Když překročíte hranici prvních sto provedených mediací, tak už se dá říct, že jste zkušený mediátor, míní Robin Brzobohatý. "Já už jsem to přestal počítat," odpovídá na dotaz, kolik jich má za sebou on. Jisté ale je, že jde o tisíce hodin jednání, a to především v oblasti rodinný sporů, na které se dlouhodobě zaměřuje. Kromě olomouckého mediačního centra, v němž se setkáváme, pracuje také jako vedoucí mediačního programu na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Ve zbytku času předává své zkušenosti novým mediátorům nebo soudcům, kteří tento nástroj využívají.

"Od začátku jsem se zaměřoval hodně na rodinné konflikty, protože jsem s rodinami pracoval už ve Fondu ohrožených dětí," říká Brzobohatý. "Čtyřicet procent klientů, se kterými jsme tam pracovali, byli rodiče, kteří se rozváděli. Jediné, co jsme jim ale mohli tenkrát nabídnout, bylo buď nějaké poradenství, nebo asistence u předávání dítěte, kde však máte omezený prostor něco řešit," vzpomíná. Organizace v reakci na to zaplatila některým pobočkám krátké vzdělání v mediaci. "Říkali jsme si − to by mohl být nástroj, který hledáme," vysvětluje Brzobohatý.

Poté se rozběhlo jednání s městem Olomouc. "Přemýšlelo se v tu dobu o službách, které město bude podporovat. Nám se podařilo dostat vznik mediačního centra do komunitního plánu města. Díky tomu se našly peníze," popisuje začátky centra. To existuje už jedenáct let a spadá pod neziskovou organizaci P­-centrum. Jeho činnost se řídí zákonem o sociálních službách, funguje tedy mimo rámec zákona o mediaci. Ten (na rozdíl od slovenského zákona) nic jako mediační centra nezná. Počítá pouze s jednotlivými mediátory, zapsanými v seznamu ministerstva spravedlnosti.

"S tím, jak se mediace čím dál více etabluje, se objevují způsoby, jak s ní pracovat jinak než jen podle zákona o mediaci," dodává Brzobohatý k činnosti rodinných a mediačních center, která své služby na rozdíl od samostatných mediátorů nabízejí klientům zdarma.

Co se týká rodinných mediací, není tato "dvojkolejnost" daná tuzemskými zákony na překážku, myslí si mediátor s bezmála patnáctiletou praxí. Legislativní změnu v této oblasti by nicméně uvítal. "Byl bych pro to, aby mediační centra byla jednou ze sociálních služeb, které definuje zákon. Tak tomu dnes není," říká.

Jejich činnost se tak musí podřadit pod jinou, kterou zákon zná. "Dnes, když by chtěl někdo založit mediační centrum fungující podobně jako to naše, tak by jeho nabídka služeb musela být daleko širší. V základu by musel dělat něco jiného a k tomu by mohl mít mediační centrum. A do toho se samozřejmě nikomu moc nechce," vysvětluje Brzobohatý.

Z rozhodnutí soudu

Klienti do olomoucké kanceláře přicházejí zejména ve chvíli, kdy jim mediaci nařídí opatrovnický soud, a to podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Jedná se o spory v oblasti péče o nezletilé. Například když jeden z rodičů porušuje dohodu o kontaktu s dítětem. Rodiče tu mají prostor řešit i další témata, jako je majetek, častěji ale tyto spory nechávají v rukou svých právních zástupců.

"Je zajímavý paradox, že pokud jde o děti, rodiče jsou přesvědčeni, že jsou schopni udělat nejlepší rozhodnutí. Ale jakmile jde o majetek, tak si nejsou jistí a říkají − to řeší můj právní zástupce," popisuje své zkušenosti Brzobohatý a dodává: "Přitom když přijdu o peníze, tak je mohu vydělat znovu. Špatné rozhodnutí ohledně dětí ale často už zpátky nevezmete."

Výstupem práce centra je zpráva z mediace, která obsahuje jednak témata, o kterých rodiče diskutovali, jednak body, ve kterých našli společnou řeč a kde naopak přetrvává odlišný názor. "Strany mohou říct, že chtějí, aby byla zpráva podrobnější, mediátor to ladí společně s nimi. Není to tak, že něco napíšeme na rodiče za jejich zády," vysvětluje Brzobohatý.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?