Zasahování do osobnostní sféry zaměstnanců je kvůli rozvoji technologií snazší než kdy předtím. Široké využití informačních systémů a související automatizace procesů na pracovišti umožňují snadné sledování výkonu zaměstnance či monitorování využívání svěřených pracovních prostředků. V návaznosti na to však vzniká řada právních otázek ohledně přípustnosti využití takových systémů, kdy se zejména střetává právo zaměstnance na ochranu jeho osobnosti a soukromí s právem zaměstnavatele na ochranu jeho majetku.

Způsobů, jak tuto otázku v rámci práva technicky vyřešit, je více. Jednou z možností je přijetí konkrétních norem, které budou specificky upravovat podmínky využití jednotlivých sledovacích nástrojů a pro každý z nich budou určovat, kdy je může zaměstnavatel používat a kdy může do soukromí zaměstnanců zasahovat. Další možností je tato pravidla dovozovat a vykládat na základě obecných principů. Česká právní úprava v této otázce vykazuje značnou strohost. Relevantním ustanovením je v podstatě jen § 316 zákoníku práce. Je proto často nutné se uchýlit k druhé možnosti a pravidla dovozovat výkladem.

Výhodou tohoto postupu je, že ona strohá právní úprava nemůže být přespříliš konkrétní, a umožňuje tedy pomocí výkladu pružně reagovat na ony technické změny.

Nevýhodou naopak je značná právní nejistota osob ohledně jejich postavení. Výklad totiž bývá často různý. Svých práv je pak nutné se dovolávat v soudních řízeních, a to i u soudů nadnárodních, jako je například Evropský soud pro lidská práva. Ten při svém rozhodování posuzuje soulad a nesoulad rozhodnutí národních orgánů a soudů s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Při jejím výkladu přitom dovozuje obecně platné principy, které je možné a nutné aplikovat při rozhodování obdobných sporů též v České republice. Jedním z takových principů je též princip legitimního očekávání soukromí zaměstnance na pracovišti.

Legitimní očekávání soukromí

Legitimní či rozumné očekávání soukromí, v angličtině známé jako "reasonable expectation of privacy", je důležitým konceptem. Dalo by se říci východiskem pro ochranu osobnosti a soukromí zaměstnanců na pracovišti. Tento právní test, jak bývá toto spojení označováno, není však sám o sobě výhradně spojen se vztahem zaměstnance a zaměstnavatele. Váže se na veškeré situace, kde lze očekávat jistou míru soukromí.

Jako obecný příklad se nabízí uvést očekávání soukromí jedince v jeho domově. Vedle toho se však může tento test uplatnit například ve vztahu mezi zákazníkem a obchodníkem, mezi obchodními partnery a s určitými limity i na veřejnosti. Například při ochraně před veřejným ponížením jakéhokoliv druhu. V dnešní době se s vývojem technologií tento koncept rozšiřuje též do prostředí internetu, kde se s ním lze setkat zejména u sociálních sítí (například soukromý charakter konverzace vs. její zveřejnění). V tomto ohledu naopak tradičním prostředím, kde lze očekávat určitou míru soukromí a kde je tento koncept aplikován, je právě pracoviště. Jelikož vychází tento test z judikatury, věnuje se tento článek především rozboru příslušných soudních rozhodnutí.

Prvně byl koncept rozumného očekávání dovozován v roce 1967 na území Spojených států v rámci rozhodnutí Katz vs. Spojené státy.1 💬 Nebyl přitom vyjádřen v samotném rozhodnutí, ale v disentním stanovisku jednoho ze soudců. Přínos tohoto stanoviska spočívá ve vytvoření dvoustupňového testu rozumného očekávání soukromí, který je založen na tom, že jedinec jednak vykazuje skutečné (subjektivní) očekávání soukromí a jednak jeho očekávání je rozumné (ve smyslu toho, že společnost ho jako rozumné přijímá).2 💬 Dalo by se tedy říci, že jde o průnik subjektivního vnímání soukromí s objektivním vnímáním stejného pojmu ze strany veřejnosti. Toto rozhodnutí, respektive právě disentní stanovisko, se nedlouho po svém vydání stalo v podstatě modlou ochrany soukromí v USA a dodnes je na něj odkazováno, a to nejen v souvislosti s ochranou soukromí, ale i jako učebnicový příklad, kdy disentní stanovisko dokázalo v konečném důsledku převážit většinový názor.3 💬

