Od nepaměti přemýšlíme o objektivním právu jako o struktuře pravidel a morálky, která reguluje chování jedinců ve společnosti. Právo je obecně považováno za synonymum řádu, je to jistota, na kterou se můžeme spolehnout. V minulosti však tento způsob vnímání nebyl automatický a vnímání práva prošlo v průběhu historie mnohými změnami. V jakém smyslu lze tedy o současném právu hovořit jako o systému? Tuto otázku si pokládá a dále rozebírá Pavel Ondřejek ve svém díle Koncepce práva jako systému.

Ondřejek je významnou osobností na poli české právněteoretické disciplíny a je autorem mnoha publikací zaměřených na tuto problematiku. K zodpovězení ústřední otázky je podle něho potřeba v prvé řadě identifikovat různé koncepce systematiky práva, které byly v minulosti používány. V prvních kapitolách díla se tak autor zaměřuje například na právně pozitivistický přístup Friedricha Carla von Savignyho, pojednávající o svrchovanosti klasické římské jurisprudence, či teorii dynamického systému právních norem Hanse Kelsena. Dynamičnost právní normy podle Kelsena představuje bezprostřední důvod platnosti další právní normy, přičemž tuto vazbu lze metaforicky přiblížit jako vztah nadřízenosti a podřízenosti. Právní norma regulující vznik jiné právní normy je vyšší a norma vytvořená v souladu s výše uvedenou normou je nižší. Toto pojetí ostatně převládá dodnes v tzv. pyramidě právních norem.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?