Loajalita je jednou ze základních z povinností statutárních orgánů právnických osob. Jak ovšem onu loajalitu definovat a jak ji chápat? Cílem mého příspěvku je objasnění tohoto pojmu v kontextu dvou převládajících teorií používaných při správě a managementu společnosti − tedy teorie zastoupení (agency theory) a teorie správcovství (stewardship theory). Takovéto vymezení pojmu loajality může následně najít uplatnění i v čistě právní interpretaci, zejména obecně u řízení společnosti a v případech porušení povinnosti loajality. Zároveň právní pohled může obohatit samotné ekonomické modely. Tento článek tak nepředstavuje ryze právní pojetí dané problematiky, ale usiluje o multidisciplinární přístup k ní. V textu jsou členové statutárních orgánů označeni také jako "manažeři"1 💬, důraz je kladen na společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Současně se vychází z předpokladu, že společnost provozuje obchodní podnik.

Loajalita řádného hospodáře

Dle právní teorie se povinnost loajality skládá stručně řečeno z příkazů a zákazů. Loajalita je obecně chápána tak, že člen voleného orgánu upřednostňuje vždy a ve všech záležitostech zájmy společnosti před zájmy osobními. Řádný hospodář má vůči společnosti povinnost loajality již na základě prosté skutečnosti, že spravuje cizí majetek dle § 1411 občanského zákoníku.2 💬 Z toho lze implicitně vyvodit, že společnost má své vlastní zájmy v popředí se svým vlastním podnikatelským záměrem, který určili zakladatelé společnosti ve svém právním jednání a který může být změněn pouze vlastníky společnosti.3 💬

Povinnost loajality zahrnuje především zákaz vlastního obohacení se na úkor společnosti, ale také zákaz konkurence a povinnost mlčenlivosti a předcházení střetu zájmů.4 💬 Řádný hospodář by měl dát přednost zájmům společnosti, a to před zájmy svými, ale i před zájmy třetích osob, včetně osob, které ho svými hlasy do funkce zvolily.5 💬

Teorie zastoupení

Dominantní teorií při správě a řízení společnosti je takzvaná teorie zastoupení (agency theory), kde je mezi vlastníky společnosti (společníky, akcionáři) a statutárním orgánem (agentem) uzavřena skutečná či fiktivní smlouva. Manažer se zavazuje vlastníkům, že bude řídit společnost v jejich zájmu.6 💬

Zájem vlastníků se zakládá především na tom, že management zvýší hodnotu jejich majetku. Moderní finanční teorie nevychází již z vágního cíle dosáhnout zisku, ale dosáhnout takzvané čisté současné hodnoty (net present value), která není nula.7 💬 Čistá současná hodnota je finanční parametr, který měří současnou hodnotu peněžních toků projektu s ohledem na původní investici a umožňuje vlastníkům nebo investorům lépe pochopit výnosnost jednotlivých projektů společnosti a porozumět tak i práci manažerů s tím související.

Teorie zastoupení umožňuje podle jejích podpůrců efektivní řízení společnosti, neboť management má jasně vytyčený a měřitelný cíl. Naproti tomu je však namítáno, že tato teorie nenechává manažerům žádný osobní prostor pro vlastní rozhodování. Někteří autoři tuto teorii kritizují i z jiného důvodu a zastávají názor, že akcionáři a společníci nejsou vlastníky společnosti, neboť vlastní pouze cenný papír, respektive podíl ve společnosti, společnost jako taková sama o sobě není majetkem nikoho.8 💬

Tato teorie předpokládá, že jednatel nebo člen představenstva za každých okolností maximalizuje své vlastní zájmy a volí ty možnosti jednání, které vedou primárně k jeho vlastnímu prospěchu.9 💬 To je navíc podpořeno modelem chování nazvaným homo oeconomicus, ve kterém manažer vždy volí alternativu, jež mu při zadaných preferencích slibuje nejvyšší materiální přínos.10 💬

Správa a řízení společnosti spočívají v umění sladit vlastní zájmy manažera se zájmy vlastníků společnosti. Téma loajality manažera se najde mimo jiné také v podobě optimalizace lidských zdrojů, kde empirické studie dokázaly, že loajalita manažerů, kteří jsou věrní zájmům a preferencím svého zaměstnavatele, vede ke zvýšení efektivity. Tento závěr však není konečný. V odborné diskusi se dále objevuje názor, že povinnost loajality je sama o sobě příliš svazující a může tak manažerovi zabránit v dosažení vysoké čisté současné hodnoty.

Existují názory dále rozvíjející tento závěr, dle kterých loajální manažeři nejsou vhodní pro příliš obtížné úkoly. Jako efektivnější se naopak ukazuje vsadit na ziskuchtivé manažery, aby vedli složitější projekty. Společnost proto nemusí nutně finančně těžit z loajálních manažerů.11 💬 Loajalita zde představuje faktor v oblasti lidských zdrojů a finančního plánování společnosti.

Pokud právní povinnost loajality zasadíme do kontextu ekonomické teorie zastoupení, zjistíme, že si protiřečí. Právní teorie neřeší rozpor mezi vlastním zájmem manažera a zájmem společnosti. Pokud by řádný hospodář dále měl vždy sledovat zájmy společnosti, a ne zájmy vlastníků, bude muset čelit tíživé otázce, zda pro společnost upřednostní dosažení dlouhodobého cíle, například velká investice do výzkumu a vývoje nového produktu, na úkor krátkodobého zvýšení materiální hodnoty majetku vlastníků.

Na druhé straně se teorie zastoupení nezabývá vlastními zájmy společnosti. Účel společnosti nehraje žádnou roli nebo má roli podřízenou. Tato teorie vychází z předpokladu, že manažer za každé okolnosti sleduje své vlastní cíle a svým jednáním se snaží získat pro společnost užitky. Pro takové jednání musí být manažer dostatečně motivován především svým finančním ohodnocením.

Loajalita tak, jak je vyžadována od řádného hospodáře občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích, je povinností právní. Manažer odpovídá za její porušení. Vzhledem k tomu, že odpovědnost je podmíněna vznikem škody, soustřeďuje se manažer na finanční a podnikatelskou stránku společnosti. Manažer je v teorii často považován za osobu jednající bez rizika (rizikově averzní), neboť ve vztahu ke společnosti se nachází ve smluvním nebo právním postavení a na rozdíl od vlastníků nemůže diverzifikovat své portfolio. Akcionáři nebo společníci mohou investovat do více společností. Naopak manažer je pevně svázán se společností.12 💬

Manažer sám se chce přinejmenším vyhnout vzniku škody. Na to se zaměří v rámci dodržování existující smlouvy mezi ním a vlastníky, dle které musí být zájmy vlastníků a jejich majetek spravovány a chráněny.13 💬 Loajalita podle teorie zastoupení tkví ve vědomém rozhodnutí manažera spojit svou profesní dráhu s dráhou společnosti. Hlavní východisko pro jeho rozhodnutí je odpověď na otázku, jak může nejlépe dosáhnout svých osobních cílů v souladu se zájmy společnosti. V obou případech spočívá loajalita ve vědomé volbě manažera a v profesionálním rozhodnutí. Nejedná se o vnitřní dispozici. Akcionáři nebo společníci riskují při výběru manažera, protože nemohou posoudit, do jaké míry prospívají osobní zájmy manažera jejich zájmům vlastním.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?