Ústavní soud: Vzdálenost mezi bydlišti rodičů nesmí jít při styku s dítětem k tíži jen jednomu z nich

Ústavní soud dal za pravdu otci, který žádal, aby byla matka, jíž byl jejich nezletilý syn svěřen do péče, povinna nést zátěž spojenou s realizací styku s dítětem stejnou měrou jako on.

Rodiče bydlí velmi daleko od sebe, proto musel otec při převozu chlapce k sobě domů na víkend a zpět strávit v autě celkem okolo 18 hodin a ujet přes 1000 kilometrů. Vzhledem k fyzické i psychické náročnosti takové cesty požadoval, aby byla matce soudem uložena povinnost se s ním v přepravování syna střídat.

S tímto požadavkem uspěl teprve až u Ústavního soudu, který uvedl, že nevidí důvod, proč by se na realizaci styku s dítětem neměli podílet oba rodiče stejným, nebo alespoň podobným dílem. Soud poukázal na fakt, že právě z důvodu náročnosti dojíždění otce za nezletilým se zmenšil rozsah jejich styku, v čemž spatřil přímý zásah do otcových práv.

Obecné soudy by dle ústavních soudců měly postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby ten, komu bylo dítě svěřeno do péče, měl povinnost jej dopravit do místa bydliště druhého rodiče, popřípadě místa, na němž se dohodnou. Po ukončení styku by byl naopak tento druhý rodič povinen dovézt dítě zase zpět.

Soud uzavřel, že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže jít za standardních okolností k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči a současně porušením práva jednoho z nich na styk s dítětem. V takovém případě lze požadovat, aby byla zátěž úměrně přenesena i na toho rodiče, který má potomka v péči.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?