Stěhování do zahraničí není v moderní společnosti ničím neobvyklým. Lidé mění svá bydliště z pracovních i osobních důvodů, během pobytu za hranicemi potkávají životní partnery nebo je naopak ztrácejí. Při uzavírání manželství stojí právo většinou v pozadí jako pouhá formalita, které musí být učiněno zadost. Avšak ve chvílích méně šťastných, kdy se manželé rozcházejí, vzájemně bojují o vše společné, ať už jde o majetek či děti, tomu bývá právě naopak. Nejčtenější knihou se stává občanský zákoník, advokát je nejbližším spojencem a soudní síň pravidelně navštěvovanou arénou. Žijí-li manželé v cizině nebo jsou občany různých států, přibude na nočním stolku i občanský zákoník příslušné země, možná bude nezbytné vyhledat pomoc zahraničního advokáta a v soudní síni mít po boku tlumočníka.

Rozvod manželství "s cizím prvkem" má svá specifika. V první řadě je zapotřebí vyřešit otázku, kde a podle jakého práva se rozvést. Ke slovu se tak dostává mezinárodní právo soukromé, tedy právní normy, které pro vztahy s mezinárodním prvkem upravují mimo jiné příslušnost soudů (jurisdikční normy), pravidla pro určení rozhodného práva (kolizní normy) a také podmínky pro uznání cizích rozhodnutí.

Vezmeme-li v úvahu i související otázky, zejména poměry nezletilých dětí, výživné manžela, vypořádání majetku manželů, zavede nás hledání odpovědi na výše položenou otázku do několika unijních nařízení, mezinárodních smluv i do zákona o mezinárodním právu soukromém.1 💬 Nelze přitom vyloučit, že na konci pátrání dospějeme k závěru, že nestačí, aby byly zapojeny soudy jednoho státu, a že nelze ani použít jediné právo.

Určení mezinárodní soudní příslušnosti

Rozhodnou-li se manželé pro rozvod, musí alespoň jeden z nich iniciovat soudní řízení.2 💬 Má-li jejich manželství mezinárodní charakter, zabývá se soud v první řadě otázkou, zda je příslušný o rozvodu rozhodnout. Mezinárodní prvek musí být dostatečně významný.3 💬 Typicky půjde o situace, kdy jsou manželé občany různých států nebo kdy žijí (oba nebo alespoň jeden z nich) mimo území svého domovského státu.

Pro soudy členských států uvnitř EU4 💬 je výchozím právním předpisem pro určení mezinárodní soudní příslušnosti v řízení o rozvodu manželství nařízení Brusel II bis,5 💬 které se použije přímo a přednostně před vnitrostátním právem členských států6 💬 i některými mezinárodními smlouvami.7 💬 Nařízení zajišťuje, že uvnitř EU budou soudy při posouzení mezinárodní příslušnosti vycházet ze stejných kritérií. Článek 3 nařízení Brusel II bis poskytuje poměrně širokou škálu důvodů, které mohou založit mezinárodní příslušnost soudů pro rozvod manželství. Jednotlivé důvody jsou si vzájemně rovnocenné, neexistuje mezi nimi žádné pořadí, respektive hierarchický vztah.

Hlavním určovatelem příslušnosti je obvyklé bydliště8 💬 manželů. Příslušnost ale může být založena i společným státním občanstvím manželů. Zakládají-li tyto důvody v konkrétní situaci příslušnost soudů více členských států, záleží pouze na vůli navrhovatele, kde návrh na rozvod podá. Pokud měli manželé poslední společné obvyklé bydliště v členském státě A, manželka se odstěhovala do členského státu B, oba jsou státními občany státu C a rozvod navrhuje manžel, může si zvolit mezi soudy členských států A, B i C.

Důležitým ustanovením je litispendenční pravidlo v článku 19 odstavci 1 nařízení Brusel II bis, které brání tomu, aby byla o rozvodu téhož manželství souběžně vedena řízení ve více členských státech. Vychází se přitom výlučně z časového hlediska, tedy upřednostňuje se řízení, které bylo zahájeno jako první.9 💬 Toto pravidlo se však uplatní pouze, konkurují-li si řízení uvnitř EU, nelze jej automaticky použít na souběh řízení vůči nečlenskému státu.10 💬 Podá-li například manželka návrh na rozvod u slovenského soudu o tři dny dříve než manžel u soudu českého, má přednost slovenský soud.11 💬 Pokud by manželka podala takto návrh v Kanadě či USA, posoudí český soud souběh řízení podle § 8 odstavce 2 zákona o mezinárodním právu soukromém.12 💬

Článek 3 nařízení Brusel II bis se použije, i když se cizí prvek v řízení vztahuje výlučně k nečlenskému státu. Například v situaci, kdy na území Evropské unie žije pouze jeden z manželů, druhý žije mimo unii a ani není jejím občanem.13 💬 Soud se v první řadě zabývá otázkou, zda je sám příslušný podle pravidel nařízení, pokud nikoli, zda jsou příslušné soudy jiného členského státu EU. Pokud by tomu tak bylo, je povinen tuto příslušnost respektovat tím, že se sám prohlásí za nepříslušný.14 💬 Teprve v případě, kdy by články 3 až 5 nařízení nezaložily příslušnost žádného unijního soudu, mohl by soud na základě článku 7 odstavce 1 nařízení použít své vnitrostátní právo. K tomu může dojít jedině tehdy, je-li jediným pojítkem mezi manželi a územím Evropské unie státní občanství pouze jednoho z nich.

