Jak právo reaguje na dynamiku současného světa? Jak se staví k novým technologiím, které vychází z umělé inteligence a sběru velkého množství dat? Proč se soukromí může stát v 21. století jen iluzí a jak jej může právo chránit? A co je to vlastně právo v dnešní době? Na tyto otázky se snaží Stanislav Mikeš, advokát se specializací na moderní technologie, odpovědět ve své knize Co je nového v právu.

Ochrana osobnosti

Hned v úvodu Mikeš představuje, co právo znamená a jak o něm přemýšlíme. Ohlíží se do dob starověkých myslitelů, kdy se povědomí o právu teprve formovalo. Tento krátký exkurz je určen především k připomenutí teoretické a filozofické roviny práva, na kterou právníci ve svém každodenním profesním životě podle Mikeše zapomínají. Vznešené antické právní učení je však na míle vzdálené dnešní neustále se vyvíjející právní praxi. Proto Mikeš plynule přechází k hlavnímu tématu, a to k současným technologickým pokrokům a jejich vlivu na právo.

Mikeš tvrdí, že technologie sama nemá hodnotu ani charakter a její rizikovost a s tím související potřeba regulace vzniká až ve chvíli, kdy inovace rozhoduje o nějaké skutečnosti, která má výrazné dopady na lidský život. Když se díky technologii ukáže, že určitá léčba s vyšší pravděpodobností může vést k uzdravení, může lékař doporučit dle svého uvážení jiný léčebný postup? Mikeš varuje před přílišnou tendencí člověka vidět v technologiích spásu, která odstraní lidské chyby. Přemýšlí také nad tím, zdali technologie v budoucnu budou plnit funkci pouhého pomocníka lidí, nebo nás zcela "přechytračí" a důvěra v lidské schopnosti a rozhodování postupně vymizí. V této věci však autor uvažuje spíše v abstraktnější rovině a nenabízí žádné řešení.

Mikeš se v knize věnuje i ožehavé potřebě ochrany soukromí a zdůrazňuje potřebu ochrany osobních údajů. Vede polemiku o tom, jak ochránit data, když se ze soukromí stala obchodovatelná komodita, a také o vlastnictví dat. Kniha poukazuje na to, že reklamní inzerenti sledují zájmy svých zákazníků, i jejich jednotlivá kliknutí na počítači a tento monitoring probíhá bez právní regulace. Sledování toho, co v on­-line prostředí činíme, a vytváření takzvaných behaviorálních dat, by mělo být dle autora současnou výzvou pro právní regulaci v demokratických státech. Od unijního nařízení o ochraně osobních údajů a připravovaného nařízení ePrivacy o soukromí a elektronických komunikacích si slibuje, že ochranu dat z velké části právně ošetří.

Problém s transparentností

Mikeš poukazuje na to, že některé technologie sice mohou vnést do určité věci řád a transparentnost (například různé účetní systémy zpřehledňující fakturaci), jiné však vstupují do lidského života bez našeho vědomí. Jako příklad uvádí využívání bezpečnostních kamer. Víme, že se umísťují v určitých budovách či že jsou na přepážkách v bance, pozapomínáme však na to, že jsme sledováni i na ulicích a můžeme být dle rysů obličeje snadno rozpoznáni. Autor také představuje případ z německého Saska, v němž policie využila kamer na hraničních kontrolách a brojí proti neinformovanosti lidí o jejich použití. Od zavedení schengenského prostoru sice nejsme povinni prokazovat se průkazem totožnosti, ale ve chvíli, kdy policie nasadí na hranicích technologii umožňující rozpoznávání obličejů, by se jednalo v podstatě o kontrolu osob překračujících hranice, avšak na rozdíl od ukazování pasu nevědomou. Navíc by šlo i o rozpor se zmíněnou schengenskou dohodou. Je tedy stěžejní zavést povinnost informovat o zavedení nové technologie.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?