Počátkem května jsme vzpomněli (či vzhledem k pandemickým okolnostem spíše nevzpomněli) 70. výročí Schumanovy deklarace. Té, která vedla k založení Evropského společenství uhlí a oceli, předstupně dnešní Evropské unie. Plán francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana byl svým způsobem východiskem z krachu myšlenky Winstona Churchilla vytvořit jakési Spojené státy evropské. Neochota mnoha zemí v čele s Velkou Británií politicky se integrovat s jinými založila myšlenku sektorového funkcionalismu, ekonomické integrace založené společnými pravidly Francie a západního Německa v klíčových komoditách.

Úspěch společenství vedl k rozšíření integrace do většiny ekonomických aktivit, ale i k nárůstu těch, kdo se jí účastnili, na šest zemí. Volný pohyb zboží, pracovníků, služeb a kapitálu přilákal další státy. Evropské právo bylo dlouho považováno za právo ekonomické, ovšem prohlubování evropské integrace mu přineslo širší záběr, například v oblasti lidských práv, justiční spolupráce či práva rodinného nebo dědického. Nejsem si jist, zda vždy ku prospěchu věci. Odbourávání bariér mezi členskými státy je vyvažováno přibývajícími pravidly v podobě směrnic a nařízení. Ne všechna jsou členskými státy a jejich obyvatelstvem přijímána s nadšením. Sociální inženýrství třeba sjednocováním žárovek nebo papírováním při ochraně osobních dat je obecně považováno za obtěžující. Evropská unie se nerozšiřuje, ale zužuje. Poprvé v historii ji jeden členský stát opustil.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?