Pokud by tedy například u českého soudu podala návrh na rozvod manželství česká občanka žijící v Německu proti manželovi, který rovněž žije v Německu a není občanem České republiky, musí se český soud prohlásit nepříslušným, protože podle článku 3 nařízení Brusel II bis je příslušný soud v Německu. Vyměníme-li v tomto příkladu Německo za USA, bude příslušnost českého soudu založena v článku 7 odstavci 1 nařízení Brusel II bis ve spojení s § 47 odstavcem 1 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Odchýlit se od nařízení mohou soudy jedině v případě, že by odlišná úprava mezinárodní příslušnosti vyplývala z dvoustranné smlouvy uzavřené mezi členským a nečlenským státem.15 💬

Nařízení nepřipouští dohodu na příslušnosti soudu. Ten tak není vázán ani například příslušným ujednáním předmanželské smlouvy a svoji příslušnost posoudí bez ohledu na něj.

Určení rozhodného práva

Zatímco mezinárodní příslušnost soudů při rozvodu manželství stanoví alespoň uvnitř EU jednotná pravidla nařízení Brusel II bis, v případě určení rozhodného práva je situace odlišná. Nařízením Řím III je v současné době vázáno pouze 16 členských států.16 💬 V ostatních státech, včetně Česka, určují soudy rozhodné právo podle svých vnitrostátních kolizních norem. To ve svém důsledku znamená, že rozhodné právo je závislé na příslušnosti soudu.

Jak nepříznivý dopad může mít tento stav v praxi, lze ukázat na následujícím případu: Manželé, oba státní občané České republiky žijí již delší dobu v Německu, kde uzavřeli manželskou smlouvu, jejíž součástí je i dohoda o volbě německého práva jako práva rozhodného pro případný rozvod. O rozvodu manželství mohou rozhodnout jak německé soudy (podle místa obvyklého bydliště manželů), tak i soudy české (podle společného státního občanství). Bude-li rozhodovat německý soud, vyjde z volby německého práva v manželské smlouvě (za předpokladu, že volba byla učiněna v souladu s podmínkami stanovenými v nařízení Řím III). Pokud by byl však návrh na rozvod manželství podán u českého soudu, určí tento soud jako rozhodné právo podle § 50 odstavce 1 zákona o mezinárodním právu soukromém právo české (dle společného státního občanství manželů k okamžiku zahájení řízení). Česká kolizní norma volbu práva rozhodného pro rozvod manželství nepřipouští, český soud by tedy nemohl v daném případě zohlednit společně vyjádřenou vůli manželů podřídit rozvod německému právu. Stejný nesoulad při určení rozhodného práva by vznikl i v případě, kdy by si manželé rozhodné právo nezvolili, což bývá v praxi častější případ.17 💬

Z uvedeného příkladu je patrné, že současný právní stav, tedy neexistence jednotných kolizních norem ve spojení s pravidly mezinárodní příslušnosti, neposkytuje manželům právní jistotu, že jejich dohoda bude v rozvodovém řízení soudem skutečně zohledněna. S tímto nepříznivým důsledkem je zapotřebí počítat již v okamžiku sepisování manželských či předmanželských smluv.

Podle určeného rozhodného práva se posoudí pouze podmínky, za kterých může být manželství rozvedeno, a právní následky rozvodu v rovině osobních poměrů manželů. Vzhledem k tomu, že právní řády většiny států rozvod manželství připouští18 💬, překlenuje se tím alespoň částečně nejednotnost kolizních norem, neboť rozvodu manželství je možné dosáhnout, bez ohledu na "původ" rozhodného práva.19 💬 Rozdíly v hmotněprávních podmínkách pro rozvod manželství ale i přesto mohou vést manžele ke spekulacím o tom, zda pro ně může být výhodnější podat návrh na rozvod v určitém státě. Nese-li například jeden z manželů prokazatelně větší vinu na rozpadu manželství, případně je-li ve vztahu ekonomicky silnějším, přiznávají některé právní řády druhému manželovi výrazně vyšší nároky například v porovnání s právem českým.20 💬 Nezřídka proto v praxi dochází k situacím, kdy se manželé předhání v tom, kdo první podá návrh na rozvod, aby si tak zajistil výhodu prvního soudu.

Na související vztahy, jakými jsou zejména péče o nezletilé děti, majetkové vypořádání manželů či výživné, již "rozvodové právo" nedopadá. Tyto vztahy jsou podřízeny právu určenému podle jiných kolizních norem.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?