých školách ve prospěch té distanční. Městský soud v Praze má za to, že nařízení nebylo přezkoumatelné pro chybějící část odůvodnění ve smyslu, proč právě vybrané protiepidemické opatření (zákaz osobní přítomnosti studentů ve vysokých školách) by mělo být tím účinným nástrojem pro boj s infekční nemocí. Na věci to příliš nemění, protože v době vydání tohoto rozhodnutí byla daná problematika už dávno upravena (pochopitelně obdobně) jiným právním aktem − usnesením vlády. Městský soud v Praze dále poněkud "opomněl", že nařízení krajské hygienické stanice přijaté podle § 82 odst. 2 písm. m) ve spojení s § 85 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je ve skutečnosti právním předpisem sui generis, a nikoliv opatřením obecné povahy, které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví. Ostatně, v tomto směru se vcelku čerstvě vyjádřil i samotný Ústavní soud ve svém rozhodnutí.5 💬 Pražská hygiena avizovala, že ve věci podá kasační stížnost.

Odmítavá usnesení Ústavního soudu

Soudy se ovšem zabývaly i samotným vyhlášením nouzového stavu. Dne 22. dubna Ústavní soud odmítl stížnost na zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu6 💬, neboť k jeho projednání neshledal příslušnost. Dle Ústavního soudu je vyhlášení nouzového stavu "akt vládnutí", k jehož přezkumu je předurčen primárně demokraticky zvolený orgán. Tím je Poslanecká sněmovna.

Do jaké míry zní uvedené usnesení Ústavního soudu právně přesvědčivě, když rovnou sedm z patnácti ústavních soudců sepsalo proti odmítnutí stížnosti odlišná stanoviska nebo odlišná odůvodnění? K výroku usnesení zaujali společné odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimánková, soudci Vojtěch Šimíček a David Uhlíř, ve kterém apelovali na meritorní projednání stížnosti, vyslovili se pro přezkum ústavnosti vyhlášeného nouzového stavu přímo z majestátu Ústavního soudu. S holým odmítnutím ústavní stížnosti se neztotožnili, dokonce zazněla slova "o procesní propasti". K odůvodnění zaujali odlišná stanoviska soudkyně Milada Tomková a soudci Jan Filip, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Z přijatého usnesení plyne, že ani za vzniklé výjimečné situace není Ústavní soud příslušný meritorně přezkoumávat vyhlášení nouzového stavu na základě přímo mířených individuálních ústavních stížností. Může tak však učinit až v jednotlivých případech, kdy ústavní práva jednotlivce budou ohrožena individuálním správním nebo soudním rozhodnutím. Například při spáchání přestupku proti vládním opatřením.

Z rozhodující argumentace Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti vybíráme: "Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy České republiky), která tak může naplnit kontrolní funkci ve smyslu čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti republiky. Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé osoby, protože vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána."

Uvedené však neznamená, že by Ústavní soud nemohl za jiných okolností vyhlášení nouzového stavu přezkoumat. "Byla-li by konkrétní krizová opatření stanovena přímo v rozhodnutí o nouzovém stavu, přezkum Ústavního soudu by nemohl být absolutně vyloučen vůči té části rozhodnutí, která by obsahovala konkrétní krizová opatření obsahující obecně závazná normativní pravidla chování. Lze si představit, že by Ústavní soud mohl vyhlášení nouzového stavu přezkoumat na základě návrhu politické menšiny a mohl by posoudit, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů, a to s odkazem na čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 ústavy, případně i na čl. 10 a 10a ústavy. Akt vyhlášení nouzového stavu by Ústavní soud mohl zrušit, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu."

Rovněž otázku, zda bylo rozhodnutí o nouzovém stavu vyhlášeno maximálně předvídatelným a účinným způsobem, musí posoudit Poslanecká sněmovna, případně soudy při přezkumu realizačních opatření. Ústavní soud v tomto ohledu pouze uvádí, "že pokud poskytuje právní řád řadu způsobů publikace takového rozhodnutí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, měla by jich vláda využít plně a komplexně tak, aby se o vyhlášení nouzového stavu mohl dozvědět opravdu každý. Oznámení nouzového stavu (jen) na tiskové konferenci vhodným způsobem publikace v případě tak závažného aktu podle Ústavního soudu není."

Chcete číst dál?

Ještě na vás čeká 50 % článku.

Předplatit za 59 Kč měsíčně
První 3 měsíce, pak 199 Kč měsíčně

S předplatným získáte

  • Web Ekonom.cz bez reklam
  • Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
  • Možnost ukládat si články na později
Nebo
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Nepřeji si dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s. »

Zaškrtnutím políčka přijdete o možnost získávat informace, které přímo souvisí s vámi objednaným produktem. Mezi tyto informace může patřit například: odkaz na stažení mobilní aplikace, aktivační kód pro přístup k audioverzi vybraného obsahu, informace o produktových novinkách a změnách, možnost vyjádřit se ke kvalitě našich produktů a další praktické informace a zajímavé nabídky.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.