Diskuse o nedostatečné právní úpravě profesionálního sportu rezonuje v České republice již několik let. V této souvislosti pak zaznívají zejména hlasy upozorňující na nevyhovující úroveň právní ochrany profesionálních sportovců. Vzhledem k absenci zákonné úpravy regulující uvedené otázky tak záleží primárně na interních předpisech každé sportovní asociace zastřešující dané sportovní odvětví. Tato skutečnost má za následek, že úroveň právní ochrany profesionálních sportovců se napříč jednotlivými sporty výrazně liší. Podíváme-li se tak například blíže na interní předpisy dvou největších sportovních asociací, tedy Fotbalové asociace České republiky (FAČR) a Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), jsou tyto rozdíly po podrobnější analýze více než patrné.

Smluvní volnost pro fotbalisty

Zatímco ve fotbale předpisy FAČR regulují základní náležitosti profesionální smlouvy, jež vymezují minimální rozsah práv a povinností nejen hráče, ale také klubu, na kterých se musí hráč s klubem domluvit, v ledním hokeji obdobná úprava zcela chybí. Hráči jsou dle předpisů ČSLH povinni uzavřít vzorovou hráčskou smlouvu, jejíž obsah nemohou hráči − až na výjimky, o čemž bude pojednáno níže − vůbec ovlivnit.

Příčinu uvedeného rozdílu lze shledat zejména v činnosti mezinárodních sportovních asociací a jejich iniciativě v otázkách regulace ochrany práv profesionálních hráčů. Ve fotbale ovlivňuje předpisy FAČR normotvorná činnost Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) a Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). Stěžejní dokument zabývající se právy a povinnostmi fotbalistů na mezinárodní úrovni představuje předpis FIFA o statusu a přestupech hráčů. S ním musí být interní předpisy národních členských asociací, tedy i FAČR, v souladu.

V souvislosti s rozvojem ochrany práv fotbalistů nelze rovněž opomenout význam dohody ohledně minimálních požadavků na standardní smlouvy profesionálních hráčů fotbalu v Evropské unii a na zbývajícím území UEFA z roku 2012. Ta podpořila stanovení minimálních požadavků u profesionálních smluv fotbalových hráčů v Evropě.

Naproti tomu v ledním hokeji bychom obdobnou normotvorbu či alespoň iniciativu Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) v otázkách stanovení minimálních standardů ochrany práv hokejistů hledali marně. Tím vzniká prostor pro ČSLH a jednotlivé hokejové kluby, aby úpravu hráčské smlouvy regulovaly dle svého. Tomu odpovídá skutečnost, že text znění hráčské smlouvy schváleného ze strany výkonného výboru ČSLH dne 6. září 2018 vychází z naprosto identického textu vzoru hráčské smlouvy, který v minulosti sestavila Asociace profesionálních klubů ledního hokeje (APKLH). Tento vzor v Česku používají všechny kluby ve smluvních vztazích s profesionálními hokejisty.1 💬

Úskalí vzorové hokejové hráčské smlouvy

V obecné rovině lze za to nejzávažnější úskalí označit skutečnost, že vzorová hokejová hráčská smlouva jako celek je zásadním způsobem nevyvážená ve prospěch klubu a v neprospěch hráče. Uvedené je patrné z jednotlivých ustanovení hráčské smlouvy, ve které se hráč jejím podpisem zavazuje k nepřebernému množství smluvních povinností, z nichž některé zcela zásadním způsobem nepřijatelně zasahují do soukromé a osobní sféry hráče. Naopak klub se v zásadě zavazuje vůči hráči pouze k placení odměny dle hráčské smlouvy a k dočasnému poskytnutí potřebného materiálního zajištění nezbytného k provozování činnosti dle smlouvy.

Problematický je zejména fakt, že pokud chce hráč na území České republiky realizovat činnost profesionálního hokejisty, nemá jako člen ČSLH na výběr a musí hráčskou smlouvu předepsaného znění podepsat. Na nemožnost realizovat činnost profesionálního hokejisty bez podpisu schváleného znění hráčské smlouvy odkazuje sama hráčská smlouva v čl. X. odst. 7, který stanoví, že "smlouva podléhá v plném znění, včetně všech příloh a dodatků, registraci řídícím orgánem příslušné Ligy a bez této platně zaregistrované Smlouvy nemůže Hráč startovat v příslušné Lize."

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?