Hospodářská dohoda CETA1 💬 je prototypem prozatím poslední generace mezinárodních investičních dohod implementující nejnovější přístupy, a to nejen v otázce ochrany a regulace zahraničních investic. Tato dohoda bývá titulována různými přívlastky typu "modelová dohoda Evropské unie"2 💬 nebo "neviditelná dohoda o podpoře a ochraně investic".3 💬 V souvislosti s ní vyvstává mnoho témat, které přitahují pozornost a stála by za podrobnější analýzu. V tomto příspěvku se zaměříme zvláště na úpravu nepřímého vyvlastnění a regulačních opatření nekompenzovatelného charakteru.

CETA jako projev společné politiky

Příběh dohody CETA má svůj prapočátek v přijetí Lisabonské smlouvy4 💬 a článku 207 Smlouvy o fungování Evropské unie, který v prvním odstavci deklaruje: "Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, […], přímé zahraniční investice, […]. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti unie."5 💬

Další ustanovení citovaného článku zakládají Evropskému parlamentu a Radě EU povinnost přijmout ve formě nařízení opatření, kterými bude vymezen rámec pro realizaci společné obchodní politiky a odpovědnost za to, aby byly sjednány smlouvy v souladu s právem Evropské unie.6 💬 Rada EU pověřila Evropskou komisi zahájením vyjednávání o dohodě CETA v dubnu roku 2009. K podpisu dokumentu došlo v říjnu 2016, tedy za více než sedm let.

Výsledkem je obchodní a investiční dohoda s 30 kapitolami, početnými přílohami, z nichž je několik technické povahy, a stovkami stran výhrad z aplikace některých standardů. CETA významně přesahuje rámec jednotlivých bilaterálních dohod o ochraně investic. Tato problematika je s určitými výjimkami předmětem kapitoly 8 nazvané "Investice". Významným atributem této dohody je dále postupné odstranění cel až po vznik zóny volného obchodu. Evropská komise zdůrazňuje následujících 12 přínosů dohody CETA:

  • podpora růstu a vytváření lépe placených pracovních míst;
  • zajištění rovných podmínek pro malé i velké evropské závody;
  • snížení cen a rozšíření nabídky pro evropské spotřebitele;
  • snížení cel v rámci exportu a importu;
  • snížení nákladů pro podniky v EU při zachování existujících norem;
  • možnost, aby evropské společnosti prodávaly svoje služby v Kanadě;
  • možnost, aby se firmy z EU ucházely v Kanadě o zakázky v rámci veřejných zakázek;
  • pomoc evropským venkovským komunitám při uvádění typických potravin a nápojů na trh;
  • ochrana evropských inovátorů a umělců;
  • vzájemné uznávání odborných kvalifikací;
  • podpora zvýšení investic kanadských podniků v Evropě;
  • ochrana práv při práci a životního prostředí.

Z tohoto přehledu je dobře patrné, jak širokého okruhu hospodářských vztahů se dohoda dotýká.

Platnost dohody CETA

Důležitou otázkou při aplikaci dohody CETA je její platnost a vztah k české dohodě o podpoře a ochraně investic s Kanadou. Jedná se o dohodu, jejíž některé části spadají do výlučné a některé do společné pravomoci EU. Části spadající do oné výlučné pravomoci se začaly předběžně vykonávat po schválení na půdě Evropského parlamentu a členskými státy v rámci Rady EU, tedy 21. září 2017. V plném rozsahu se začne vykonávat až po ratifikaci všemi členskými státy, což je proces na několik let.

Jaké z 30 kapitol dohody CETA odpovídají výlučné pravomoci Evropské unie? Tuto otázku nepřímo objasňuje ve svém článku 1 rozhodnutí Rady EU 2017/38, podle něhož se prozatimně provádí převážná většina kapitol dohody CETA s výjimkami uvedenými právě v tomto článku.7 💬 Zde je nutné zdůraznit, že v rámci kapitoly 8 dohody CETA pojednávající o investicích, se předběžně nevykonává článek 8.12 regulující otázky nepřímého vyvlastnění. To logicky implikuje neaplikovatelnost přílohy 8-A, která některé vyvlastňovací otázky dále rozvádí. V rámci systému ochrany před nepřímým vyvlastněním se předběžně nevykonávají ani tolik diskutovaná ustanovení o urovnávaní sporů.

