Výhodné podmínky podpory z roku 2005 v kombinaci s následným prudkým zlevněním fo­tovoltaických panelů zapříčinily pro stát finančně neudržitelný solární boom. Během let 2007 až 2009 v České republice narostl počet elektráren využívajících obnovitelné zdroje z pár desítek na více než dva tisíce. Na následné legislativní změny schématu podpory ze strany příslušných evropských zemí pak reagovali někteří investoři žalobami dle mezinárodního investičního práva. V těchto sporech bylo Česko dosud, až na jednu výjimku, úspěšné. Některé jiné země, například Španělsko, však již takové štěstí neměly.

Platforma pro nespokojené investory

Pramenem mezinárodního investičního práva jsou zejména dvoustranné a mnohostranné dohody o ochraně a podpoře investic, které mezi sebou uzavírají jednotlivé státy. Účelem těchto dohod je mimo jiné zmírňovat rizika dlouhodobých investičních projektů − státy se v nich zavazují poskytovat investorům pocházejícím ze země smluvního partnera nejrůznější záruky od ochrany před vyvlastněním až po nediskriminační zacházení. Jedním z těchto prostředků ochrany je i standard spravedlivého a rovnoprávného zacházení. Tribunály svou rozhodovací činností dovodily, že tento standard v sobě zahrnuje mimo jiné ochranu "legitimních očekávání" investorů, požadavek transparentnosti postupů uplatňovaných vůči nim ze strany hostitelského státu a záruku jisté úrovně stability investorského prostředí a podmínek.

Dohody většinou umožňují zahraničním investorům ze signatářských států v případě tvrzeného porušení těchto záruk stát přímo žalovat, obvykle před mezinárodním rozhodčím tribunálem. V současnosti došlo ke sjednání více než 3000 těchto mezinárodních dohod, přičemž Česká republika je signatářem více než 70 z nich. V případě solárních arbitráží má zásadní význam zejména mnohostranná Dohoda k energetické chartě.

Roznětkou vedoucí k žalobám zahraničních solárních investorů proti České republice byly změny v tehdejším zákoně o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.1 💬 Podle původního režimu zavedeného v roce 2005 byla přislíbena patnáctiletá doba návratnosti investic s ročním výnosem sedm procent za podmínky splnění určitých technických a ekonomických parametrů. Výkupní ceny elektřiny stanovené pro následující kalendářní rok dále nesměly být nižší než 95 procent hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení cen rozhodovalo. Novelou zákona o daních z příjmů zároveň došlo k pětiletému osvobození od daně z příjmů z provozu těchto elektráren.

Ve snaze usměrnit solární boom legislativními opatřeními byla sice zachována garantovaná patnáctiletá návratnost investic, avšak postupně došlo k omezení aplikace původního pětiprocentního limitu pro meziroční snížení výkupních cen pouze na určité zdroje. Rovněž bylo zrušeno daňové osvobození a především byly nově zavedeny povinné odvody z elektřiny ze slunečního záření − někdy označované za "solární daň" − ve výši 26 procent z výkupní ceny (následně byla snížena na 10 procent). Výše uvedené změny někteří investoři považovali za porušení mezinárodních závazků státu a jeho povinnosti chránit jejich legitimní očekávání.

Úspěšné Česko

Pro zdejšího daňového poplatníka je zajisté dobrou zprávou, že spory zahájené proti České republice v souvislosti s výše uvedenými opatřeními se jí zatím většinou daří vyhrávat, když z dosavadních sedmi prohrála pouze jediný.2 💬 Je však třeba zmínit, že tribunály odmítly drtivou většinu jejich jurisdikčních námitek. Především argument, že solární odvody je třeba považovat za takzvaná "daňová opatření", která jsou výslovně vyňata z rozsahu působnosti Dohody k energetické chartě. Investorům se však až na výjimky nepodařilo prokázat porušení žádné z hmotněprávních garancí obsažených v příslušných předpisech mezinárodního práva.

infografika: Infografika: Solární arbitráže 10 let poté

Například ve sporu JSW Solar vs. Česká republika tribunál uzavřel, že legislativními změnami nedošlo ke zrušení základní garance patnáctileté návratnosti investice s ročním výnosem alespoň sedm procent, přičemž návratnost neohrozilo ani zavedení solárních odvodů. Zároveň tribunál neshledal, že by se stát zavázal k placení minimálních výkupních cen. Jediným požadavkem zde bylo, aby výše těchto cen vždy zajistila onu slíbenou návratnost investic a roční výnos. Tribunál rovněž konstatoval, že investor nemůže mít legitimní očekávání, že stát v budoucnu nezmění podmínky pro daňová osvobození ani že tato osvobození zcela nezruší, pokud se výslovně nezavázal k tomu, že tak neučiní. Podle názoru tribunálu byla navíc veškerá tato opatření přijata s ohledem na legitimní cíl nastolení rovnováhy v sektoru obnovitelných zdrojů a zamezení přílišných dopadů na spotřebitele.3 💬

Ve věci Antaris vs. Česká republika tribunál zase konstatoval nedostatek dobré víry na straně žalobců. Ti totiž provedli masivní investice do solárního sektoru teprve těsně před zavedením výše zmíněných restriktivních opatření, a tedy dle názoru tribunálu určitě s vědomím, že se jedná o společensky značně diskutovanou problematiku a že investice do obnovitelných zdrojů jsou dynamickým odvětvím, které podléhá častým změnám.4 💬 V důsledku toho podle tribunálu jednali investoři oportunisticky. Účelem standardů ochrany investic není podpora těch, kteří se snaží využít garancí v předpisech s vědomím, že tyto předpisy jsou nestabilní a zřejmě dojde k jejich změnám. Slovy tribunálu, žalobci měli za této situace pouze "spekulativní naději", a nikoli "mezinárodně chráněné očekávání."5 💬

Poslední případ, první prohra

Jedinou prohrou státu je tak v současnosti výsledek sporu Natland vs. Česká republika,6 💬 zahájeného čtveřicí investorů z Nizozemska, Kypru a Lucemburska. Jedná se o poslední rozhodnutou solární arbitráž proti České republice. Tribunál zde posuzoval identická opatření jako tribunály v předchozích šesti případech čili s vědomím, že předchozí tribunály deklarovaly jejich soulad s mezinárodněprávními závazky státu. Přesto však rozhodl, že stát svými opatřeními porušil ustanovení o povinnosti poskytovat spravedlivé a rovnoprávné zacházení dle Dohody k energetické chartě a příslušných dvoustranných dohod o ochraně a podpoře investic.

Tribunál podle dostupných zdrojů došel k závěru, že znění zákona garantovalo investorům minimální výši výkupních cen. Ve své analýze přihlédl k tomu, že příslušné ustanovení mluvilo o konkrétních kvantitativních podmínkách, na které bude investor spoléhat, spíše než na vágní ustanovení o přiměřeném výnosu.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?