Systém civilního výkonu rozhodnutí prošel poslední zásadní reformou před necelými 20 lety, kdy byl přijat exekuční řád. Tato reforma měla jednoznačně dobrý cíl. Přenést břemeno vymáhací agendy ze soudů, které se s ní v 90. letech minulého století spíše neúspěšně potýkaly, na soudní exekutory jako příslušníky svobodného povolání. Ti měli být věřitelům nápomocni při uplatňování jejich nároků. Jde o model, který je v Evropě, ale i ve světě široce rozšířený a má několikasetletou tradici.

Cesta zákonodárci zvolená k dosažení cíle nebyla ideální. Namísto toho, aby byl přijat exekuční řád, který by budoval nový exekuční proces na solidních, pevných základech, bylo zvoleno řešení spočívající v pouhém odkazu na procesní normy obsažené v záplatovaném občanském soudním řádu, jehož část šestá byla a je zejména z důvodů ideologických v bídné kondici.

Exekuční řád se všemi svými neduhy se stal následně hybnou silou celého systému civilního výkonu práva. Postupně se začalo ukazovat, že výstavba moderního systému vymáhání, založeného na dravosti, motivaci a inovacích, na starých základech, které stavěly spíše na konzervativnosti, nebude jednoduchá. Zavedení profese soudních exekutorů s sebou přineslo jednoznačně zvýšení vymahatelnosti.

Soudní exekutoři významně ulevili resortu spravedlnosti i věřitelům, za což by jim mělo náležet uznání. Toho se bohužel v dohledné době nedočkají, neboť se stali otloukánkem, na kterého je svalována vina za vše špatné, co se týká systému vymáhání práva.

Neregulovaná soutěž

V době postfaktické se již bohužel téměř nikdo nezajímá o to, co je skutečně příčinou jevů, jež jsou obecně vnímané ve spojitosti s exekucemi jako negativní. Jejich existence je neprávem připisována soudním exekutorům, kteří za ně − pomineme-li zjevné excesy jednotlivců − nemohou a ani je nemohou ovlivnit. Za všechny můžeme zmínit například neschopnost státu vypořádat se s nedostatečně regulovaným rozhodčím řízením.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?