Na evropské půdě je v tomto ohledu klíčová již zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která na rozumné očekávání soukromí mnohdy odkazuje při výkladu článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za jedno z prvních rozhodnutí, v rámci kterých byl tento koncept použit, lze označit rozhodnutí ve věci Halford vs. Spojené království.4 💬 V rámci tohoto rozhodnutí posuzoval soud zákonnost odposlechů zaměstnankyně, která pracovala u policie a jejíž domácí i služební telefon byl monitorován s cílem získat informace, které by mohly být použity v případných sporech.

Soukromí na telefonu

Soud věci Halford dovodil, že ze strany stěžovatelky bylo rozumné očekávat, že její služební telefony nebudou odposlouchávány. To skutkově odůvodnil tím, že měla k dispozici vlastní kancelář, kde byly dva telefony, z nichž jeden byl určen pro její soukromé využití. Rovněž byla ujištěna, že prostřednictvím telefonu může řešit či oznamovat sexuální diskriminaci. Očekávat soukromí bylo proto v její pozici rozumné, a to i z objektivního hlediska. Soud dal proto stěžovatelce za pravdu a přiznal jí odškodnění.

Skutečnost, že odposlouchávání může znamenat zásah do soukromí, byla následně potvrzena i v rozhodnutí Amann vs. Švýcarsko.5 💬 Zajímavějším případem, kde byl však koncept rozumného očekávání dále použit, je případ Copland vs. Spojené království.6 💬 V této věci navázal soud pro lidská práva na rozsudek Halford vs. Spojené království a dospěl k závěru, že telefonní hovory uskutečněné z obchodních prostor je nutné podřadit pod pojmy soukromý život a korespondence ve smyslu článku 8 evropské úmluvy o lidských právech.

Tuto ochranu přitom soud vztáhl i na informaci o používání telefonu (tedy například volaná čísla či délku hovoru), na e-mailovou korespondenci a na využívání internetu, když konstatoval, že nejen telefonické hovory mohou být součástí soukromého života, ale i internet a e-mailová komunikace. Získávání a shromažďování příslušných informací bez vědomí stěžovatelky bylo proto zásahem do jejího soukromého života. Soud zde dovodil, že o takovéto skutečnosti nebyla informována a mohla ve svém postavení rozumně očekávat soukromí. Proto soud stěžovatelce opět přiznal odškodnění.

Jak rozhodnutí ve věci Halford, tak i Copland lze dnes již považovat za klasiku, o které se lze dočíst ve většině knih věnujících se ochraně soukromí zaměstnanců. Na půdě Evropského soudu pro lidská práva lze nicméně identifikovat již značné množství obdobných rozhodnutí. Tato se věnují například sledování zaměstnanců kamerovými systémy.

Jako příklad lze v tomto ohledu uvést rozhodnutí z nedávné doby ve věci Akhlyustin vs. Rusko,7 💬 kde soud dovodil, že zaměstnanec měl rozumné očekávání soukromí, protože nebyl informován o tom, že na pracovišti může být nahráván kamerou nebo že jeho hovory mohou být odposlouchávány. Soud v této souvislosti vzal za důležitou též skutečnost, že pořízené nahrávky byly dále uchovávány, zkoumány a využity jako důkaz v soudním řízení. Soud proto uzavřel, že využitím dotčených sledovacích zařízení došlo k porušení práva na ochranu soukromí.8 💬

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?