Význam Čechů působících v zahraničí v posledních letech roste. Zatímco ještě před pěti lety bylo těch skutečně vlivných v institucích Evropské unie maximálně deset, dnes tam Češi zastávají přes 50 důležitých postů. Nechybí mezi nimi ani ředitelé odborů a sekcí. Mnozí z nich se rekrutují z právních profesí. Velkému renomé se v zahraničí těší také čeští soudci. Významného úspěchu dosáhl například soudce Robert Fremr, když se loni stal prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Soudkyně Ivana Hrdličková zase zastává post předsedkyně Zvláštního tribunálu pro Libanon.

Řada tuzemských právníků úspěšně publikuje v prestižních odborných časopisech. Mezi takové autory mezinárodního kalibru bezesporu patří reprezentanti České republiky u soudního dvora Evropské unie Jiří Malenovský nebo Michal Bobek. A nejde opominout ani úspěchy Čechů na akademickém poli. Zářným příkladem je v tomto případě Jiří Přibáň, který na univerzitě v britském Cardiffu vede Centrum pro právo a společnost a hostuje i na univerzitách ve Spojených státech.

Zahraničními kolegy jsou přitom čeští reprezentanti právnických profesí vnímáni jako stále větší profesionálové. "Moje zahraniční zkušenost je svázána především s Evropským soudem pro lidská práva a v minulosti s Radou evropských advokátních komor. Z pohledu těchto mezinárodních organizací byly česká justice, advokacie a tím i tuzemský právní systém hodnoceny velice dobře," uvádí soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal.

Že se čeští právníci těší v cizině dobrému jménu, potvrzuje také soudce Tribinálu Soudního dvora Evropské unie Jan M. Passer. "Předběžné otázky kladené českými soudy bývají obecně považované za kvalitně a fundovaně zpracované, tým českého vládního zmocněnce pro zastupování před Soudním dvorem EU požívá respektu a všichni tři mí čeští kolegové v instituci − Jiří Malenovský, Michal Bobek a Irena Pelikánová − patří mezi velmi vážené členy," uvádí příklad.

Nedostatek sebedůvěry

Ovšem i přes dobré renomé českých právníků není pro ně snadné se v zahraničí uchytit. Handicapem přitom podle většiny z nich není kvalita vzdělání nebo kvalifikace. Ta je zvlášť dnes, kdy už studenti a absolventi práv mají takřka neomezenou možnost doplnit si vzdělání v zahraničí, na velmi vysoké úrovni. Problém právníci s mezinárodní praxí vidí spíš ve specifických prvcích české kultury či spíše povahy.

Podle Ivany Hrdličkové tuzemským expertům (a to nejen těm právním) chybí pro vstup na mezinárodní scénu v první řadě sebedůvěra. "Máme tendenci se podceňovat a nevěřit si. Tento, dovolím si říci poměrně častý, nedostatek zdravé sebedůvěry, pak někdy může budit mylný dojem nedostatečných schopností," upozorňuje Hrdličková.

Image České republiky a jejích právníků na zahraničím poli pak nepříznivě ovlivňují i některé postoje české veřejnosti a politiků. Jak před časem v rozhovoru pro Právního rádce uvedla eurokomisařka Věra Jourová, Češi mají už historicky tendenci hledat univerzálního viníka svých problémů za hranicemi. Kdysi to bývala Rakousko-uherská monarchie, teď je to Brusel. "Apokalyptická kreativita Čechů dost často způsobuje, že se stavíme i proti věcem, které nás nic nemají stát, jen určitou míru solidarity," upozornila Jourová s tím, že u jejích zahraničních kolegů budí takové české chování rozpaky.

Podobnou zkušenost má i soudce Robert Fremr, podle nějž se v posledních letech vnímání České republiky v zahraničí paradoxně zhoršuje. "Předsudky v poslední době vyplývají z některých negativně vnímaných postojů zemí Visegrádu," uvádí. Například mezi Němci tak i Česko "poznamenal" negativní přístup Visegrádu k evropskému řešení migrační krize a jeho neochota respektovat většinově schválené unijní normy.

