Kauzy fotbalisty Adriana Muty1 💬 a rychlobruslařky Claudie Pechsteinové2 💬 otevřely otázku legitimity sportovních arbitráží. Oba sportovci měli problém s dopingem a jejich případy doputovaly až k Arbitrážnímu soudu pro sport (Court of Arbitration for Sport − CAS).3 💬 Ten jim jako nejvyšší instance v oblasti sportu tresty potvrdil, s čímž se Muta ani Pechsteinová nesmířili. Obrátili se proto na Evropský soud pro lidská práva, kde se dovolávali svého práva na spravedlivý proces. CAS totiž podle jejich názoru není nezávislá a nestranná instituce.

Máme-li se dobrat až k legitimitě a legalitě rozhodování Arbitrážního soudu pro sport, musíme začít od jeho jednotlivých složek, od kterých svoji rozhodovací pravomoc ve vztahu ke sportovcům − kteří nejsou jeho členy − odvíjí. Takovým národním článkem je v České republice Český olympijský výbor (ČOV).

Arbitráž před olympijským výborem

Český olympijský výbor je ve smyslu občanského zákoníku4 💬 spolkem a sportovní arbitráž u něj vedenou upravují jeho stanovy.5 💬 Podle článku XIII, odstavce 3.1. stanov rozhoduje Rozhodčí komise ČOV o odvoláních proti rozhodnutím spolků, jejichž předmětem je sportovní činnost, o porušení antidopingových pravidel ve smyslu Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice a Světového antidopingového kodexu.

Rozhodčí komise rozhoduje dále spory podle odstavců 3.2. a 3.3., nás ovšem budou zajímat zejména spory z oblasti dopingu, neboť právě této problematiky se týká přes 80 procent řešených případů. Závěry stran rozhodovací činnosti v oblasti dopingu se navíc uplatní i pro další spory, které patří do pravomoci této rozhodčí komise.

Dále pak podle článku XIII., odstavce 4 stanov platí: "Proti rozhodnutí Rozhodčí komise ČOV ve věcech uvedených v čl. 3.1. a 3.3. je možno podat odvolání k Arbitrážnímu soudnímu dvoru pro sport se sídlem v Lausanne (CAS), který je oprávněn v souladu s Pravidly pro řešení sporů v oblasti sportu učinit konečné rozhodnutí."

Článek XIII., odstavec 5 rovněž říká: "Rozhodčí komise ČOV má dále pravomoc rozhodovat spory podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, pokud účastníci uzavřou rozhodčí smlouvu v souvislosti se sportovní činností, činností sportovních subjektů a jejím zabezpečením; rozhodčí smlouva může být uzavřena i formou veřejné nabídky rozhodčí doložky obsažené ve stanovách spolku, jehož předmětem je sportovní činnost."

První otázkou, která v souvislosti s takto nastavenou úpravou sportovní arbitráže vzniká, je, zda je v souladu s českým právním řádem taková autonomní spolková úprava, která rozděluje pravomoc rozhodčí komise jednak na působnost, kdy rozhoduje jako orgán Českého olympijského výboru mimo zákon o rozhodčím řízení6 💬, a jednak na působnost v případech, v nichž rozhoduje podle zákon o rozhodčím řízení. Odpověď na uvedenou otázku je myslím obsažena v platné právní úpravě.

Právní úprava rozhodčí komise byla do české legislativy implementována na základě ustanovení § 265 občanského zákoníku, kde se stanoví: "Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku."

Podle ustanovení § 40e zákona o rozhodčím řízení platí, že "tohoto zákona se použije i na rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy v řízení před rozhodčí komisí spolku (dále jen 'komise') podle občanského zákoníku, ledaže je v této části stanoveno jinak. Na rozhodování před komisí se nepoužijí ustanovení o stálých rozhodčích soudech."

