Po předchozích prázdninových vzpomínkách na výlet do frankistického Španělska a do Benátek přichází letos na pořad Chorvatsko. Je tomu tak jednak proto, že v době koronavirové se zdá, že by českým turistům mohla být tato země opět dočasně nedostupná, což si zejména příslušníci mladší generace nedovedou představit, jednak proto, abych připomenul, jakými proměnami prošla během mého života tato země, jež byla za času mých dědečků součástí jednoho soustátí a nyní je po všech peripetiích členským státem Evropské unie.

Poúnorový komunistický režim prakticky uzavřel hranice a turistika do Titovy Jugoslávie byla za Stalinova života vyloučena. Blýskat se na lepší časy začalo až poté, kdy se i v Československu opatrně otevřela kritika kultu osobnosti. Shodou okolností v den mého narození, 6. října 1956, přineslo Rudé právo na třetí straně zprávu Tito odletěl do vlasti, podle níž "president Tito prohlásil po návratu do Bělehradu k zástupcům jugoslávského tisku a rozhlasu: 'Do Sovětského svazu, na Krym, jsem odjel s chotí a se soudruhy A. Rankovičem a D. Pucarem na pozvání soudruha Chruščeva. Tato návštěva byla ryze soukromá a byla věnována oddechu. Svého pobytu jsme samozřejmě využili k jednáním mezi oběma státy'". Tehdejší čtenář se pak snadno dovtípil, že Josip Broz Tito přestal být "krvavý pes Tito", jak jej propaganda donedávna označovala.

V totalitním systému nejde obvykle nic snadno, a tak do Jugoslávie jsme se s rodiči mezi prvními mohli vypravit až o letních prázdninách v roce 1965. Byla to pro mě nezapomenutelná cesta, poprvé jsem letěl letadlem a od té doby nezapomněl, že dubrovnické letiště se jmenuje Čilipi, poprvé po nočním letu jsem při čekání na to, až se ráno otevřou dubrovnické hrady, spatřil moře, poprvé jsem část prázdnin trávil v cizí zemi.

Dubrovník nám učaroval.

Bydleli jsme ve starém městě v ulici Od Puča u stříbrníka Nikoly Kuźnina. Naše soba byla zařízena velmi chudě, tři kovové vojenské postele s drátěnkou a slabou matrací, přenosné umyvadlo a kohoutek se studenou vodou. Stříbrníkův příjem byl malý, přestože jeho filigránové prsteny byly nádherné a jejich cena nám nedostupná. Jugoslávský dinár byl krátce před revalvací, jež vstoupila v účinnost 1. ledna 1966, ceny se tak počítaly v tisících a desetitisících.

Dubrovnické hradby a středověký charakter města ve mně prohloubily zájem o historii, pohled z věže Minčeta mi navždy zůstal v oku, po večerech jsme však prošli snad i všechny další dostupné památky, ulice a uličky. Při výletu cestou do Kotoru mi tatínek na lodi Takovo, netuše, že cestou zpět budou vysoké vlny a že dostanu mořskou nemoc, vyprávěl o tom, jak za první světové války byl při výjezdu z Boky Kotorské potopen rakousko-uherský křižník Svatý Štěpán.

Jugoslávie roku 1965 byla evidentně chudší než Československo, turistů zde bylo málo, z kontaktů s místními obyvateli tehdy vyzařovala atmosféra slovanské vzájemnosti. Poté co tatínek od profesora Turečka dostal pohled s textem "Mare Adriaticum utuntur Turečkovi", odeslal hrdě pohled s textem "Mare Adriaticum utuntur etiam Balíkovi", což mi později pomohlo k pochopení toho, že latinské sloveso uti čili užívat vyjadřuje pasivními tvary aktivní děj a že etiam čili také má v latinské větné skladbě svoje pevné místo. Při loučení s mořem jsme si pak novým rodinným sloganem slíbili: "Bez Jadranu ani ránu."

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?