Neopomenutelnou bariérou pro vstup na mezinárodní dráhu dále bývá i slabší jazyková vybavenost Čechů. Ačkoliv u mladé generace právníků je už angličtina samozřejmostí, v mnoha případech na pracovní angažmá za hranicemi sama o sobě nestačí. Například u Soudního dvora Evropské unie je hlavním pracovním jazykem francouzština. V té se konají mimo jiné i porady soudců.

Znalost francouzštiny je klíčová i u Evropského soudu pro lidská práva, kde spolu s angličtinou tvoří rovnocennou dvojici úředních jazyků. "Debaty nad budoucím rozhodnutím jsou vedeny v obou jazycích, což prakticky znamená, že každý ze soudců používá pro svoji argumentaci řeč, která je mu bližší. Musí ale zároveň rozumět argumentaci kolegy pronesené ve druhém jazyce a dokázat na ni reagovat," popisuje Aleš Pejchal.

Inspirující symbióza

Navzdory výše uvedeným handicapům ale není důvod, aby Češi vůči cizině trpěli pocitem malosti. Naopak české právo může mezinárodní systém v mnohém obohatit. "Například úprava správního řízení, která je u nás v zásadě kodifikovaná, má četné výhody proti unijnímu správnímu řízení, které zčásti stojí jenom na judikatuře, zčásti na různorodých nařízeních," míní Irena Pelikánová, která je už 15 let soudkyní Tribunálu Soudního dvora Evropské unie.

I čeští právníci mají oproti zahraničním kolegům mnohé přednosti. Podle Ireny Pelikánové či Lukáše Starého, zástupce České republiky v Eurojustu, k nim patří formální logika, kterou tuzemské právo a právníci zdědili ještě po Rakousko-uherské monarchii. Jen si musí Češi dát pozor, aby tváří v tvář inovativnímu 21. století nesklouzli do přehnaného formalismu, před nímž ostatně opakovaně varuje i tuzemský Ústavní soud.

Potřebnou výbavu k tomu, aby se takového "přešlapu" nedopustili, ale alespoň podle některých právních špiček se zahraniční praxí mají. "Naší opravdu velkou předností je flexibilita v myšlení, nezatvrzelý přístup, schopnost improvizace a schopnost poradit si v každé situaci," míní Ivana Hrdličková.

Díky tomu se Češi snadno přizpůsobují i odlišnému nastavení zahraničních institucí. Mnozí z nich tvrdí, že styl práce v cizině se vlastně ani příliš neliší od toho, na co jsou zvyklí doma. "Práci v Eurojustu lze připodobnit k práci mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že zahraniční partneři, se kterými komunikujete, mají kanceláře hned vedle vás," popisuje například Lukáš Starý.

Práce v mezinárodním multikulturním prostředí, v němž právo mnohdy staví na diametrálně odlišných základech, je pro české právníky také zdrojem inspirace a přináší jim zcela nové poznatky. "Mnohem více než doma je třeba být připraven vysvětlovat, až k teleologické podstatě odůvodňovat argumenty, které jsou v národním kontextu přijímány bez dalšího, ale současně naslouchat a snažit se pochopit důvody, které vedou druhé k jejich závěrům," přibližuje specifikum hledání kompromisů v mezinárodním prostředí Jan Passer.

Ještě více se pestrá právní "směs" projevuje ve Zvláštním tribunálu pro Libanon. Ten aplikuje hmotné trestní právo Libanonu, které vychází z francouzského trestního práva, ale zároveň pracuje i s normami mezinárodního právního systému. "Procesní právní normy byly přijaty shromážděním soudců a reflektují prvky anglosaského i kontinentálního práva a zkušenosti dalších mezinárodních tribunálů," uvádí Hrdličková a dodává: "Znamená to tedy nejen se naučit spoustu nového práva, ale proniknout i do odlišných způsobů interpretace práva a právního myšlení."