Se zákonem i bez zákona

Z výše uvedeného tak vyplývá, že právní úprava rozhodčí komise spolku je obecně fakultativní, tedy spolek rozhodčí komisi zřídit může, ale nemusí. Pokud však spolek rozhodčí komisi jako orgán ve svých stanovách zřídí, pak ta rozhoduje podle ustanovení § 40e zákona o rozhodčím řízení a jedině takto. Zákonodárce zde užívá dikci "tohoto zákona se použije i na rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy v řízení před rozhodčí komisí spolku", tedy že se zákon o rozhodčím řízení "použije", a nikoliv, že jej "lze použít". Uvedené ustanovení je kogentní povahy a nepřipouští autonomní odklon.

Znamená to, že stanovy Českého olympijského výboru dělící pravomoc rozhodčí komise jako spolku na "rozhodování mimo rámec zákona o rozhodčím řízení" "rozhodování podle zákona o rozhodčím řízení" není − řečeno eufemisticky − ideální. V případech, kde zakládá pravomoc rozhodčí komise k "rozhodování mimo rámec", totiž není v souladu s právem, neboť rozhodčí komise má zákonem danou pravomoc pouze k rozhodování "podle zákona". Na tomto místě bych Českému olympijskému výboru doporučil uvést tuto disharmonii do souladu se zákonem, aby se pro futuro ta rozhodnutí, která rozhodčí komise učiní mimo rámec zákona o rozhodčím řízení, nedostala již na začátku zbytečně do konfliktu s její pravomocí a nemohla být následně zrušena soudem. To ovšem není to hlavní.

Podstatné je, že rozhodnutí rozhodčí komise ve formě rozhodčího nálezu je exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odstavec 1 písmena. c) exekučního řádu7 💬 a z tohoto důvodu je dále přezkoumatelné pouze v režimu ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení. Judikatura pak dále dovodila, že rozhodčí nález lze přezkoumat i v rámci exekučního řízení, a to z pohledu, zda byl rozhodčí nález jakožto exekuční titul vydán příslušným orgánem ve smyslu ustanovení § 268 odstavec 1 písmeno h) občanského soudního řádu.8 💬 V případě rozhodčí komise spolku, zřízené v jeho stanovách podle § 265 občanského zákoníku, je však téměř nulová pravděpodobnost, že by exekuční soud jí vydaný rozhodčí nález nevykonal a exekuční řízení zastavil. V praxi se totiž zastavování exekučních řízení dělo a děje výlučně z důvodu neplatné rozhodčí doložky, což u rozhodčího nálezu vydaného komisí spolku nepadá vůbec v úvahu.

Závěry spolku jiný spolek zkoumat nemůže

Není však možné, aby byl rozhodčí nález vydaný rozhodčí komisí Českého olympijského výboru přezkoumán orgánem jiného spolku, respektive jiné právnické osoby. Ovšem článek XIII, odstavec 4 stanov olympijského výboru zakládá pravomoc Arbitrážního soudu pro sport jakožto odvolací instance. Je tomu tak z důvodu, že rozhodnutí (rozhodčí nález) rozhodčí komise Českého olympijského výboru vytváří překážku věci rozhodnuté (exceptio rei iudicata), a to jak dovnitř − vůči stranám sporu v tuzemsku −, tak navenek ve vztahu k jakýmkoliv třetím subjektům soukromého práva tuzemským či zahraničním stejně jako vůči jakýmkoli tuzemským nebo zahraničním veřejnoprávním orgánům. To je podle mého názoru Achillova pata stávajícího systému národní i mezinárodní sportovní arbitráže.

Naprosto stejný závěr, jaký jsme právě dovodili ve vztahu k rozhodovací praxi mezi Českým olympijským výborem a Arbitrážním soudem pro sport, lze pak učinit i o stupeň níže. Tedy v situaci, kdy například Arbitrážní komise Českého svazu ledního hokej rozhodne spor mezi tímto svazem a jeho členem a ten se následně proti rozhodnutí odvolá k Českému olympijskému výboru.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?