Blížící se období obhajob kvalifikačních prací a státních závěrečných zkoušek vyvolalo řadu otázek a nervozitu, jak to vše zvládnout, nejlépe v rámci původního harmonogramu školního roku. Umožnit studentům posledního ročníku ukončit studia co nejdříve nebo posunout obhajoby a státnice na nejzazší možný termín? To je otázka, která se teď řeší na každé vysoké škole.

Maminka jedné z našich studentek, lékařka z nemocničního oddělení, kde se léčí pacienti s koronavirem, mi napsala, že by "si moc přála, aby to všichni teď spíš 'hráli na jistotu', než spěchali ke starým pořádkům", a dodala: "sama si neumím představit, jak bych ke svým státnicím před třiceti lety v podobné situaci šla".

S dlouhodobě omezenou možností studia za mimořádných okolností se naši − v té době pouze mužští − předkové již setkali, a to za první světové války v letech 1914 až 1918. Může být tato pozapomenutá historická zkušenost inspirující pro dobu dnešní?

Časopis Právník přinesl v lednu 1915 zprávu "Výsledky státních zkoušek historicko-právních na české univerzitě v Praze r. 1914". V tomto kalendářním roce podle ní konalo zkoušky 345 kandidátů. Pro zimní semestr 1914 až 1915 "započteny jsou také státní zkoušky historickoprávní, které konaly se za válečného stavu mimořádně po různu v srpnu, v září a v prosinci 1914". Již tady bylo konstatováno, že oproti roku 1913 "v celoročním počtu zkoušek jeví se r. 1914 schodek 40, což se vysvětluje nastalými kromobyčejnými poměry".

"Význačným zjevem jest značný pokles úhrnného počtu kandidátů zkoušených v tomto roce. Kleslť počet ten oproti roku předchozímu o 135, oproti roku 1913 dokonce o 175," uvádí Právník o rok později, kdy státní zkoušku historicko-právní konalo 210 kandidátů. V roce 1916 bylo kandidátů již jen 143. Podobný trend lze sledovat i u státních zkoušek judiciálních, které v roce 1913 konalo 452, o rok později 363, a v roce 1917 164 kandidátů. Státní zkoušky státovědecké v roce 1913 skládalo 450, v roce 1914 424 a roku 1916 173 kandidátů.

V roce 1916, když už bylo jasné, že konec války je v nedohlednu, přinesl Právník zprávu, že "dlouhé trvání války a veliký počet ke službě vojenské povolaných studujících práv činí stále nutnější úpravu studia práv těchto studujících. Jde přirozeně především o to, jak těmto studujícím skončení jich studia, z něhož byli na tak dlouho vytrženi, ulehčiti. Rakouské ministerstvo kultu a vyučování ve svém výnosu z 18. února 1916 vychází této potřebě potud vstříc, že ustanovuje, aby byly právníkům vojínům do jich zákonné doby studijní započteny celkem dva semestry, takže jich doba studijní se zkrátí celkem o rok." Tento zápočet se však netýkal studentů, kterým zbývalo již pouhé složení státních zkoušek.

Během války byly proto vypisovány mimořádné termíny státních zkoušek, čehož například v roce 1915 v případě zkoušky historickoprávní využilo 41 studentů. Diskutována byla otázka, jaké požadavky na kandidáty klást: "A právě ovšem otázka zkoušek právníků-vojínů patří k nejchoulostivějším. Na jedné straně dlužno míti na paměti význam zkoušek, jenž nedovoluje, aby s požadavků při zkouškách kladených − dnes už, a to ještě před válkou, tak jako tak velmi mírných − bylo ještě dále slevováno, na druhé straně zase je to vrozený ohled na kandidáta, jemuž i nejpřísnější zkušební komisař se za dnešních poměrů uzavříti nemůže. Lze v tomto směru věru bez nadsázky říci, že neúspěch zkoušky právníka-vojáka více snad bolí komisi samu než mnohdy kandidáta. A tak zkušební komise jsou namnoze ve velmi trapné kollisi: nemohou prohlásiti způsobilým kandidáta požadavkům nevyhovujícího a tím úroveň zkoušek proti svým povinnostem dále snižovati a osoby nezpůsobilé do života pouštěti, kde činnost jejich jen škod natropiti může, ale s druhé strany dobře oceňují těžkou situaci a státu přinesené oběti kandidátovy, o nichž namnoze již zevnějšek jeho výmluvně svědectví podává. Východisko z těchto nesnází poskytla by jen úprava taková, jež by sice pro kandidáta-vojína znamenala opravdovou úlevu ve zkouškách, aniž by však zároveň nutila zkušební komisi snižovati minimum požadavků pří zkoušce kladených."