Právě otázka zavedení investičních soudů, ale i všeobecně problematika ustanovování investičních tribunálů a jejich konformity s právem EU, je velice aktuální, a to ještě více po přijetí rozhodnutí Soudního dvora EU ve sporu Slovenská republika vs. Achmea.8 💬 Ještě před tímto rozhodnutím podalo Belgické království dne 7. září 2017 žádost o stanovisko Soudního dvora EU k tomu, či je oddíl F kapitoly 8 dohody CETA implementující úpravu urovnávání investičních sporů mezi investory a státy slučitelný s primárním právem EU, včetně Charty základních práv. Rozhodnutí v položené otázce může mít zásadní význam z hlediska budoucího zajištění efektivní a nezávislé ochrany zahraničních investorů prostřednictvím mechanismu investičních tribunálů, který tvoří její základní pilíř.9 💬 Soudní dvůr EU konstatoval v otázce položené Belgickým královstvím slučitelnost.10 💬

Jiným mimořádně důležitým ustanovením je článek 30.6, který přiznává ustanovením dohody CETA účinky "jen" na úrovni mezinárodního práva veřejného a brání jejich přímému účinku a dovolávání se jich na vnitrostátní úrovni. Dotčený investor se tak bude moci rozhodnout, zda se bude proti namítanému zásahu bránit na základě konstatování porušení vnitrostátního práva a procesními prostředky dostupnými na úrovni daného národního práva hostitelského státu, anebo bude namítat porušení ustanovení dohody CETA a rozhodne se bránit cestou využití investičních soudů.11 💬 V souladu s článkem 8.22 dohody CETA není možné obě možnosti uplatnit současně a využití druhé alternativy v zásadě vylučuje možnost bránit se v případě neúspěchu po vnitrostátní linii. To však při opačném pořadí využití obranných prostředků neplatí.12 💬

Ujasnili jsme si, že článek 8.12 upravující otázky nepřímého vyvlastnění zatím vykonávaný není. Jakým způsobem se tedy má nyní bránit kanadský investor proti nepřímým vyvlastňovacím zásahům České republiky, nebo naopak český investor proti těmto zásahům v Kanadě? Pokud nevyužije prostředky předmětného národního práva, může se i nadále opřít o českou smlouvu o ochraně investic s Kanadou.13 💬

Dohoda CETA upravuje ukončení platnosti existujících kolidujících bilaterálních dohod v prvním odstavci článku 30.8: "Dohody uvedené v příloze 30-A pozbývají platnosti a nahrazují se touto dohodou. Ukončení dohod uvedených v příloze 30-A nabývá účinku dnem vstupu této dohody v platnost." Mezi dohodami v této příloze je uvedena i smlouva České republiky a Kanady. Předběžná vykonatelnost dohody CETA ale neznamená její platnost ve výše uvedeném smyslu, jak plyne z článku 30.7 odst. 3 písmene d) ve spojení s článkem 30.8 odstavcem 7. Česká smlouva o podpoře a ochraně investic s Kanadou je tak i nadále platná a investorům poskytuje ochranu až do té doby, než CETA vstoupí v platnost jako celek.

Jisté nesrovnalosti mohou vyvstat při některých otázkách, které jsou řešeny na úrovni česko­-kanadské smlouvy a jsou zároveň upravené, i když v pozměněné podobě, v rámci předběžně vykonatelných ustanovení dohody CETA. Tato duplicita se týká například ustanovení o nediskriminačním zacházení, které na úrovni CETA obsahuje doložky národního zacházení a nejvyšších výhod a ty jsou zároveň předmětem ochrany podle bilaterální dohody. Ta na podobné situace pamatuje v článku XIII a umožňuje v případě, že je některá otázka upravená současně i ustanoveními jiné mezinárodní dohody, využít ten nejvýhodnější režim. Tím by měly být podobné komplikace bezpředmětné.

Nepřímé vyvlastnění in concreto

V předchozím textu jsme se zaměřili na některé základní otázky související s dohodou CETA. Část z nich měla přímý, jiné jen nepřímý dopad na ochranu dotčených zahraničních investorů před nepřímým vyvlastněním. Nyní se budeme věnovat právní úpravě nepřímého vyvlastnění ve větší hloubce.

