Rozhodnutí Ústavního soudu ke svobodě slova a právu novináře na ochranu svých zdrojů

Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji než s jinými osobami. Ve svém červnovém nálezu na to upozornil Ústavní soud. Jaroslav Kmenta, investigativní novinář a spisovatel, napsal článek dotýkající se aktivit souvisejících s Úřadem pro zahraniční styky a informace. Ten si ho poté předvolal k podání vysvětlení. Předvolání mu ale úředníci dvakrát zaslali s minimálním předstihem, proto se omluvil a navrhl náhradní termíny, na což však úřad nereagoval.

Následně si Kmenta převzal další předvolání a úřad mu uložil pořádkovou pokutu ve výši 20 tisíc korun. Novinář totiž podle úředníků opakovaně bez dostatečné omluvy nevyhověl jejich výzvě, čímž zmařil úkony v trestním řízení. Vrchní soud v Praze poté pokutu sice označil za důvodnou, ale zároveň ji snížil na 3 tisíce korun.

Kmenta se poté obrátil na Ústavní soud s tím, že se jako novinář dostává do situací, kdy na něj bývá vyvíjen nátlak za účelem nezveřejňování určitých informací, a to včetně nátlaku ze strany orgánů státní moci. Vzniklou situaci proto vnímal jako vynucování si poslušnosti a zastrašování. Ústavní soud rozhodl, že uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře. Dospěl k závěru, že je nutné brát v potaz charakter stěžovatele coby novináře vyslýchaného v souvislosti s jeho činností, která se dotýká vysoké politiky, což vrchní soud ani úřad pro zahraniční styky neučinily.

Více informací najdete v nálezu sp. zn. I. ÚS 4037/18

Nejvyšší soud: Neshody mezi společníky mohou vyústit až v soudní zrušení společnosti

Činnost, kterou nemůže obchodní korporace vykonávat pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, není možné redukovat pouze na podnikatelskou činnost či jinou činnost sloužící k plnění účelu, pro který byla obchodní korporace založena. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud, když posuzoval likvidaci společnosti s dvěma společníky, kteří spolu již delší dobu nekomunikovali. Rozpory měly základ v nedobrých rodinných vztazích.

Prvostupňový soud rozhodl, že vztahy společníků jsou hluboce narušeny a nejsou schopni jako společníci ve společnosti "existovat". Absence komunikace a nedobré vztahy se dle soudu projevovaly jak ve vnitřním životě společnosti, tak i navenek. Soud se proto rozhodl společnost zrušit a ustanovil jí likvidátora.

Proti tomuto rozhodnutí se však ohradil jeden ze společníků, který namítal, že neshody mezi ním a druhým partnerem, potažmo neschopnost svolat valnou hromadu, nejsou důvodem pro zrušení společnosti. Odvolací soud mu však nevyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Společník se poté obrátil na Nejvyšší soud. Ani u něj však neuspěl. Dle Nejvyššího soudu dlouhodobá nefunkčnost nejvyššího orgánu společnosti sama o sobě vede k závěru, že společnost nemůže vykonávat svou činnost. "Není-li valná hromada společnosti s ručením omezeným schopna přijmout jakékoliv rozhodnutí v důsledku závažně narušených vztahů mezi společníky, je zpravidla naplněn důvod pro zrušení společnosti a nařízení její likvidace," rozhodl soud.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?