Můj první šéf na odboru legislativy mi řekl, ať si nemyslím, že po pěti letech budu dobrý legislativec, ani deset let mnohdy nestačí. A měl velkou pravdu, říká ředitel legislativního odboru Senátu Milan Eberle, který se v této oblasti pohybuje více než dvacet let. "Legislativec musí být odolný a být připraven na to, že výsledky jeho mnohatýdenní práce zůstanou nevyužity a že upadnou v zapomnění," dodává Eberle. Odměnou mu tak je především samotný proces a vpravení se do materie, nikoliv efekt v podobě předpisu, který následně vyjde ve Sbírce zákonů.

Jak se legislativa od roku 1998, kdy jste se jí začal věnovat, proměnila?

Legislativa jako disciplína je pořád stejná, pořád hezká. Akorát mám pocit, že nabrala trochu jinou dynamiku, jednak po legislativně technické stránce, jednak po obsahové. Což jistě souvisí s generační obměnou, ale bezesporu nejvíce s požadavky doby. Zdá se mi, že věci, které by dříve nebyly možné, už jen proto, že by je tehdejší legislativní bardi nedopustili nebo by nebyly ani proveditelné, se dnes stávají standardem a nikoho již nevzrušují. Značnou roli hraje i členství v Evropské unii spolu s technickými nároky automatizovaných systémů právních informací. V dnešní době více než dříve platí, že účel světí prostředky, nicméně je otázkou, zdali je to dobře, nebo ne.

Jakými nešvary trpí současná tuzemská legislativa?

Nešvarů je dost. Nejpalčivější podle mě je legislativní spěch, kdy od nápadu k realizaci uplyne pár dní. A teď nemám na mysli krizovou situaci, v jaké se nacházíme nyní, tam je spěch namístě. Obecně není dobře, když se přeskakují určité fáze a postupy jsou nestandardní, jako že se vládní návrhy podávají přes poslance a důvodová zpráva je často jen formální záležitost. Legislativní spěch pak generuje velice mnoho chyb. Druhá věc, aniž bych chtěl zabíhat do politické roviny, je legislativní populismus, nebo mírněji řečeno legislativní optimismus či naivita, založená na skutečnosti, že jestliže se vytvoří dostatečné téma a společenská poptávka, tak je třeba ho hned legislativně uchopit a tesat do kamene. Ne každý společenský vztah je nutné upravovat právem, někdy se společenské vztahy lépe upraví samy. Jako příklad mě napadají lyžařské helmy. 90 procent lidí už dnes lyžuje s helmou, protože si uvědomili, že je to pro ně dobré, a nebylo potřeba nic nařizovat.

Co přesně myslíte pojmem legislativní naivita? Naivita z hlediska toho, jak ten zákon bude pak v praxi fungovat?

Přesně tak, představa, že prostě když něco nějak upravím, tak to bude fungovat.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?