Open source software, tedy programy, jejichž zdrojový kód je volně dostupný k dalším úpravám, již není pouze volnočasovou aktivitou několika málo nadšenců. Už i giganti jako Microsoft či Google touto formou zpřístupňují svá stávající řešení, případně dále rozvíjejí otevřené systémy někoho jiného. Open source software se také stal oblíbeným stavebním kamenem při vývoji komerčního softwaru. Je však jeho použití skutečně bezpečné? Nezadělává si s ním společnost na právní problémy? Cílem tohoto příspěvku je rozbít některé mylné představy spojené s využitím programů s otevřeným zdrojovým kódem v komerčních projektech. Ukážeme si, že tento software zpravidla není možné použít libovolně a bez omezení, na druhou stranu to však neznamená, že ho lze používat pouze nekomerčně.

Pravidla licencí

Spolu s open source softwarem je poskytován i přístup k jeho zdrojovému kódu a právo ho měnit a dále šířit s minimálním omezením.1 💬 Protikladem je takzvaný proprietární software, u něhož zdrojový kód není volně přístupný.2 💬 Uživatel tak nemá možnost jej jakkoli upravovat a příslušná licenční smlouva mu také zpravidla zakazuje další distribuci a omezuje způsoby užití. Typickým příkladem open source softwaru je jádro operačního systému Linux, kancelářský balík Libre Office (open source alternativa k proprietárnímu Microsoft Office) či internetový prohlížeč Mozilla Firefox.

Sama skutečnost, že je poskytován zdrojový kód a právo změn, však neznamená, že takovýto program je možné používat a šířit zcela libovolně. Ve většině případů je další použití omezeno licenčními podmínkami − takzvanou open source licencí. Podle míry těchto omezení lze pak licence dělit do několika kategorií.

Míra omezení pro další použití záleží na přítomnosti takzvané copyleftové doložky. Ta stanoví povinnost šířit upravený software pod stejnou licencí, pod jakou byl distribuován ten původní, tedy i opět zpřístupnit zdrojový kód upraveného programu.3 💬

Smyslem copylefotvé doložky je chránit otevřenost zdrojového kódu a zajistit, že i upravený software bude přístupný celé komunitě vývojářů spolu s pozměněným zdrojovým kódem. Proto je tato doložka často kamenem úrazu při vývoji komerčního systému, kde je zpřístupnění kódu a poskytnutí práva změn většinou nežádoucí.

Ne všechny open source licence však takovouto doložku obsahují. Podle síly copyleftového efektu je můžeme rozdělit do tří kategorií:

Silně copyleftové licence − jako například GNU GPL verze 24 💬 nebo 35 💬 − vyžadují, aby všechny odvozeniny od licencovaného open source softwaru byly šířeny pod stejnou licencí. Tato povinnost dopadá na upravené verze licencovaného softwaru, jeho zapojení do většího systému i využití částí jeho zdrojového kódu.

Důsledkem je pak povinnost zpřístupnit zdrojový kód odvozeného softwaru. Kvůli tomu zpravidla není možné software se silně copyleftovou licencí používat v komerčních projektech.

Slabě copyleftové licence také obsahují tuto doložku, ta se však nevztahuje na propojení open source softwaru s proprietárním softwarem pomocí rozhraní, bez propojení jejich zdrojových kódů. Prakticky je tak možné použít software šířený pod slabě copyleftovou licencí jako takzvanou knihovnu v rámci rozsáhlejšího komerčního řešení. Knihovna v rámci něj může poskytovat sadu funkcionalit, které lze spustit přes společné rozhraní. Příkladem může být knihovna funkcí pro vytváření a úpravu dokumentů ve formátu PDF.

Copyleftová doložka však zůstává v platnosti pro zdrojový kód, z něhož tak není možné kopírovat jeho části. Pokud je z takto chráněného softwaru zdrojový kód převzat, aktivuje se copyleftová doložka a výsledný software je třeba šířit pod open source licencí a s přístupem ke zdrojovému kódu. Příkladem slabě copyleftové licence může být licence LGPL verze 2.1.6 💬

Permisivní či necopyleftové licence, jako jsou třeba licence MIT7 💬 nebo licence z rodiny BSD8 💬, jsou ideální volbou pro vývojáře komerčního softwaru. Tyto licence inkriminovanou doložku neobsahují, a dávají tak vývojáři možnost volby, zda bude odvozené dílo distribuovat jako open source či proprietární software. Licenční podmínky bývají zpravidla velmi stručné a obsahují pouze požadavek uvedení jména autora a zřeknutí se odpovědnosti za případné vady či chyby v původním open source softwaru.

Rizika plynoucí z porušení licencí

Skutečnost, že open source licence jsou právně závazné a vymahatelné, potvrzuje soudní praxe ze zahraničí, například z Německa. Ne vždy se ale vývojářům podaří obhájit jejich nároky. Například v kauze Hellwig vs. VMware soud zamítl nároky Christopha Hellwiga, vývojáře jádra operačního systému Linux, proti společnosti VMware.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?