Kateřina Šimáčková

soudkyně Ústavního soudu

Ve své soudní i akademické práci se zabývám především tématy práv dětí a dalších zranitelných osob a přemýšlím nad tím, co by jim mohlo nejvíce pomoci. Už léta vím, že je to vytvoření stabilní, citlivé a chytré bytové politiky státu, která najde odraz i v příslušné legislativě, a větší cílená pomoc státu neúplným rodinám, tvořeným jedním rodičem (zpravidla matkou) a dětmi.

Značný podíl na řešení těchto otázek by mělo zkvalitnění věcné sociální práce, ale také dobře nastavené zákony, zejména vytvoření dobrého zákona o sociálním bydlení, jasné zákonné garance dostupnosti různých forem zařízení pečujících o malé děti, seniory a osoby s postižením.

Věřím též v potřebnost zákona o zálohovaném výživném. Často je proti jeho zavedení argumentováno tím, že řada rodičů přisouzené výživné pro své děti nevymáhá. To je však podle mě pochopitelné. Například oběť domácího násilí je obvykle ráda, že sebe i děti násilníka zbavila, a nemá nejmenší chuť ani dost síly ještě se s ním soudit o výživné. Ale i u rozpadů běžných rodin soudci, znalci či mediátoři apelují na rodiče, aby opustili litigační strategie v zájmu harmonického života dětí. A ty, kteří tyto apely vyslyší a jsou rádi ze smírného vztahu s druhým rodičem, chceme nutit k další soudní konfrontaci? Proč by tuto nepříjemnou roli neměl převzít stát, a pomoci tak dětem i jejich maminkám či pečujícím tátům?

Pro zlepšení každodenního právního provozu, tedy zrychlení a zjednodušení soudního řízení, by pak bylo třeba mít procesní předpisy, dobře chránící práva účastníků řízení a současně umožňující efektivní fungování civilní, trestní i správní justice. Ani reformě procesního práva však nevěnujeme dost pozornosti. Místo toho vymýšlíme různá řešení skutečných či jen zdánlivých problémů, které jednotlivcům, podnikatelům nebo obcím přidávají další administrativní povinnosti, aniž by to však mělo nějakou jasnou koncepci a smysl. Od toho bychom se tedy měli oprostit.

Dagmar Kuchtová

generální ředitelka Svazu průmyslu a dopravy ČR

Ocenili bychom, aby se vláda v roce 2020 zaměřila v tvorbě zákonů například na vzdělávání či na podporu výzkumu, vývoje a inovací. Pominout by neměla ani oblast daní a snižování administrativní zátěže.

V oblasti vzdělávání dlouhodobě požadujeme například novelizaci zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Novela by měla řešit zejména problémy a bariéry spojené s tvorbou a využíváním Národní soustavy kvalifikací. Ta by se měla stát základem celoživotního vzdělávání.

Stát by měl také začít řešit stále se zvyšující administrativní zátěž, kterou na firmy nakládá. Proto usilujeme, aby zavedl koncept "One-in, minimum One-out". To znamená, že za jeden nový regulační požadavek by měl zrušit jiný. Vnímáme to jako první krok k zastavení neustále rostoucího množství požadavků státu na firmy. Do budoucna se můžeme inspirovat i ve Velké Británii nebo Finsku. Tam jsou ještě ambi­cióznější a využívají koncept "One-in, Two-out", nebo dokonce "One-in, Three-out".

Vláda by měla do svých legislativních pravidel zavést úpravu proti takzvanému gold-platingu evropských předpisů. Často totiž doma nařizuje firmám přísnější podmínky, než vyžaduje Evropská unie.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?