Rychlý vzestup informačních technologií doprovázený nedostatečnou právní regulací výrazně přispěl k rozvoji sdílené ekonomiky. Dnes je možné sdílet kanceláře, auta, byty či lidský kapitál. Právě sdílení lidského kapitálu, kdy si firmy místo najímání zaměstnance − zjednodušeně řečeno − kupují jen jeho čas, dalo vzniknout takzvané zakázkové ekonomice (anglicky gig economy). Protože tvorba právních předpisů není schopna pružně reagovat na rychlost, jakou se tyto ekonomické vztahy vyvíjejí, vznikají mantinely především na poli rozhodovací praxe soudů. Mekkou je v tomto ohledu anglosaský právní systém a především ten ve Spojených státech.

Například americký National Labor Relations Board (NLRB) − státní instituce hájící práva zaměstnanců − v roce 2015 řešil, zda je možné společnost Browning Ferris ve vztahu k zaměstnancům jejího subdodavatele považovat za takzvaného společného zaměstnavatele. Rozhodnutí bylo pozitivní, společnost Browning Ferris tak byla povinna vyjednávat nejen s vlastními odboráři, ale i s odbory subdodavatele. V roce 2017 ovšem NLRB toto rozhodnutí zvrátil a uvedl, že nepřímá kontrola nad zaměstnanci subdodavatele nezakládá status společného zaměstnavatele. Z této názorové změny mohla mít prospěch společnost McDonald's, která od roku 2012 čelí hromadné stížnosti zaměstnanců svých franšízantů. McDonald's se pokusil vyhnout kvalifikaci jako společného zaměstnavatele uzavřením smíru s NLRB a odškodněním zaměstnanců franšízantů. Tento smír však nebyl americkými soudy akceptován.

V souvislosti s příchodem "taxislužby" Uber, kdy zastřešující společnost pouze zprostředkovává zakázky pro jednotlivé řidiče, vyvstala otázka, za jakých podmínek lze spolupráci nezávislého pracovníka se společností považovat za vztah dvou podnikatelů a za jakých podmínek se už jedná o vztah pracovní se všemi důsledky s tím spojenými. Tedy například s povinností společností garantovat veškeré sociální jistoty vyplývající z pracovního poměru, jako jsou právo na dovolenou, nemocenskou, zajištění pro případ rodičovské dovolené nebo odchod do důchodu.

Test závislosti

Přestože rozhodovací praxe v jednotlivých státech USA není ustálená, lze vysledovat vzrůstající trend aplikace takzvaného ABC testu, který byl zaveden v Kalifornii prostřednictvím rozhodnutí Dynamex.1 💬 Tento test se aplikuje na vztah mezi podnikatelem a nezávislým pracovníkem. Jeho cílem je zjistit, zda jejich vzájemná vazba je vztahem dvou profesionálů nebo vztahem zaměstnavatele a zaměstnance. V rámci ABC testu je každý nezávislý pracovník primárně považován za zaměstnance. Podnikatel je z tohoto důvodu povinen prokázat opak za současného splnění všech následujících podmínek:

  • společnost nevykonává nad nezávislým pracovníkem kontrolu a neukládá mu pokyny;
  • nezávislý pracovník poskytuje služby, které spadají mimo hlavní předmět činnosti společnosti; a
  • nezávislý pracovník poskytuje identické služby dalším subjektům.

Před zavedením tohoto testu pensylvánský soud posuzoval vztahy mezi společností Uber a jejími řidiči.2 💬 V tomto případě rozhodl, že Uber není považován za zaměstnavatele řidičů nabízejících své služby přes jeho platformu. Základním důvodem pro tento verdikt byla minimální kontrola řidičů ze strany Uberu. Mohli si volně organizovat pracovní dobu, vyřizovat si v průběhu poskytování služeb osobní záležitosti nebo třeba mezi jízdami kouřit cigarety.

Jako nezávislí byli vyhodnoceni i pracovníci poskytující službu donášky potravin v rozhodnutí Lawson vs. Grubhub Inc. Soud shledal nedostatek kontroly nad prací roznašečů, zejména nad tím, jakým způsobem donášku prováděli či jak dlouho. Obecně lze uzavřít, že znaky závislé práce jsou posuzovány velmi přísně a již drobné odchylky od stoprocentní kontroly vedou k vyhodnocení pracovníků jako nezávislých.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?