Regulace pachových látek v ovzduší je v Česku dlouhodobě neřešeným problémem. Ten pravidelně vyvstává, jakmile nějaký průmyslový provoz začne zápachem obtěžovat své okolí. Lidé si následně stěžují, a to jak u místních orgánů ochrany ovzduší, tak i u České inspekce životního prostředí. Jejich stížnosti však povětšinou vyznějí do ztracena. I když dozorový orgán provede na základě individuálního podnětu kontrolu, narazí na skutečnost, že provoz dodržuje podmínky platného povolení.

Na veřejného ochránce práv se pak často obracejí lidé se stížnostmi na obtěžující zápach1 💬, jež ovšem zpravidla nelze v rovině veřejného práva úspěšně eliminovat. To však nebrání veřejnému ochránci práv v tom, aby téma regulace pachových látek v dlouhodobém horizontu sledoval. Intenzivně se jí zabýval již v roce 2011, kdy tehdejší zástupkyně veřejného ochránce práv Jitka Seitlová vedla ve věci šetření z vlastní iniciativy.2 💬

Konstatovala tehdy, že ministerstvo životního prostředí nerespektovalo zákonné zmocnění podle ustanovení § 10 odstavce 2 tehdy platného a účinného zákona o ochraně ovzduší.3 💬 Nepřijalo totiž prováděcí předpis, který by stanovoval emisní limity pachových látek a rozsah a způsob měření jejich koncentrace v ovzduší.

Ačkoliv resort v reakci na toto vyjádření konstatoval4 💬, že zde v minulosti byly stanoveny emisní limity pro pachové látky (od roku 2002 do roku 2006 prováděcí vyhláškou č. 356/2002 Sb.)5 💬, současná situace se do určité míry stále podobá roku 2011.

Změnu oproti situaci před osmi lety představuje vyhláška číslo 415/2012 Sb.6 💬, která provádí několik ustanovení platného a účinného zákona o ochraně ovzduší.7 💬 Mimo jiné upravuje způsoby a podmínky zjišťování a vyhodnocování úrovně znečištění a dále také obecné i specifické limity pro látky znečišťující ovzduší, včetně definování způsobu stanovení specifických emisních limitů pro pachové látky (zákon používá termín "látky obtěžující zápachem"). Konkrétní limity pro ně však neuvádí.

Při podrobnějším pohledu do citované vyhlášky najdeme řadu dílčích opatření pro jednotlivé typy provozů, která mají za cíl omezit znečišťování ovzduší pachovými látkami. Opatření jsou rozličného charakteru: od odsávání odpadních plynů přes využití různých filtrů až po opatření související s chovem zvířat, jako je chov pouze v uzavřených prostorách, pravidelná údržba těchto prostor a v neposlední řadě také přísná pravidla pro zacházení se zvířecími exkrementy. Vyhláška také upravuje výše zmíněný způsob stanovení specifického emisního limitu pro pachové látky.8 💬

Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že vyhláška řeší ochranu před obtěžujícími pachovými látkami dostatečným způsobem, praxe naznačuje, že tomu tak prozatím není. Veřejný ochránce práv se v rámci své činnosti poměrně často setkává s tím, že jsou v povolení stacionárního zdroje znečištění (nebo případně v integrovaném povolení) příslušným krajským úřadem stanovena některá z dílčích technických opatření, jejichž cílem je omezit vypouštění pachových látek do ovzduší.9 💬 Ke stanovování specifického emisního limitu pro pachovou látku však úřady přistupují velmi zřídka.

Příčinou tohoto stavu může být vyhláškou daný postup dle přílohy číslo 17, o němž se domnívám, že je definován příliš obecně a vágně. Použitelnější by z mého pohledu bylo, kdyby vyhláška stanovovala konkrétní emisní limity pro určitou množinu chemických látek, které nejčastěji obtěžují zápachem.10 💬 Jednotlivé provozy by poté musely limity pachových látek respektovat, přičemž nejvhodnější by bylo stanovit hranice určitým rozmezím, aby byl prostor pro správní úvahu úřadu při vydávání povolení pro jednotlivé zdroje pachového znečištění ovzduší.

Zdroj inspirace pro takovou vyhlášku nemusíme hledat daleko, neboť v Evropě je již řadu let známá takzvaná evropská pachová jednotka (ouE/m3). Je definována jako množství odorantu (pachové látky), který v jednom kubíku neutrálního plynu za normálních podmínek vyvolá u testovaných osob stejný smyslový vjem, jako 123 gramů n-butanolu rozptýleného v kubíku neutrálního plynu. Tuto jednotku by proto mohlo ministerstvo životního prostředí využít při definování jednotlivých limitů pro konkrétní látky.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?