Na sklonku loňského roku se více než 150 arbitrážních expertů a právníků z celého světa v Praze zúčastnilo vyhlášení takzvaných Pražských pravidel, oficiálně Pravidel pro efektivní vedení řízení v mezinárodní arbitráži. Odezva ze strany tuzemské odborné veřejnosti je však doposud poměrně slabá, ačkoliv si nová pravidla zvýšenou pozornost rozhodně zaslouží.

Jak již jejich neskromný oficiální název napovídá, pravidla si kladou za cíl zejména zefektivnit způsob vedení rozhodčího řízení. Vycházejí přitom primárně z kontinentální právní tradice, a jejich myšlenkové ideje by proto měly být českým právníkům velmi blízké. V kombinaci s jejich širokou zahraniční publicitou tak představují užitečný nástroj, který může přispět k širšímu využití Prahy jako sídla mezinárodních arbitráží a obecně ke zlepšení podmínek pro fungování arbitráže v České republice, a to i bez velkých legislativních změn, které by k tomu jinak byly nutné.

Bez občanského soudního řádu to nejde

Tuzemská právní úprava rozhodčího řízení není z pohledu mezinárodní arbitráže příliš atraktivní. Český zákon o rozhodčím řízení obsahuje ve světě ojedinělé a poměrně kuriózní ustanovení ukládající rozhodčím senátům povinnost přiměřeného užití ustanovení občanského soudního řádu na rozhodčí řízení.1 💬 Judikaturou Nejvyššího soudu byla navíc opakovaně potvrzena nutnost užití tohoto ustavení při vedení rozhodčího řízení, a to zejména ve smyslu dodržování některých zásad typických pro české občanské soudní řízení.2 💬

Taková úprava je pro zahraniční subjekty i rozhodce přinejmenším překvapivá. Mezinárodní arbitrážní praxe totiž vychází ze zásady, že určení způsobu vedení řízení je zcela v rukou rozhodců, přičemž lokální arbitrážní legislativa či pravidla arbitrážních institucí tuto svobodu zpravidla omezují jen v nejnutnějším rozsahu. Jako určitý ustálený mezinárodní standard pro tyto účely pak tribunály nejčastěji používají Pravidla Mezinárodní advokátní komory pro dokazování v mezinárodní arbitráži neboli Pravidla IBA. Ta se však od českého civilního procesu značně liší. Jejich aplikace je proto u arbitráží se sídlem v České republice prakticky vyloučena, jelikož je v mnoha ohledech neslučitelná s povinností rozhodců užít přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu o dokazování.

Je jistě pochopitelné, že zahraniční strany a rozhodci český občanský soudní řád většinou neznají, stejně jako neznají průběh tuzemského civilního řízení. Tato neznalost v kombinaci s některými dalšími nedostatky úpravy významně přispívá k tomu, že si strany sporu Českou republiku jako sídlo mezinárodní arbitráže volí jen velmi zřídka. Raději využívají známá arbitrážní centra v zahraničí, u nichž se Pravidla IBA běžně aplikují a jejichž nálezy pak v případě potřeby vykonávají na území České republiky podle Newyorské úmluvy.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?