O Češích a Moravanech bylo v jedenáctém století známo, že jsou to válečníci na slovo vzatí. O jejich právním povědomí už toho ale tolik nevíme. A že by byli zdatnými latiníky, nebo dokonce znalci římského práva, tak takovou hypotézu by historici označili v lepším případě za pohádkovou, v tom horším, slušně řečeno, za scestnou. Jenomže historie a samozřejmě i ti, kteří dějiny sepisují, nebo ti, kdo jejich díla čtou, nás mohou leckdy zavést na slepou kolej.

Český kníže nad Šalamouna

Kosmas ve své kronice knížete Břetislava nenazval jenom novým Achilleem (byť to přízvisko sedí), ale opěvuje jej i jako mudrce, neboť "jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalamouna". Pověstnou moudrost a chytrý způsob rozhodování krále Šalamouna netřeba připomínat, ten všichni čeští a moravští právníci dozajista znají. A stejně tak většinou vědí, že otcem prvního dochovaného zákonného aktu je právě Břetislav.

Zkusme si to ale dát do úplně jiných souvislostí. Jde o obsah toho, co Břetislav v roce 1039 za podpory biskupa Šebíře vyslovil ve Hnězdně nad hrobem svatého Vojtěcha. Obecně se tvrdí, že obsah Břetislavových dekretů, tak je onen zákon dnes převážně nazýván, znamená především příklon ke křesťanství a ke spolupráci světské moci s církví. To je zcela určitě pravda, ale nesvědčí text ještě o něčem jiném?

Abychom to mohli rozkrýt, musíme udělat drobnou historickou odbočku ke světově daleko známější světské hlavě státu, než byl ve své době český kníže Břetislav. Jde o východořímského císaře Justiniána I., který žil v šestém století.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?