V poslední době se v souvislosti s výkonem soudcovské profese stále více hovoří o stresu a jeho vlivu na soudcovské rozhodování. Do jaké míry ovlivňuje stres výkon soudcovské profese a v jakých případech může jeho vlivem dojít až ke skutečnému vyhoření? Těmito otázkami se zabývá Pavel Vrcha ve své knize Stres a (syndrom) vyhoření u soudců.

Sám autor je v současnosti soudcem Nejvyššího soudu ČR a v soudnictví se pohybuje již přes dvacet let. Kromě svého právnického vzdělání se však v minulosti zabýval i studiem psychologie a managementu. Z pohledu civilního soudce ho zkoumání vlivu stresu na jeho profesi značně zaujalo a rozhodl se své poznatky sepsat formou této publikace.

Pozitivní stres jako stimul k lepšímu výkonu

V úvodních kapitolách se Vrcha zabývá samotným pojmem stres, kterým se rozumí jistý stav napětí, díky němuž je lidský organismus schopen reagovat na různé podněty. Stres se rozděluje na dvě základní podsložky. Pozitivní stres, odborně eustres, člověku pomáhá k větší odolnosti vůči závažnějšímu stresu a zároveň působí jako stimul k vyšší a lepší výkonnosti v zaměstnání. V soudcovské praxi to podle Vrchy mohou být například momenty před započetím soudního jednání, které slibuje zajímavý průběh, či obecně radost z dobře vykonané práce na jednotlivých případech. Opakem eustresu je distres, tedy negativní stres. Ten se u soudce projevuje převážně v přemíře práce náročné na kognitivní schopnosti či dodržování požadavku na celoživotní obraz soudce jakožto morální osobnosti. Vrcha připomíná, že nejvíce zatěžující úkoly a povinnosti jsou ty, které jsou spojeny s co největší osobní odpovědností, což je v případě soudcovské profese nepochybně pravda.

V návaznosti na výše uvedená teoretická východiska problematiky stresu autor popisuje svou představu ideální osobnosti soudce. Mezi stěžejní osobnostní předpoklady podle Vrchy patří nepochybně sebedůvěra a sebejistota, které souvisí se samotnou rozhodností soudce. Soudce by dále měl disponovat vnitřní morální silou osobnosti a být ve své rozhodovací činnosti stabilní a konzistentní. Vedle charakterových předpokladů, které by měly být vlastní každému soudci, existuje řada dovedností, které se lze naučit a nacvičit. Soudce by měl být schopen ovládat umění rétoriky a správnou techniku komunikace a zároveň dobře reprezentovat soudcovský stav ve společenských kruzích.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?