Rozpočtový výbor sněmovny v lednu projednal v rámci druhého čtení návrh zákona1 💬, kterým se do českého právního řádu implementuje směrnice zkráceně nazývaná DAC 6.2 💬 Tato směrnice zavádí povinnou automatickou výměnu informací v oblasti daní3 💬, se kterou souvisí nová povinnost oznamovat takzvaná přeshraničních uspořádání. Tato povinnost má prioritně dopadat na poradce a jiné poskytovatele služeb.

První "reportovací" termín nastane 31. srpna 2020. Nejpozději do tohoto data bude nutné zpětně oznámit všechna přeshraniční uspořádání naplňující relevantní znaky, jejichž první krok byl učiněn od data účinnosti směrnice DAC 6, tedy od 25. června 2018.

Podle mých zkušeností lze zatím na trhu vnímat rozdílnou míru příprav na tuto povinnost. Některé kanceláře, zejména ty, které jsou součástí velkých nadnárodních skupin, zavedly systematické sledování typových znaků přeshraničních uspořádání, na nichž se podílely, již v souvislosti se schválením směrnice. Také zahájení projednávání ve výborech vyvolalo určitou vlnu aktivity v podobě snahy o identifikaci relevantních přeshraničních uspořádání. Většina však spíše vyčkává na znění českého zákona po skončení legislativního procesu.

Klíčové budou charakteristické znaky

V rámci připomínkového řízení ministerstvo financí po diskusi se zástupci některých profesních komor určité pasáže v návrhu zákona poměrně významně přeformulovalo. To je třeba ocenit zejména s ohledem na zachování profesního postavení advokátů a daňových poradců.

Při projednání v rozpočtovém výboru sněmovny poslanci téměř žádné pozměňovací návrhy nepředložili. Navržena byla pouze změna obecné účinnosti zákona z důvodu zpoždění jeho projednávání. To se ovšem termínu zavedení oznamovací povinnosti nedotkne. Podle aktuální zkušenosti s návrhy daňových zákonů je však možné očekávat aktivitu při projednávání ve druhém čtení, kterou bude potřeba dále sledovat.

Neočekávám však změny v definování charakteristických znaků, při jejichž naplnění je třeba přeshraniční uspořádání oznámit. Důvodem je nejen to, že jsou doslovně převzaty ze směrnice a žádný lepší způsob implementace se podle mého názoru nenabízí. Jsou totiž natolik abstraktní, že si lze v tuto chvíli velmi těžko "od stolu" představit reálné situace, které tyto znaky postihnou či nepostihnou.

Jinými slovy, domnívám se, že výše zmíněná snaha včas identifikovat uspořádání, která mohou podléhat oznamovací povinnosti, rozhodně není předčasná. Navíc by už i na úrovni státu správně měla probíhat metodická činnost, která by povinným osobám v této identifikaci pomohla, obdobně jako probíhá například ve Velké Británii4 💬 − a to tím spíše, že právě obsah charakteristických znaků bude vzhledem k obecné formulaci často velmi nejasný.

Zamýšlená šíře záběru oznamovací povinnosti je značná, a jak jsem uváděla, vzhledem k rozmanitosti přeshraničních uspořádání jsou charakteristické znaky formulovány velmi obecně. Pokud vím, bohužel na úrovni Evropské unie není připravována žádná podrobnější metodika, která by s jejich výkladem pomáhala.5 💬 V rámci České republiky nedávno informovala Finanční správa o zřízení speciální emailové adresy dac6@fs.mfcr.cz, na které bude možné klást dotazy.

Určitým výkladovým vodítkem může být důvodová zpráva zpracovaná předkladatelem zákona. Nicméně je zajímavé, že při porovnání s výše zmíněnými výklady britské daňové správy publikovanými v rámci veřejných konzultací se v některých aspektech závěry poměrně významně liší. I v rámci předběžné diskuse s kolegy, které považuji za respektované odborníky v našem oboru, jsme se při výkladu některých charakteristických znaků názorově velmi rozcházeli.

Článek nemá za cíl suplovat metodickou podporu, ale spíše s ohledem na stávající míru poznání upozornit na blížící se povinnosti včetně indikace, koho by se měly týkat a za jakých okolností. Naznačit by měl také některé otázky, které bude třeba co nejdříve vyřešit.

