"Salus populi suprema lex esto." Blaho národa nechť je nejvyšším zákonem, tak pravil Cicero ve svých "De legibus", tedy "O zákonech".

A měl by si to opakovat každý legislativec pokaždé, než se pustí do stopadesáté novelizace zákona. Leč stejné memento musí pociťovat i každý právník mající co do činění s právem mezinárodním. Bez spokojených národů a států může mezinárodní právo fungovat ještě daleko méně než právo národní. Co věděl Cicero ve starověku, v dobách, kdy brala za své republika a schylovalo se k císařství, uvědomovali si i středověcí panovníci, leč každý z nich viděl ono blaho trochu jinak.

Císař římský a král český Karel IV. po slavné římské korunovaci 5. dubna 1355 zamýšlel nastolit právní ráj nejdříve doma v Čechách. V témže roce, kdy za jásotu celého Říma odjížděl již korunovaný Karel na bílém koni v doprovodu císařovny Anny Svídnické na slavnostní hostinu, byla pod jeho vedením v poměrně úzkém kruhu zasvěcených připravována legislativní krmě pro český stát. Základní myšlence zákonodárného díla nešlo nic vytknout ani ve starověku, ani dnes: "Pravda svědčie, všeliké královstvie v sobě rozdělené, žádný nepochybuj, spustne; ano rozum přirozený nás učí, že moc každá silnějšie jest svorná než rozptýlená."

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?