Obchodní podmínky byly v rámci rekodifikace občanského zákoníku jedním z velmi diskutovaných témat. Čekalo se, jestli nová pravidla vyjasní jejich vymezení, způsob začlenění do smlouvy a také zda upraví možnost jejich jednostranné změny.

Nový občanský zákoník ovšem tato očekávání příliš nenaplnil. Pojmové vymezení a úpravu včlenění obchodních podmínek do smluv zákonodárce "opsal" z obchodního zákoníku. Podle zákona jde o část obsahu smlouvy, na který smlouva odkazuje. Tedy jde o smluvní ujednání, která nejsou obsažena přímo ve smlouvě. Zákonná definice obchodních podmínek neřeší, zda se jedná o ujednání, které připravila jedna strana a používá je opakovaně pro více svých smluv, nebo jestli jsou obchodní podmínky jakýkoliv dokument mimo vlastní text smlouvy, který obsahuje smluvní ujednání a který smluvní strany připravily i jen pro jeden konkrétní případ. Podle zákonné definice tedy není příliš jasný rozdíl mezi obchodními podmínkami a "obyčejnou" přílohou smlouvy.

Pro správné začlenění obchodních podmínek stále platí, že smlouva na ně musí odkazovat a musí k ní být přiloženy nebo musí být stranám známé. Jestli stačí vystavit podmínky v prodejně nebo odkázat na účtence na podmínky umístěné na webu či jak správně přiložit obchodní podmínky ke smlouvě uzavírané on line, zákon neřeší. Skupinu tradičních otazníků okolo obchodních podmínek navíc nový občanský zákoník obohatil o další témata. Zákon doplnil ochranu proti překvapivým ujednáním obchodních podmínek, úpravu konfliktu různých obchodních podmínek obou smluvních stran i pravidla pro "smlouvy, o nichž se nejednalo", tedy pro adhezní smlouvy.

Jak se k těmto tématům po přijetí nového občanského zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud?

Vztah podnikatel−spotřebitel

Nejvyšší soud se ve svých rozsudcích v nedávné době zabýval například povoleným obsahem obchodních podmínek ve smlouvě mezi podnikatelem a spotřebitelem. Otázku "povoleného obsahu" řešil v roce 2014 nejdříve Ústavní soud. Ten rozhodoval, zda je možné sjednat se spotřebitelem v rámci obchodních podmínek smluvní pokutu. Soudci Ústavního soudu takovou možnost zamítli a překvapivě se pustili i do úvahy o tom, co do obchodních podmínek patří a nepatří.

Konstatovali, že "spotřebitelské" obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich "v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou". Naopak tyto obchodní podmínky mají podle soudu sloužit "především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru".1 💬

Takové paušalizující tvrzení vyvolalo kritiku právních teoretiků. V roce 2017 převzal názor Ústavního soudu v zásadě beze změny i Nejvyšší soud. Ten opět judikoval neplatnost smluvní pokuty sjednané v rámci "spotřebitelských" obchodních podmínek a odkázal i na úvahy Ústavního soudu o tom, co takové obchodní podmínky mají a nemají obsahovat.2 💬

V jiném rozsudku z května loňského roku pak Nejvyšší soud rozhodoval o možnosti sjednat v obchodních podmínkách mezi telekomunikační společností a zákazníkem-spotřebitelem "pokutu" za předčasné ukončení smlouvy v případě paušálů na dobu určitou.

Telekomunikační společnosti dříve předčasné ukončení nepovolovaly nebo požadovaly doplacení paušálu až do skončení sjednané doby. Zákon o elektronických komunikacích omezil výši pokuty a stanovil požadavek výši pokuty výslovně upravit ve smlouvě. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí3 💬 opět ocitoval nález Ústavního soudu, zároveň ale uzavřel, že poplatek za předčasné ukončení není smluvní pokutou − předčasné ukončení není porušením smlouvy, ale výkonem práva−, a tudíž se na něj nález Ústavního soudu nevztahuje. Odůvodnění rozsudku opět odkazuje na úvahy Ústavního soudu.

"povoleného obsahu" obchodních podmínek však Nejvyšší soud zdůrazňuje slovo "především". Tím podle našeho názoru opět otevřel cestu pro argumentaci, že "spotřebitelské" obchodní podmínky nemusí nutně obsahovat jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru a že ne každé ujednání v obchodních podmínkách v neprospěch spotřebitele je automaticky zakázáno.

Změny obchodních podmínek

V praxi se často řeší, jak zjednodušit změnu obchodních podmínek. Diskutují se obvykle dvě cesty. První je přijetí návrhu změny obchodních podmínek ne­reakcí (mlčením) druhé strany. Ten, kdo chce změnit obchodní podmínky, zašle návrh druhé straně. Ta má možnost se vyjádřit a v určené lhůtě nové podmínky přijmout, nebo odmítnout. Pokud na návrh nereaguje, po uplynutí sjednané lhůty dojde k přijetí změny. Mlčení v takovém případě znamená souhlas. Tento postup samozřejmě může fungovat, jen pokud je mezi stranami předem sjednán. Naopak pokud by takový způsob přijetí změny vložil navrhovatel až do návrhu, k přijetí změny mlčením by dojít nemohlo (druhá strana nesouhlasila s tím, že její mlčení může vyvolat právní účinky).

Druhým diskutovaným způsobem je takzvaná ultimativní změna. Jedna strana navrhuje změnu obchodních podmínek, druhá má možnost ji přijmout, nebo smlouvu ukončit. Ten, kdo změnu navrhuje, je chráněn před tím, aby musel pokračovat ve smlouvě za podmínek, které pro něj už nejsou výhodné či přijatelné. Jde tedy o podobné ustanovení jako právo ukončit smlouvu bez uvedení důvodu.

Výsledkem návrhu ultimativní změny však může být nejen ukončení smlouvy, ale i její pokračování za podmínek, které jsou přijatelné pro obě strany. Strany smlouvy si musí možnost a způsob ultimativní změny opět sjednat předem. Navrhnout ultimátum až současně se změnou obchodních podmínek by nefungovalo.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?