Ľudmila Babjaková se před devíti lety postavila tehdy nejmocnějšímu muži slovenské justice - ministru spravedlnosti Štefanu Harabinovi. Varovala před koncentrací moci nad soudy v jeho rukou. Harabin údajně držel soudcovský stav ve strachu a zbavoval se nepohodlných kolegů. Ovládnutí slovenské justice jediným mužem se nakonec podařilo zabránit. "Strach a nezájem o poměry ale mezi soudci zůstal," říká v rozhovoru pro Právního rádce Babjaková, která byla čestným hostem listopadového Setkání významných právniček.

Na poměry panující ve slovenské justici Ľudmila Babjaková upozornila poprvé v únoru 2009. V článku pro časopis Týždeň kritizovala disciplinární stíhání soudců pro vykonstruované důvody a maličkosti a upozorňovala, že soudcovská samospráva neslouží nezávislosti slovenského soudnictví. Ticho o poměrech na slovenských soudech prolomila po soudkyni Janě Dubovcové, která jako první veřejně vyzvala ministra Harabina, aby pro neobjasněné kontakty s podsvětím odstoupil. Spolu s dalšími nespokojenými soudci potom Babjaková založila iniciativu Spravodlivosť otvára brány, z níž později vniklo sdružení soudců Za otvorenú justíciu. Za svou kritiku nejvyšších pater slovenské justice se Babjaková dočkala urážek. Od jejích článků se distancovala rada jejího domovského soudu v Košicích a odmítavě na její názory reagovalo i Združenie sudcov Slovenska. Její statečnost naopak ocenil neziskový sektor. Získala ocenění Bílá vrána, které každoročně uděluje za společensky přínosné a občansky odvážné činy Aliancia Fair-play a Via Iuris.

Co přesně se na přelomu let 2008 a 2009 dělo ve slovenské justici?

Už od revoluce probíhal na Slovensku souboj o nastavení justice. V roce 2009 se to vyhrotilo. Já jsem postřehla, že tam opravdu hrozí, že ministr Harabin chce přejít do soudnictví a že si připravuje půdu na to, aby tam neměl oponenty. Předložil zákon, díky němuž by se svými lidmi úplně převzal moc nad justicí. To se stalo v únoru a už v červnu byl Harabin nachystaný, že odejde z ministerského postu, stane se předsedou Súdnej rady a předsedou Nejvyššího soudu. Do té doby chtěl mít připravenou půdu: všechny pravomoci z funkce ministra, které měl do té doby v kapitole justice, to vše by přešlo bez ladu a skladu na předsedu Nejvyššího soudu a předsedu Súdnej rady, což by byl on v jedné osobě. Tady se ­chystal únos justice do rukou jediného muže, a to bylo velmi nebezpečné.

Ludmila Babjaková

Bývalá soudkyně občanskoprávního úseku Krajského soudu v Košicích Ludmila Babjaková se statečně postavila klientelismu a neprůhlednosti slovenské justice v rámci iniciativy "Za otvorenú justíciu". Ludmila za své aktivity získala několik ocenění, například Bílá vrána od organizace Via Iuris.

Během své více než třicetileté justiční kariéry působila absolventka Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě také na Okresním soudu v Žiaru nad Hronom anebo v Banské Bystrici. Jejím manželem je bývalý soudce Ústavního soudu Slovenské republiky Juraj Babjak.

Na dění v justici spolu s vámi nicméně upozornila jen hrstka soudců. Ostatní mlčeli. Máte k tomu nějaké vysvětlení?

Rozběhla se disciplinární řízení − například proti soudkyni, která za ministra Daniela Lipšice nebo za Jána Čarnogurského udělala Harabinovým kamarádům problém. Nebo soudkyně, která měla projednávat jednu z Harabinových žalob na ochranu osobnosti, byla požádána, jestli by to neudělala rychle. Ona řekla termín mu dám, ale ať zapomene na tu sumu, o kterou se soudil. Hned byla disciplinárně stíhána. To bylo pět šest takových disciplinárních návrhů, které nebyly náhodou. Soudci tohle umožnili tím, že měli klapky přes uši, na očích a nezajímali se o nic z toho dění okolo. Harabin k tomu přispěl tím, že při svých častých "spanilých jízdách" na soudy neustále zdůrazňoval, jak se stará, aby soudcům bylo dobře. A po platové a sociální stránce se také skutečně měli celkem dobře.

Znamená to tedy, že soudci nechtěli jít proti populárním šéfům?

I to. A navíc měli soudci tolik práce, že průtahy v jednání se daly najít každému. Každý si tak raději řekl: Nebudu rýpat, když já jim dám pokoj, tak i oni mě dají pokoj. A když to náhodou nějaký soudce nevěděl, tak předseda soudu udělal ty, ty, ty a soudce už potom věděl, že nesmí vystrkovat růžky.

Ani od vašich kolegů, soudců z košického soudu, se vám nedostalo podpory?

Někde v koutku mě některý kolega poklepal po rameni a řekl, že mi drží palce. Udělal to ale jen tak, aby ho nikdo neviděl. To bylo pro mě velmi ubíjející. A když mě po volbách vláda nominovala do Súdnej rady, tak tam pro mě byla úplně hrozná atmosféra. Členy Súdnej rady byli samí Harabinovi lidé − mimo jiné předsedové krajských soudů z Prešova, z Bratislavy a z Trnavy. Jiný metr měl Harabin na tyto své lidi a úplně jiný metr na ostatní. Súdná rada například překládala soudce ze soudu na soud, kam chtěli, ale jen ty, kteří patřili do jeho party. Jiní neměli šanci. Já jsem mu povídala na rovinu, že je hrozné, když je předseda Nejvyššího soudu a předseda Súdnej rady nespravedlivý. On si pak vůči mně nebral servítky. Cokoliv věcného jsem navrhovala, on to odbýval stylem: co vy tam zrádci, soudcové − jidášové. Nechtěl připustit věcnou debatu.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?