Podle statistických údajů se ukazuje, že zkušební komisaři byli vskutku benevolentní, v roce 1917 tak u státní zkoušky judiciální ze 164 kandidátů neuspělo pouze 5, u státní zkoušky státovědecké ze 185 kandidátů jich neuspělo 9.

V časopise Juristische Blätter byl publikován návrh profesora Armina Ehrenzweiga, podle něhož "co do státních zkoušek judiciálních a politických bylo by se, pokud jde o právníky-vojíny, vrátiti ku dřívější zásadě, že rigorosum nahrazuje státní zkoušky, takže by měl kandidát možnost volby mezi rigorosem neb státní zkouškou. Rigorosum nahrazovalo by státní zkoušku, ne však naopak. Úleva byla by tedy jen v tom, že ten, kdo chce býti doktorem práv a zároveň nabýti způsobilosti ke vstupu do služby státní, nemusil by se podrobiti jak státní zkoušce, tak i rigorosu." Uvažovalo se dokonce o tom, že by studenti nemuseli skládat státní zkoušku historickoprávní, ti, kdo ji již složili, by nemuseli konat historickoprávní rigorosum.

V roce 1918 dokonce "značné zkrácení studia právnického pro důstojníky ve válce poškozené navrhl v Říšské radě lvovský profesor práv Dr. Dnistranski. Podstata návrhu spočívá v tom, aby takovým důstojníkům odpuštěno bylo veškeré studium právněhistorické, tedy nynější čtyři první semestry studia práv. S tím souvisí, že současně navrženo, aby takovým studujícím čili poškozeným důstojníkům prominuta byla též znalost latiny tak, že by mohli nastoupiti právnické studium i bez výkazu o zkoušce maturitní."

Ve školním roce 1917 až 1918 byla pro právníky-vojíny zavedena obdoba dnešní blokové výuky. "Je věru úkazem potěšitelným, s jakým zájmem a s jakou vytrvalostí kursy tyto byly navštěvovány a jak poctivě hleděli naši studující-vojíni té krátké doby, která jim byla ke studiu poskytnuta, využiti. To platí nejenom o studujících vyšších ročníků, nýbrž i o studujících teprve studia právnická počavších. Těch bylo ovšem v kursech nejvíce (kolem 200, kdežto v ostatních kursech se pohyboval počet studujících mezi 15−30). Nejen už pro tento velký počet, nýbrž hlavně proto, že šlo o začátečníky, bylo spojeno konání těchto kursů s velkými obtížemi," uvádí se ve zprávě Zájem o studium práva.

Studenti po skončení těchto kurzů poslali děkanovi dne 3. července 1918 děkovný dopis, v němž uvedli, že vyučující "zaneprázdnění prací, nalezli přece dosti času, přiblížiti nám obsáhlou látku a jedině jejich povzbuzujícímu slovu, plastickému výkladu a synthetické methodě děkujeme, že synové všech krajů Koruny české, příslušníci všech druhů zbraní, přišedše takřka jen na skok ze všech končin střední Evropy, sjednotili jsme se k společnému studiu a nalezli v něm svoje pravé určení, posílení a vzpruhu ducha i pevnou víru v budoucnost. Přednášky jmenovaných pánů budou vždy patřiti k nejkrásnějším vzpomínkám, jež si odnášíme sebou do pole a je naším nejupřímnějším přáním, prokázati svoji vděčnost nejen slovy, ale i skutky, dokázati, že právo, jež nám bylo jejich výkladem tak markantně postaveno před oči, není nám jen mrtvým pojmem, ale že se dovedeme o ně všemi silami zasaditi."

V čem můžeme naše předky napodobit? Jednoduše v tom, jak dokázali členové právnické akademické obce reagovat na mimořádnou situaci, jak učitelé vyšli studentům vstříc a s pochopením se snažili "skončení jich studia, z něhož byli na tak dlouho vytrženi, ulehčiti" a jak studenti v právnickém studiu "nalezli svoje pravé určení". To, co se podařilo předkům, je splnitelné i dnes.

Autoři: Stanislav Balík