Češi se do zahraničí nehrnou

Navzdory zajímavým zkušenostem svých krajanů ovšem nebývají Češi vždy ochotní zahraniční příležitost využít. Nehrnou se na stálé soudcovské posty u mezinárodních soudů a i nabídky stáží často nechávají bez povšimnutí. To je i případ odborných pobytů nabízených soudcům, notářům, ale i státním zástupcům nebo advokátům Evropským soudem pro lidská práva. "Stálý soud je ve Štrasburku od roku 1998. Za celou tu dobu možnosti této stáže využil z České republiky jeden jediný člověk − soudce Okresního soudu v Děčíně Jaroslav Valenta," upozorňuje Aleš Pejchal.

Potvrzuje se tak trend známý z tuzemských průzkumů veřejného mínění: ochota Čechů stěhovat se za prací je minimální. Jak ukázal třeba nedávný průzkum personální agentury Grafton Recruitment, dvě třetiny Čechů by ke stěhování nepřiměla ani nabídka zajímavější práce nebo vyšší mzdy.

Odchod do zahraničí pak Češi často vnímají jako vykořenění. Tak to cítil například soudce Soudního dvora EU Jiří Malenovský. "Odepíšete všechny styky se známými, s širší rodinou, odepíšete způsob trávení dovolené, protože v okamžiku, když nežijete v Česku, jezdíte na dovolenou domů," popisuje. To podle něj převrátí život naruby a zvyknout si na to není jednoduché.

Situaci ještě zhoršuje fakt, že se i vzhledem k národním specifikům cesta za prací do ciziny v některých případech rovná jednosměrnému "lístku" bez možnosti návratu. Tak třeba akademik Jiří Přibáň na počátku svého zahraničního angažmá, jež se datuje do roku 1993, vůbec neplánoval zůstat v cizině natrvalo. Do Česka se opakovaně vracel a i v roce 2001, kdy se do Walesu přestěhoval i s rodinou, věřil, že to bude jen tříletá záležitost. "Mezitím jsem ovšem musel v Praze stále víc dokazovat, že se tam chci vrátit, zatímco v Cardiffu mi naopak vytvářeli akademické podmínky, jaké bych stěží hledal nejen v České republice, ale i na kterékoliv jiné právnické fakultě ve Spojeném království," vzpomíná Přibáň. Tento ve všech ohledech odlišný přístup ho nakonec přiměl zůstat v Británii.

Na svou vlast a krajany ovšem nezanevřel. "Čeští studenti, kteří přijíždějí do Cardiffu, jsou většinou skvělí a plní energie a akademických očekávání. Patří k těm nejlepším, které mám na přednáškách a seminářích," oceňuje nastupující generaci tuzemských právníků. Snad se mezi nimi v budoucnu najde odborník, který bude jezdit po světě a radit zákonodárcům, tvůrcům mezinárodních smluv nebo světovým politikům, což je meta, na niž se právníkům z Česka zatím dosáhnout nepodařilo.

jarvis_5c812e1e498ec245706c47d6.jpeg

Robert Fremr

místopředseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu

  • U Mezinárodní trestního soudu působí od roku 2012.
  • Jeho místopředsedou je od loňského března.
  • V letech 2006 až 2012 zasedal v Mezinárodním ­trestním tribunálu pro Rwandu, kde soudil též případy genocidy.

Chcete číst dál?

Ještě na vás čeká 40 % článku.

První 3 měsíce, pak 199 Kč měsíčně

S předplatným získáte

  • Web Ekonom.cz bez reklam
  • Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
  • Možnost ukládat si články na později
Nebo
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Nepřeji si dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s. »

Zaškrtnutím políčka přijdete o možnost získávat informace, které přímo souvisí s vámi objednaným produktem. Mezi tyto informace může patřit například: odkaz na stažení mobilní aplikace, aktivační kód pro přístup k audioverzi vybraného obsahu, informace o produktových novinkách a změnách, možnost vyjádřit se ke kvalitě našich produktů a další praktické informace a zajímavé nabídky.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.