Koho se tedy oznamovací povinnost týká

Jak jsem uváděla v úvodu, oznamovací povinnost míří primárně na poradenské profese a poskytovatele služeb. Tedy nikoliv na samotné daňové subjekty, kterých se uspořádání týkají. Tyto daňové subjekty zákon označuje jako "uživatele", tedy osoby, kterým je uspořádání poskytnuto, jsou připraveny jej zavést nebo už učinily první krok k jeho zavedení.

Zákon osoby6 💬 spojené s předmětným uspořádáním posuzuje ve dvou krocích. V prvním je třeba určit, zda jsou "zprostředkovateli", přitom zákon rozlišuje zprostředkovatele hlavní a vedlejší. Při splnění dalších podmínek se pak zprostředkovatelé stávají povinnou osobou.

Tou se může stát i uživatel daného uspořádání, ale podle směrnice jde o výjimku z pravidla, která se uplatní pouze za specifických okolností. Na druhou stranu, řada typických zprostředkovatelů v České republice bude povinnosti oznámit zproštěna v důsledku profesní mlčenlivosti. V praxi se tedy může stát, že daňové subjekty, které budou uživateli, budou plnit oznamovací povinnost ohledně svých přeshraničních uspořádání poměrně často.

Hlavními zprostředkovateli jsou ti, kteří dané uspořádání nabízejí na trhu, navrhují či organizují. Typicky jde například o poradce, kteří pro klienta navrhují mezinárodní strukturu v rámci reorganizace skupiny nebo nastavují transakci či určitý finanční nástroj. Vedlejším zprostředkovatelem pak může být v principu jakákoliv osoba, která v souvislosti s přípravou, organizací či zaváděním přeshraničního uspořádání poskytuje podporu, pomoc nebo poradenství.

Důležité je uvést, že zprostředkovatelem nemůže být zaměstnanec, protože při výkonu práce reprezentuje svého zaměstnavatele. Případným zprostředkovatelem, na kterého dopadnou zákonné povinnosti, bude tedy zaměstnavatel. Pro úplnost připomínám, že pokud není práce pro zaměstnavatele vykonávaná na základě pracovněprávního vztahu, ale například spolupracující osobou samostatně výdělečně činnou, tato osoba se pochopitelně zprostředkovatelem stát může.

Vedlejším zprostředkovatelem může být například banka, která pro realizaci transakce zřídí bankovní účet. Nebo účetní, která poskytne účetní závěrky zúčastněných firem za předchozí období. Také daňový poradce může být v pozici vedlejšího zprostředkovatele, když bude požádán jen o dílčí radu nebo o zodpovězení specifické, úzce vymezené otázky. Aby se takové osoby staly vedlejším zprostředkovatelem, a tedy potenciálně povinnou osobou, musí být naplněna podmínka, že "vzhledem k příslušným skutečnostem a okolnostem a na základě dostupných informací a odborných znalostí a porozumění, jež jsou nezbytné k poskytování těchto služeb, vědí nebo by měly vědět", že poskytují pomoc či poradenství s uspořádáním, které by mělo být předmětem oznámení.

Je logické, že na rozdíl od hlavního zprostředkovatele vedlejší zprostředkovatel vůbec nemusí znát kontext či důvod, proč byl o poskytnutí konkrétní služby požádán. Podle okolností tedy nemusí být schopen takovou souvislost dovodit. Mimochodem, podle britské finanční správy není očekávána žádná zvýšená míra zkoumání ze strany těchto osob, zda neposkytují službu v kontextu nějakého uspořádání, které by mělo být oznamováno. Stejně tak pracovní skupina EU pro přímé zdanění uvádí, že zprostředkovatel nemusí aktivně vyhledávat potenciálně oznamované informace.

Podle směrnice DAC 6 má jakákoliv osoba právo doložit, že nevěděla, že se účastnila přeshraničního uspořádání, které podléhá oznamovací povinnosti. Ve směrnici je tato možnost formulována obecně, ale z logiky věci se těžko může týkat hlavních zprostředkovatelů, kteří dané uspořádání navrhují, nabízejí či organizují. Tomu odpovídá formulace ve výše zmíněném dokumentu britské finanční správy, kde je možnost "vyvinit se" přiznávána jen vedlejším zprostředkovatelům.

Český návrh zákona toto pravidlo naopak výslovně neobsahuje, což ovšem neznamená, že by taková možnost neexistovala. Jde o standardní postup v rámci dokazování.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?