Jak již bylo řečeno, pravidla investiční ochrany dohody CETA jsou obsažena v kapitola 8. Ta sestává ze šesti oddílů, z nichž každý představuje důležitý aspekt ochrany investorů. V oddílu A nalezneme vymezení pojmů, v následujícím oddílu B úpravu usazení investic a v jeho rámci zákaz některých výkonnostních požadavků. Oddíl C pojednává o už zmíněném nediskriminačním zacházení. Oddíl D se věnuje samotné ochraně investic. Oddíl E implementuje některé výhrady a výjimky z režimu ochrany. Poslední a obsahově nejrozsáhlejší oddíl F zakotvuje úpravu urovnávání investičních sporů.

Nyní se vrátíme k oddílu D, který sestává ze šesti článků. Začíná potvrzením práva smluvních stran "na regulaci na svých územích při dosahování legitimních cílů politiky, jako je například ochrana veřejného zdraví, bezpečnost, životní prostředí nebo veřejná mravnost, sociální ochrana a ochrana spotřebitele a podpora a ochrana kulturní rozmanitosti". Především přímý odkaz na regulaci v oblasti ochrany práv spotřebitelů a kulturní identity respektive diverzity je novinkou, kterou starší bilaterální dohody neupravovaly. Neméně příznačný je i následující odstavec: "Pro upřesnění je třeba uvést, že samotná skutečnost, že strana provádí regulaci, a to i prostřednictvím změny svých právních předpisů, způsobem, který negativně ovlivňuje investice, nebo zasahuje do očekávání investora, i pokud se týče jeho očekávání zisku, nepředstavuje porušení povinnosti podle tohoto oddílu." Předsazením těchto ustanovení na začátek kapitoly pojednávající o nepřímém vyvlastnění v rámci ochrany investic vysílají smluvní státy jednoznačný signál, že ochrana dotčených investorů nebude neomezená a v zásadě až na druhém místě za jejich regulačními oprávněními.

Samotná úprava nepřímého vyvlastnění následuje v článku 8.12 dohody. V prvním odstavci tohoto článku je zákaz nepřímého vyvlastnění s výjimkou okolností tradičních čtyř podmínek jeho legality vyjádřený výslovně termínem "nepřímo" ale i odkazem na opatření mající účinek rovnocenný znárodnění nebo vyvlastnění. Zároveň je uvedený odkaz na výklad tohoto standardu ochrany v souladu s přílohou 8-A.

Další dva odstavce regulují výši náhrady. CETA jako náhradu legálního vyvlastnění předepisuje přiměřenou tržní hodnotu bezprostředně před vyvlastněním, anebo před tím, než se vyvlastnění stalo známým. Použitím vágního vyjádření "přiměřená tržní hodnota" dává prostor znalcům obou smluvních stran a rozhodujícím arbitrům. Tento stav je částečně kompenzovaný uvedením dvou konkrétních kritérií pro stanovení hodnoty náhrady, a to účetní hodnoty a hodnoty aktiv. Z textu to sice nevyplývá jednoznačně, ale zdá se, že při výpočtu náhrady by minimálně tato kritéria měla být použita vždy. Náhrada má dále obsahovat úroky podle obchodní sazby, která bude běžná ode dne vyvlastnění až po den její úhrady. I v tomto směru je stranám případného sporu dán dostatečný prostor na interpretaci vlastní představy o běžné obchodní sazbě. Další požadavky na náhradu odpovídají všeobecnému standardu vyskytujícímu se pravidelně i v ostatních mezinárodních investičních smlouvách. Zbylé odstavce článku 8.12 zakládají investorovi právo na rychlý přezkum jeho nároku soudním nebo jiným nezávislým orgánem hostitelské země.

Úprava nepřímého vyvlastnění je dále rozvedená v už zmiňované příloze 8-A, která je až na některé drobné rozdíly identická s přílohami zatím posledních modelových investičních smluv USA a Kanady14 💬 a text některých jejích ustanovení téměř kopíruje porovnatelná ustanovení v nizozemské vzorové smlouvě o podpoře a ochraně investic.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?