Evropská unie dlouhodobě aspiruje na pozici globálního premianta v oblasti vědeckého výzkumu a inovací. Toto úsilí zatím nebylo korunováno úspěchem, a to z řady různých důvodů. Jedním z nich byla roztříštěná a v řadě členských zemí nedostatečná ochrana citlivých obchodních informací před neoprávněným užitím. Právě informace by totiž měly představovat hybnou sílu hospodářského růstu a konkurenční výhodu evropských podnikatelů za situace, kdy v jiných ohledech − jako je například cena lidské práce či komplikovanost právních předpisů − EU za ostatními velmocemi spíš zaostává.

Kvůli tomu vznikla směrnice o ochraně obchodního tajemství1 💬, jež stanoví minimální povinnou úroveň harmonizace v této oblasti. Členským státům tedy nic nebránilo jít v ochraně obchodního tajemství ještě dál, byť v rámci obecných cílů a požadavků stanovených touto směrnicí. Lhůta pro její implementaci do právních řádů jednotlivých členských zemí uplynula téměř před rokem. Proto lze nyní s odstupem hodnotit, jak se Česká republika tohoto úkolu zhostila.

Na zásadní novelizaci nedošlo

Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že podle původních očekávání měla být směrnice o ochraně obchodního tajemství zapracována zejména do občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Nicméně od novelizace těchto klíčových právních předpisů bylo nakonec upuštěno, jelikož již údajně v souladu se směrnicí byly. Na rozdíl od některých jiných členských států totiž v Česku existovala definice obchodního tajemství i jeho relativně ucelená právní ochrana v rámci ochrany před nekalou soutěží.

Pro srovnání: V sousedním Německu panovala obdobná situace, to jest nekalosoutěžní ochrana s bohatou judikaturou definující obchodní tajemství v praxi, a přesto Němci přijali zcela nový právní předpis upravující ochranu obchodního tajemství.2 💬 Stejným způsobem postupovalo například Chorvatsko či Maďarsko, zatímco rakouský zákonodárce začlenil novou regulaci do již existujícího zákona na ochranu proti nekalé soutěži. Pojetí obchodního tajemství ve Francii bylo tradičně užší. V zásadě chránilo hlavně tajemství výrobního charakteru za pomoci civilních deliktů respektive smluvního práva. Směrnice tak v tomto ohledu znamenala podstatnou změnu. Není bez zajímavosti, že také ve Spojených státech byl nedávno přijat obdobný zákon chránící obchodní tajemství.3 💬

Vrátíme-li se zpět k českému pojetí obchodního tajemství, § 504 platného občanského zákoníku jej definuje jako "konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení". Typicky takto mohou být chráněny nejenom tajné výrobní postupy včetně třeba složení tradičních výrobků, ale také seznamy zákazníků, podnikatelské plány a strategie, výsledky marketingových studií, cenové odhady, výrobní náklady, informace z obchodních smluv, vzorníky, programy, technická řešení či technologické postupy.

Článek 2 směrnice o ochraně obchodního tajemství sice výslovně nehovoří o určitelnosti obchodního tajemství, jeho konkurenční významnosti ani souvislosti se závodem, ale v praxi chrání obdobný druh informací, jež mají "komerční hodnotu" a vlastník je odpovídajícím způsobem udržuje v tajnosti. V České republice tedy bylo i před přijetím inkriminované směrnice nutné kontrolovat přístup k obchodnímu tajemství za pomoci organizačních a technických opatření, tedy přístup pouze pro pověřené osoby, smluvní závazky mlčenlivosti či šifrování.

Avšak na druhou stranu není možné ochranu obchodního tajemství absolutizovat, například by neměla omezit mobilitu zaměstnanců. Podle dotčené směrnice totiž za obchodní tajemství nejsou považovány informace, zkušenosti a dovednosti zaměstnance, které poctivě nabyl při výkonu své obvyklé pracovní činnosti či které jsou obecně nebo běžně dostupné v příslušných kruzích4 💬. Ty tedy může zaměstnanec využívat bez omezení a nelze po něm požadovat, aby se jejich využití po skončení pracovního poměru zdržel.

Momentálně české právo zaměstnancům výslovně neukládá povinnost mlčenlivosti o obchodním tajemství zaměstnavatele. Měla by tomu však bránit obecná povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele podle § 301 písmene d) zákoníku práce. Běžnou praxí je také výslovné sjednání povinnosti mlčenlivosti v pracovních smlouvách, a to po dobu trvání pracovního poměru.5 💬 Následně lze obchodní tajemství chránit konkurenční doložkou v kombinaci se smluvní pokutou, která ovšem podle judikatury musí být přiměřená know-how daného zaměstnance.6 💬

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?