S jeho klienty ho spojuje zkušenost s komunistickou perzekucí. V roce 1976, na začátku třetího ročníku studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, zatkla Lubomíra Müllera Státní bezpečnost. Za vedení ilegálního shromáždění a vykonávání duchovenské činnosti bez státního souhlasu dostal šest měsíců. Až po revoluci, ve svých pětatřiceti letech, se mohl na svoji almu mater vrátit a studium dokončit. Dnes jako advokát pomáhá lidem, kteří se po státu domáhají nápravy a odškodnění za nezákonné stíhání před rokem 1989.

Jakým případem žijete nebo jste žil nejdéle?

Letos skončila kauza pana Vladimíra Waise, narozeného v roce 1933, svědka Jehovova z Ústí nad Labem, který byl v roce 1954 odsouzen za odepření vojenské služby a od roku 1991 usiloval o rehabilitaci. Během té doby vydal Ústavní soud tři nálezy v jeho prospěch. Jeden z nich, plenární nález z března 2003, je důležitý pro posuzování podobných, takzvaných odpíračských kauz.

V čem?

Ústavní soud řekl, že klíčová je svoboda svědomí, vyhodnotil ji jako vyšší osobní svobodu než svobodu náboženskou. Svoboda náboženská byla v určitém smyslu limitovaná, právo na svobodu svědomí ale ústava již tehdy zaručovala. Náboženská svoboda znamená, že mám právo jednat podle určitých náboženských pouček, ale svoboda svědomí znamená, že se tady a teď musím rozhodnout k určitému skutku, který buď provedu, nebo neprovedu. Odmítnout nastoupit vojenskou službu je podle nálezu možné učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením, i takovou svobodu Listina základních práv a svobod chrání. Už nález z roku 1998 sdělil, že lidé před rokem 1990 měli právo na odepření vojenské služby na základě Všeobecné deklarace lidských práv. V pozdějším nálezu soud tuto otázku podrobněji rozpracoval.

Lubomír Müller

Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze byl přijat již v roce 1973, studia ale nedokončil. Státní bezpečnost ho zatkla na setkání církve Svědků Jehovových, kde přednášel. Byl odsouzen na šest měsíců do vězení za vedení ilegálního shromáždění a vykonávání duchovenskéčinnosti bez státního souhlasu. Studium práv dokončil až po roce 1989. Nyní pracuje jako advokát, specializuje se na případy rehabilitace lidí z desítek let starých případů komunistické perzekuce. Zastupuje například Jiřího Wonku, bratra politického vězně Pavla Wonky, který zemřel v roce 1988 ve vězení. Dále před soudy zastupoval bývalé příslušníky Pomocných technických praporů a odpírače vojenské služby.

Jak dlouho vám trvá příprava na soud? Co je na těchto kauzách nejnáročnější?

To je velmi různé. Někdy všechny potřebné podklady dodají sami klienti a pak je to snadné. Jindy je ale třeba pátrat v archivech a to může trvat i řadu měsíců, protože archivů je mnoho a občas je obtížné předem odhadnout, v kterém by se mohly hledané dokumenty nacházet. V několika případech se mně ani po letech pátrání nedaří potřebné doklady nalézt. Přitom nejde jen o ztracené rozsudky, ale též o lidi, kteří se prostě ztratili. Někdy je nejnáročnější fáze předsoudní.

Pomáhá vám někdo s přípravou?

Nemám žádného koncipienta ani asistentku. Velkou pomocí mi je ale manželka, která mi například dělá korekturu mých písemných vyjádření.

Jaký byl váš první případ poté, co jste se stal advokátem?

Byl to případ Josefa Choděry, který v druhé polovině 90. let vyvolal takzvanou "válku soudů", kdy si případ přehazovaly mezi sebou Nejvyšší soud a Ústavní soud. (Choděra nastoupil v roce 1990 na vojnu, poté vojenskou službu přestal vykonávat. Za to dostal od soudu podmínku. Službu nezačal vykonávat ani poté, soud mu proto uložil trest vězení. Odseděl si 14 měsíců, pozn. red.). Tuto "válku" ukončila tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová svým památným prohlášením v Lidových novinách v únoru 1999.

Můžete připomenout, o co šlo?

Nejvyšší soud odmítl respektovat rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1995, který řekl, že je nepřípustné opakované trestání odpíračů vojenské služby. Dva soudci Nejvyššího soudu se prohlásili za vyloučené z projednávání kauzy, protože s názorem ústavních soudců nesouhlasili. Tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová prohlásila, že to nemůže být důvodem k vyloučení a že úmyslné nerespektování nálezů Ústavního soudu považuje za závažné kárné provinění soudce.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?