Snad každé ustanovení psaného práva nachází svůj smysl a význam, je-li aplikováno v praxi a nějakým způsobem interpretováno. Nejinak tomu bylo v případě článku 50 Smlouvy o Evropské unii pojednávajícím o tom, jak z unie vystoupit. Když jsme do účinnosti Lisabonské smlouvy zkoušeli studenty, zda z ní jde odejít, očekávali jsme odpověď, že přece každou mezinárodní smlouvu lze vypovědět, a tudíž lze použít všeobecné principy mezinárodního práva smluvního. Lze také vystoupit z každé mezinárodní organizace, přičemž už ovšem vystupující musí splnit nějaké závazky.

Evropská unie není ledajakým subjektem mezinárodního práva. Pyšní se svojí supranacionalitou a suverenitou tak, že málem připomíná skutečný stát, až nadstát. V červnu 2016 britští voliči překvapili sebevědomé úředníky v Bruselu svým rozhodnutím. Brusel nad brexitem netajil svou nelibost. "Ti, kdo plánují vystoupení z EU, by se měli smažit v pekle," řekl předseda Evropské rady Donald Tusk. A skutečně se smažili. Nikoliv v plamenech pekelných, ale u jednacích stolů se sedmadvacítkou a Evropskou komisí. Přesto to nebyla unie, kdo celý proces zdržoval. K aktivaci článku 50 došlo až v březnu 2017, protože si britský parlament vymínil, že ho vláda musí požádat o souhlas s brexitem. Ještěže smlouva žádnou lhůtu mezi rozhodnutím odejít a jeho notifikací nestanoví. Stanoví až dvouletou lhůtu od aktivace do vystoupení. Pak britská opozice ve Westminsteru zkomplikovala přijímání rozvodové dohody natolik, že dvouletá lhůta pro odcházení musela být dvakrát prodloužena. S takovou možností článek 50 počítá s tím, že tu musí být jednomyslný souhlas Evropské rady. Že byl u druhého prodloužení v říjnu 2019 získán v mnoha případech telefonicky, to asi tvůrci smlouvy nepředvídali.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?