S postupným koncem mimořádných opatření přichází čas na jejich postupné zhodnocení. Především se potvrdil známý poznatek každého, kdo se zabývá teorií mimořádných právních stavů, že nouzová opatření se legitimizují sama. Je třeba konat, a tedy řešení se v zájmu eliminace hrozeb najde, zdůvodní se a společnost opatření přijme. Proto je v teorii tolik kladen důraz na vhodnost předběžné úpravy, lze-li hrozby odhadnout, a nejenom na cvičení, ale také na dodržování postupů a poznatků z cvičení v době krize. Jak víme, toto se v našem případě nestalo a postupy byly vysoce nestandardní. Jiní než já by měli zhodnotit, zda bylo postupováno podle pandemického plánu. Ukázalo se také, že co bylo ještě tři dny před zahájením restrikcí považováno za nepředstavitelné, najednou šlo. To je také pochopitelné, nicméně by bylo užitečné, kdyby alespoň část akčnosti a věcnosti nám zůstala zachována i po odeznění této krize.

Určité rozpaky ve mně vyvolala činnost orgánů majících za úkol ochranu práv a svobod každého z nás. Ústavní soud se podle mého názoru až příliš kategoricky stáhl z možnosti kontrolovat vládní opatření. Velmi mě překvapilo, když ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka žádající přezkum uzávěry velké části ekonomiky i bez vyčerpání všech opravných prostředků "neprokázala, že její stížnost přesahuje její individuální zájem". Nevím, kdy jindy by se mělo jednat o záležitost celospolečenského charakteru.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?