Dana Potočková má zkušenosti s mediací nejen z Česka, ale i ze zahraničí. Mimosoudně řešila spory v Evropě i na jiných kontinentech, například ve Spojených státech amerických, v Argentině nebo Rusku. Kromě češtiny pracuje také v angličtině a španělštině. O mediaci říká, že je královnou komunikace. "Zklidňujete člověka z boje na spolupráci, zároveň ale nesmíte naštvat druhou stranu sporu. Když řeknu jedné straně 'já vás chápu', tak ta druhá chce v tu chvíli odejít," popisuje drobné nuance, které mohou snahu o nalezení smírného řešení odsoudit k nezdaru. Mediaci považuje za umění, které se hodí v mnoha profesích.

Jste autorkou knížky s názvem Nejlepší je domluvit se. Je tomu tak vždy, nebo jsou situace, kdy to nejlepší, co můžete udělat, není dohodnout se?

Dohoda je vždycky lepší než soudní rozhodnutí. Dohoda je vaším společným řešením. Víte přesně, k čemu se zavazujete a proč. Nikdo vám nediktuje podmínky, se kterými nesouhlasíte. Jsou ale situace, kdy hledání dohody s druhou stranou je výrazně ztížené. Vyjednávat například s člověkem, který mění své postoje podle míry alkoholu v krvi, je problematické. Podobné to je, když nevěříte, že dohodu skutečně naplní.

Jaké další důvody nahrávají spíše soudnímu řešení sporu než mediaci?

Někdy je třeba provést důkazní řízení a teprve poté jednat o mimosoudní dohodě. Měla jsem spor, kdy pacient zažaloval nemocnici za špatně provedenou operaci. Aby mohlo případně dojít k finančnímu plnění prostřednictvím pojišťovny, bylo nezbytné nejdříve prokázat, že lékař skutečně pochybil. Výjimkou nejsou ani situace, kdy si přejete, aby se o vašem sporu vědělo a byl veřejně projednáván. Jeho prostřednictvím chcete třeba upozornit na nekalé úmysly nebo neférové postupy a vidět viníka veřejně odsouzeného. V těchto případech vám mimosoudní dohoda těžko přinese pocit spravedlnosti a zadostiučinění.

Vykonávala jste mediaci různě po světe. Máte nějakou univerzální techniku, která funguje všude?

Univerzální techniky nebo recepty na zaručené postupy neexistují. Jednáte s lidmi. Každý jsme originál se svým pohledem na svět a svou interpretací událostí. K dohodě nás motivují různé věci, slyšíme na něco jiného a něco jiného vnímáme jako důležité. Mediátor potřebuje ovládat řadu technik, které pomohou lidem o věcech přemýšlet jinak, zklidnit se a zaměřit pozornost na hledání řešení místo hledání viníka. Když nefunguje jedna technika, musíte zkusit další.

Do jaké míry volbu vhodné techniky ovlivňuje kontext sporu?

Na kontextu sporu samozřejmě záleží. Když budu mediovat stavařinu a nebudu o ní absolutně nic vědět, natož rozumět termínům, které strany používají, ocitnu se v hodně těžké pozici a možná budu působit jako slon v porcelánu. Pohybujete­-li se v mezinárodním prostředí, potřebujete znát i kulturní kontext, abyste nešlápli vedle. Potřebujete vědět, jak lidé, kteří stojí před vámi, přemýšlí. Mediovala jsem například v Severním Irsku, kde šlo o napětí v komunitě. Bez znalosti kontextu by to nešlo. Jednodušší to bylo například v Rusku, protože patřím do generace, která se ruštinu učila a trochu se orientuje v tom, jak místní přemýšlí. Nedávno jsem ale měla spor, kdy jedna ze stran byla z Koreje, což je kultura, kterou jsem neuměla vůbec číst. Výrazy souhlasu a nesouhlasu pro mě vypadaly naprosto stejně. Naštěstí mi tlumočník spoustu věcí vysvětlil.

Jak si stojí česká mediace ve srovnání se zahraničím?

Udělal se tu obrovský kus práce: máme zákon o mediaci, který upravuje její výkon, mediaci se věnuje přes 270 zapsaných mediátorů, Justiční akademie vzdělává soudce ve využití mediace a na ministerstvu spravedlnosti funguje speciální pracovní skupina, která reaguje na aktuální potřeby a smysluplný rozvoj mediace. Navíc máme něco, co nám závidí třeba i slovenští kolegové, a tím je institut prvního setkání s mediátorem. Naše soudy mohou stranám nařídit informativní schůzku s mediátorem a motivovat je tak ke zvážení mediačního procesu. Nejedná se o přímé nařízení mediace, přesto ale tento institut ve 49 procentech sporů přináší pozitivní výsledky. I když povědomí o mediaci vzrůstá, ve srovnání s Velkou Británií nebo s Itálií, kde je u některých druhů sporů před zahájením soudního řízení pokus o dohodu povinný, se ale u nás mediuje stále jen malé procento sporů.

Mediaci jste studovala v USA. Odcházela jste tam cíleně za jejím studiem?

Ano. Počátkem 90. let jsem se setkala s americkými mediátory a proces mediace, ve kterém usnadňujete lidem nalézt společnou řeč, mě nadchl. Později jsem na téma mediace napsala i diplomovou práci. Nějakou dobu jsem pak pracovala na ministerstvu zahraničních věcí, kde jsem dostala příležitost si mediaci vyzkoušet i prakticky. Rozdíl mezi teorií a praxí byl značný. Chtěla jsem vědět o procesu více, pochopit, proč některé techniky jednou fungují a jindy jsou marné, a ideálně se učit od těch nejlepších s různorodými zkušenostmi.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?